Kapitola dvaadvacátá - Osamělé duše (část II.)

28. července 2016 v 0:02 | Kat |  Mé jméno, má krev III
Draco Malfoy byl upřímně unavený ze všech povinností, které vyplývaly z jeho nové pracovní pozice. Celý den strávil v Londýně na Ministerstvu kouzel kvůli Turnaji tří kouzelnických škol jednáním o něčem, co ho ve skutečnosti příliš nezajímalo, když si představil, kolik povinností kvůli tomu musel odložit na později. Měl všeho plné zuby a po cestě zpátky se rozhodl navštívit po delší době matku, aby se necítila osamělá. Nebo snad aby se necítil osamělý on sám?

"Matko?" zvolal ode dveří, odložil kufřík v předsíni a vydal se do obývacího pokoje, kde trávila většinu času četbou. "Doufám, že tě neruším, měl jsem tady nějaké jednání a říkal jsem si, že se zastavím na šálek čaje, než se budu muset vrátit."
S těmi slovy otevřel dveře do obývacího pokoje a zůstal zkoprnělý stát. Narcissa Malfoyová prudce vstala z křesla a zbledla při pohledu na syna stojícího na prahu. V protějším křesle seděl Lucius Malfoy, byl o dvacet let starší, ale z tváře mu nezmizel onen typický aristokratický výraz, který se jako malý kluk naučil od svého otce. Když spatřil Draca, viditelně znervózněl.
"Co to má znamenat?" nechápal Draco a těkal očima od jednoho k druhému.
"Nech si to, prosím, vysvětlit," žadonila Narcissa a postavila se před Luciuse, jako by ho hodlala bránit vlastním tělem.
"Na něčem jsme se snad dohodli, matko!" obvinil ji Draco rozzuřeně. "Řekl jsem ti jasně, že s ním nechci mít nic společného!"
"Neměl kam jít!" hájila Narcissa manžela. "Nabídla jsem mu jen střechu nad hlavou!"
"Může táhnout třeba ke všem čertům!" rozhorlil se Draco. "Proč se zbaběle schováváš za ženu?" zaútočil přímo na Luciuse. "Copak nemáš kuráž se mi postavit sám?"
"Takhle se svým otcem nemluv!" varovala ho Narcissa roztřeseným hlasem. "Nevybíjej si na něm vztek, který máš sám na sebe!"
"Draco," zašeptal Lucius bázlivě, "vyslechni mne, prosím…"
"Tohle poslouchat nehodlám," zakroutil rázně hlavou. "Celý život jste mi jenom lhali a tloukli mi do hlavy nesmysly. Nemám sílu tady zůstávat a předstírat, že nic z toho se nestalo."
"Nikdo tě nenutí dělat, že se nic nestalo," ujišťovala ho Narcissa. "Pojďme si o tom v klidu promluvit."
"Není o čem," odsekl Draco. "Můj otec pro mě zemřel v den, kdy k nám do domu vpustil Smrtijedy."
V pokoji se rozlehlo tíživé ticho, pravda byla venku. Draco se ve dveřích otočil, popadl svoje věci v předsíni a odešel. Narcissa za ním ještě dlouho volala jeho jméno, ale on se neohlížel.
Cítil se osamělý. Jeho mysl pohlcovala bezmoc. Potřeboval přítele, potřeboval někoho, s kým si mohl promluvit o minulosti. Napadl ho jen jeden člověk.
Když klepal na dveře její kanceláře, nebyl si ani jistý, jestli ji ještě zastihne v práci. Přeci jen bylo velmi pozdě a ministerstvo už zelo prázdnotou. Ale on spoléhal na to, že měla stejně jako on příliš mnoho povinností, než aby si mohla dovolit odejít dřív než ostatní.
"Vstupte!" ozvalo se zevnitř a Draco vešel.
Emily sedící za svým pracovním stolem zvedla překvapeně oči od nějakých dokumentů.
"Draco?" podivila se. "Co tady děláš? Stalo se něco?"
"Potřebuju mluvit s přítelem," vysvětlil nervózně. "Doufám, že tě můžu ještě považovat za přítele."
Emily se shovívavě pousmála: "Samozřejmě."
Nabídla mu, aby se posadil do křesla a nalila oběma sklenici ohnivé whisky. Draco dlouhou chvíli mlčky upíjel, než se odvážil mluvit.
"Otce propustili z Azkabanu," řekl najednou a obrátil do sebe obsah sklenice.
Emily mu automaticky dolila a řekla: "Já vím."
"Matka ho vzala zpátky," odfrkl si opovržlivě.
Na to nic neříkala a vyčkávala, co bude dál. Draco však nepokračoval.
"A ty ho zpátky přijmout nechceš," pobídla ho ve vyprávění.
"Lucius Malfoy může za to, co se ze mě stalo, Emily," vysvětlil bolestně, "kvůli němu jsem se stal Smrtijedem, kvůli němu jsem měl zabít Brumbála. Nedokážu mu odpustit."
"Nemusíš mu odpouštět," namítla Emily opatrně. "Ale musíš chápat Narcissu, je to její manžel. Je to její rodina. Cítí povinnost se o něj postarat."
"A jak to bude dál?" ušklíbl se. "To budeme předstírat, že byl posledních dvacet let na dovolené a neseděl v Azkabanu? Budeme si hrát na dokonalou rodinu Malfoyů? Jak to obhájím před Scorpiusem? Co mu mám říct?"
"Nejjednodušší je říct pravdu," pokrčila rameny. "Buď k němu upřímný a neopakuj chyby svých rodičů."
Draco zakroutil zdrceně hlavou: "Stydím se před vlastním synem."
"Všichni se stydíme za svoje činy před vlastními dětmi," ujistila ho Emily smutně.
"Tohle prostě nezvládám," přiznal poprvé nahlas a vypil další sklenici. Emily mu opět dolila. "Jako by nestačilo, že mě vysává ta práce. Upřímně řečeno nechápu, jak to zvládáš. Já se stěží donutím každé ráno vstát z postele."
"Zvykneš si," ujistila ho.
"Ne, nezvyknu," povzdychl si. "Ještě jsem to nikomu neřekl, ale nehodlám v tom pokračovat. Zůstanu ve funkci do konce roku, a pak podám demisi. Nejsem na tohle stavěný."
Emily chápavě přikývla: "Co budeš dělat?"
"Uvažoval jsem, že se vrátím zpátky do Anglie," připustil. "Kdysi mi nabízeli místo u Gringottových, možná bych to mohl vzít."
"Rodině nevadí, že se budete stěhovat?" namítla.
"Scorpius je dospělý," pokrčil rameny. "Nedělám si iluze, domů už se po škole nevrátí. A nemám mu to popravdě za zlé. Moje žena Astoria…," zaváhal krátce, "zemřela. Ve Francii mě už nic nedrží."
"Ach Draco," zajíkla se Emily, "to jsem netušila. Přijmi mou upřímnou soustrast."
Malfoy přikývl a dál to nekomentoval. Chvíli váhal, než vyslovil následující větu, ale potřeboval to říct konečně nahlas.
"Chci se do Anglie vrátit ale i z jiného důvodu."
Emily strnula uprostřed pohybu. Tušila, jakým směrem se jejich rozhovor bude ubírat dál a nevěděla, jak má zareagovat.
"Pravdou je, že na ni nemůžu přestat myslet," zašeptal najednou a zadíval se Emily zpříma do očí.
"Draco," oslovila ho jemně. "Tohle po mně nechtěj."
"Emily, prosím," žadonil zoufale, "jen mi odpověz na jednu otázku, ano? Jen na jednu a přísahám, že už se o tom víckrát nezmíním."
"Dobře," souhlasila váhavě.
"Pokud si myslíš, že mám nějakou naději," začal, "nepatrnou šanci, že mi jednou odpustí, pak podám výpověď, vrátím se sem a nepřestanu se snažit. Pokud si ale myslíš, že je šťastná… Pak ji nechám jednou provždy být."
Emily si zkroušeně povzdychla a zadívala se na rodinný snímek na stole, odkud se na ni její starší sestra usmívala. Tohle byla přesně ta situace, kdy jí povolání ministryně kouzel přišlo jednodušší, než prokletí býti Blacková.
****
Když Tarkovskij s Lolou dorazili zpátky do Bradavic, hodiny odbíjely půlnoc a na oba dopadlo vyčerpání spojené s událostmi posledních dnů. Andrej celou cestu zpátky mlčel a byl zahloubaný ve svých myšlenkách, ať se mu hlavou honilo cokoliv. Lola přemýšlela, jak dlouho se dokáže vyhýbat rozhovoru s matkou o tom, co se v Zapovězeném lese stalo. Ráno se jí podařilo z domu proklouznout dřív, než se Laura probudila, ale schovávat se v Bradavicích nemůže věčně. Celý den byl natolik šílený, že si naštěstí ještě nedokázala najít ani čas na to, aby si utřídila myšlenky. Obávala se však chvíle, kdy zůstane sama na tomhle zpropadeném místě a v hlavě se jí ozve nepříjemný hlásek jejího svědomí.
Zamířili přímo do profesorského křídla hradu, kde byli ubytovaní.
"Nepůjdeš dál?" navrhla mu Nikolaos s rukou položenou na klice od dveří svého pokoje.
Jindy by si Andrej neodpustil nějakou poznámku o nevhodném chování, ale dnes ho zřejmě zbytek smyslu pro humor opustil.
"Asi máme o čem mluvit," připustil a následoval svoji svěřenkyni dovnitř.
Všiml si, že stejně jako on sám se v místnosti příliš nezabydlovala, což bylo vzhledem k jejímu útulnému pokoji v Blackovic domě, který měl možnost vidět, docela patrný rozdíl. V ráně na stehně mu nepříjemně škubalo, dobelhal se k židli a s úlevným výdechem se posadil.
Lola si mezitím přehodila kabát přes pelest postele a došla až k němu.
"Nejdřív mi řekni, co máš s tou nohou," vyzvala ho.
"Nic to není," odbyl ji netrpělivě.
Než stačil zareagovat, vytáhla hůlku a píchla ho jejím koncem do místa, kde mu skrz látku kalhot prosakovala krev. Tarkovskij se marně pokoušel zamaskovat bolestné syknutí.
"Tohle nevypadá jako nic," povytáhla obočí.
"Zítra si zajdu na ošetřovnu," ujistil ji ostře.
"To sotva, znám tě, budeš za sebou tu nohu tahat tak dlouho, dokud ti neupadne, než abys přiznal, že tě bolí."
Andrej se proti své vůli musel ušklíbnout: "Neotvírej si na mě pusu, mládě. Jsem tvůj mentor. Já mám komandovat tebe."
"Kalhoty dolů," přikázala mu nekompromisně.
"Na to zapomeň," odsekl napůl pobaveně a napůl překvapeně.
"Nezabere mi to víc než pár vteřin."
"Nebudeš na mě plýtvat svojí energií," odmítl.
"Dovol mi to," požádala ho. "Dovol mi použít tu zatracenou moc pro dobrou věc, prosím. Potřebuju to."
Neměl sílu se s ní hádat, dnes večer ne, obzvlášť když na něj upírala šedomodré oči plné prosby. Rozepnul si kovovou spolu na koženém řemenu a namáhavě si kalhoty stáhnul ke kolenům. Ať se sobě nebo Lole snažil namlouvat cokoliv, rána na stehně nebyla ani trochu hezká. Kůži měl rozšklebenou hluboko do masa a nebylo ani poznat, že se ji pokoušel sám nemotorně vyléčit.
Nikolaos poklekla a přiložila roztažené dlaně nad jeho zranění. Tentokrát ani nemusela zavřít oči a soustředit se, magie jí postupovala jak dlouho ne. Zpod dlaní jí proudilo zlatavé světlo, cítil, jak se mu tělem rozlévá příjemné teplo a během pár vteřin nebylo po bolesti ani památky. Lola se vyhoupla zpátky na nohy a rychle se posadila na postel, aby si nevšiml, že její tělo na úbytek energie zareagovalo zavrávoráním. Místo otevřené rány mu zbyl jen nepatrný škrábanec.
"Díky," zamumlal, zatímco si natahoval kalhoty.
V tu chvíli se ozvalo prudké zaklepání na dveře a ve stejný moment dovnitř vpadla Eileen v županu s hůlkou v jedné ruce a Pobertovým plánkem ve druhé.
"Doufám, že neruším," pronesla svým typickým tónem, který naznačoval, že je jí vyrušování ukradené. Střelila pohledem ze své sestry na učitele a zase zpátky.
"Jistěže ne," ujistil ji Tarkovskij. "Uvidíme se zítra," pronesl směrem k Lole a vypochodoval kolem Eileen pryč z místnosti.
Sestry Blackovy osaměly. Eileen si ke své starší sestře přisedla na postel a starostlivě se na ni zadívala.
"Promiň, že jsem tady včera po úkolu nebyla," omlouvala se Lola. "Musíš mi povyprávět, jaké to bylo. Harry mi řekl, že jsi byla fantastická."
"Na to se teď vykašli," mávla Eileen rukou. "Jsi v pořádku?"
"Proč bych nebyla?" opáčila Lola s předstíraným úsměvem.
"McGonagallová nám řekla, co se stalo Bogdanovovi," vysvětlila Eileen. "Dnes u večeře měla proslov."
Nikolaos něco podobného čekala, a tak jen přikývla.
"Prý měl nehodu v lese," pokračovala Eileen opatrně. "Je mrtvý."
"To je pravda," přitakala starší sestra.
Jedna druhou dlouhou chvíli pozorovaly. Lolu napadlo, jestli se jí Eileen pokouší číst myšlenky. Doufala, že to neudělá, ale byla příliš vyčerpaná, než aby se jí v tom pokusila zabránit. Byla to její malá sestřička. Nevěděla nic o jejím prokletí. A tak to taky musí zůstat.
"Víš, že mi můžeš říct cokoliv," naléhala na ni Eileen.
"Vím," přitakala Lola a pokusila o úsměv. "Nemáš náhodou po večerce?" změnila téma náhle. "Tohle je hrubé porušování školního řádu."
"Ale já jsem Blacková!" opáčila Eileen sebejistě. "Narodila jsem se, abych porušovala školní řád."
Lola se upřímně rozesmála. Eileen s ní nakonec zůstala celou noc. Zalezly společně pod peřinu a její mladší sestra jí vyprávěla o prvním úkolu Turnaje, dokud nad ránem obě vyčerpáním neusnuly. Byla jí vděčná, že nemusela zůstat se svými myšlenkami sama.
****
"Tak do toho, ptej se."
Andrej odložil příbor a napil se ze svého hrnku kávy. Lola naproti něj dosud mlčky snídala a upíjela svůj šálek čaje. Seděli společně v bradavické kuchyni, kam si zvykli docházet na časné snídaně, aby se vyhnuli ruchu a shonu ve Velké síni. Domácí skřítkové jejich přítomnost uvítali s nadšením, zvlášť když jim jejich jídlo nezapomínali vychvalovat do nebes.
"Co si myslíš o tom, co říkal Hoffman?" začala opatrně.
Andrej chvíli zíral do svého šálku a zvažoval odpověď: "Nejspíš je to všechno pravda. Lothar je proradná krysa, ale v tomhle nelže. Poslední dobou se sem stahují fakt divná stvoření. Bogdanov mi vyprávěl o smečkách divokých vlkodlaků na severu Skotska. Už po staletí přitom žije jejich druh velmi samotářsky. A pamatuješ, jak jsem v říjnu na týden zmizel? Pomáhal jsem pár známým se zdivočelými trolly v okolí Kirkwallu."
"Myslíš, že za tím stojí nekromant?" zeptala se.
"Ať je to kdokoliv nebo cokoliv, něco s tím má určitě společného," souhlasil neochotně.
"Je to nějaký černokněžník, že ano?" tázala se zachmuřeně.
Andrej si všiml, jak prsty pevně svírala hrnek, až jí klouby zbělaly. "To jsou dost ukvapené závěry," chlácholil ji. "Nemyslím si, že by tu někde pobíhal druhý Voldemort."
"Ale možné to je," skočila mu do řeči.
"Možné je všechno," připustil.
"Co budeme dělat?" zeptala se dychtivě.
Andrej povytáhl obočí: "Co chceš dělat?"
"Já nevím," připustila neochotně, "rozhodit sítě, zeptat se tvých pochybných kamarádů, vytlouct to z nějakýho pošahanýho druhu upíra. Něco."
Tarkovskij na ni mhouřil oči skrz okraj svého šálku: "Vykašli se na to, Lolo. Tohle se nás netýká."
"Ale týká a ty to moc dobře víš!" odsekla. "Mě se to týká! Ten sampír mne měl zabít, rozumíš? Někdo ho poslal. A místo mě je teď Bogdanov mrtvý. Nehodlám sedět na zadku a čekat, až si pro mě zase něco přijde. Chápu, že ty s tím už nemáš nic společného, ale doufala jsem, že mi poradíš."
"Jak to myslíš, že s tím nemám už nic společného?" skočil jí do řeči drsně.
"Sampír je mrtvý," pokrčila rameny, "dostals zaplaceno, tvoje práce skončila, můžeš jít dál."
Zadíval se na ni napůl nevěřícně a napůl rozzuřeně: "Měli jsme snad dohodu."
"Měli," přitakala a tváře jí zrudly studem a vztekem zároveň, "ale ta už pro tebe není atraktivní. Nečekám, že tu zůstaneš."
"Holka, ty se mi snad zdáš," zachechtal se nevěřícně. "Možná jsem hajzl, ale slíbil jsem ti, že tě budu cvičit. Naše dohoda platí do léta, než uděláš ty podělaný zkoušky."
Lola zůstala zírat to svého talíře a dál nic neříkala.
"Podívej," nadhodil po chvíli trochu smířlivěji, "jestli jsou všechny tyhle domněnky pravdivé, a já podotýkám, že jsou to pořád jen domněnky, něco se zase stane. A jestli to s tebou skutečně souvisí, budeme na to lépe připraveni a zkusíme zjistit, co se to děje, ano?"
"Dobře," přitakala neochotně a zase se pro jednou v jeho společnosti cítila jako malé dítě, které dostává kázání od rodičů.
"Vím, že si vyčítáš to, co se stalo Bogdanovi," řekl tiše, "ale věř mi, že to není tvoje vina. Měl velmi nebezpečné povolání, dřív nebo později by k podobnému incidentu zřejmě došlo."
"To si myslela i jeho sestra?" zeptala se náhle.
Andrejova tvář ztuhla: "Proč myslíš?"
"Co je to jinak za člověka, který se ani nezeptá, jak jeho bratr zemřel?" pokrčila rameny.
"Měla s ním velmi komplikovaný vztah," zamumlal nepřesvědčivě.
"Jako s tebou?"
Ta otázka jí z pusy vyletěla dřív, než se stačila zamyslet nad tím, jestli náhodou nepřekročila hranici.
Andrej však nehnul ani brvou, dopil jedním lokem svůj šálek a řekl: "Dneska si dej pohov. Máš určitě co dospávat a já se musím připravit na další hodinu s bandou puberťáků. Uvidíme se zítra."
A s těmi slovy ji nechal samotnou.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama