Prolog - Jedenáct let od války

24. června 2016 v 10:47 | Kat |  Mé jméno, má krev III
Těžko najít rodinu, do které snaha lorda Voldemorta podrobit si kouzelnický svět zasáhla více, než do té jeho vlastní. Nikomu válka neovlivnila životy tak, jako rodině Blackových.

Sirius Black strávil dvanáct let v Azkabanu za vraždy, které nespáchal. Jeho žena Selene Blacková prožila čtrnáct let v nemocnici u sv. Munga na oddělení trvalých poškození způsobených zaklínadly. Jejich mladší dcera Emily byla nucena přijmout Znamení zla a vstoupit mezi Smrtijedy. Starší dcera Laura obětovala to nejcennější, aby svým rodičům zachránila život. Nikdo z nich se s minulostí nedokázal doopravdy smířit. Ani dnes, jedenáct let od války, kdy žili zdánlivě obyčejnými životy, se nepřestávali ohlížet přes rameno. Aniž by to kdokoliv z nich přiznal, stále se ještě obávali, že když se otočí dostatečně rychle, uvidí Pána zla, jak tiše vyčkává, aby jim jejich štěstí zase zničil. Protože když jednou potkáte zlo tváří tvář, nevěříte, že někdy skutečně nadobro zmizí.
"A ještě jednu."
Laura vytáhla z krabičky jedenáctou svíčku a podala ji své matce. Selene opatrně s jistou dávkou přesnosti zabodla dlouhou svíčku do čokoládového dortu před sebou. Odtáhla se od svého díla a pyšně si ho prohlížela. Bylo by ji před patnácti lety napadlo, že se dožije svých vnoučat? A jejich narozenin? Nejspíš ne.
"Je překrásný," ujistila ji Laura a objala svoji matku kolem ramen.
Do kuchyně vtrhla jako tajfun skupinka dětí.
"Edwarde!" okřikla Selene káravě černovlasého chlapce, který pronásledoval s žábou v ruce dvě vřískající děvčátka. "Hned toho nech!"
Osmiletý Edward Gregorovič vzpurně vyplázl na dívenky jazyk, ale svoji babičku uposlechl.
"A běžte zpátky do jídelny, přineseme dort," usmála se na ně shovívavě Laura.
"Ano, teto Lauro," zamručel Edward a loudal se zpátky ke dveřím.
"A co vy?" ohlédla se na děvčátka.
"Chtěla jsem Rosie ukázat dort," vysvětlila holčička s tmavými copy.
"Tý jo!" vykulila oči Rose Weasleyová na čokoládovou lahůdku. Vypadala přesně jako Hermiona, jen měla obličej plný pih a nepoddajné vlasy jí zářily jasně zrzavou barvou.
"Eileen Blacková, ty jsi ta nejzvědavější holčička v okolí," zasmála se Laura, vyzvedla svoji mladší dceru do náruče a pohladila ji po bledých tvářičkách. "Tak co tomu říkáš?"
"To je ten nejkrásnější dort na světě!" vypískla Eileen. "Babi, ty jsi šikovná!"
"Děkuju, mladá dámo," pohladila ji Selene po paži.
"Ten se bude Lole líbit!" přikyvovala Rose a namáčela si vlásky do zbytku těsta v míse.
"Já už chci mít taky jedenáct!" postěžovala si Eileen zklamaně. Stejně jako Edwardovi jí bylo teprve osm.
"Dočkáš se," ujistila ji Laura, "za tři roky už pojedeš taky do Bradavic."
"Já taky!" přidala se hned Rose.
"Ty taky," ujistila ji Laura.
"Můžu zapálit svíčky?" prosila Eileen. "Prosím, babi, prosím?"
"To víš, že můžeš," souhlasila Selene.
Eilen napřáhla ručičku, opsala dlaní nad dortem kolečko a knoty svíček se rozhořely.

****

"Já nic nevidím!"
"Ještě chvilku," ujistil Sirius Black svoji nejstarší vnučku a opatrně ji vedl ze schodů dolů.
Dívenka s šátkem přes oči pomalu našlapovala. Tváře jí plály vzrušením, blonďaté vlasy měla celé rozcuchané, jak neustále vystrkovala hlavu z okna, aby viděla přicházející hosty.
"Už mě netrap!" prosila ho Nikolaos naoko smutně, ale uvnitř hořela nedočkavostí na dárky, dort a své kamarády.
"Nebuď zvědavá," dobíral si ji.
Mezitím ji přivedl do jídelny, která byla plná dětí a gratulantů. Všichni však stáli kolem v naprosté tichosti a vyčkávali.
Edward vyplázl na děvčata jazyk a malá Lily Potterová v náručí svého otce Harryho vyprskla smíchy. Edward si vysloužil od svého otce Viktora jemný pohlavek.
Sirius přivedl oslavenkyni až před dort a postavil se za ni se Selene ruku v ruce. Laura se ke své dceři sehnula a zašeptala jí do ucha: "Něco si přej, broučku."
Potom jí sundala šátek z očí a všichni začali zpívat: "Hodně štěstí zdraví, hodně štěstí zdraví, hodně štěstí, milá Lolo, hodně štěstí zdraví!"
"Foukej!" vykřikla Eileen a sevřela svojí starší sestře ručičku.
Lola se nerozmýšlela a na jeden výdech sfoukla všech jedenáct svíček.

****

"Čas strašně letí," povzdychla si Emily, když kolíbala malá dvojčátka v kočárku. Roční chlapečci spokojeně spinkali vedle sebe, na maličkých hlavičkách černá chmýříčka, v pusinkách dudlíky.
"To teda," souhlasila Laura a vyhlédla do druhého pokoje, kde si hrály děti.
"Nic se jim nestane," chlácholila ji Emily tichým hlasem. "Nemusíš je kontrolovat každých pět minut."
"Já vím," souhlasila Laura a vrátila se ke krájení dortu. "Je to jen… pocit."
"Jsi přehnaně starostlivá."
Emily si svoji starší sestru bedlivě prohlédla, vypadala utrápeně.
"Připadá mi to jako včera, co se Nikolaos narodila," nadhodila Emily opatrně. "A dneska oslavila jedenácté narozeniny."
"Jak jsi řekla," pokrčila Laura rameny a sklonila se pro další talíře, "čas letí."
"Lauro," oslovila ji jemně, "netrap se. Na něco přijdeme."
"Nad tím něčím sedím každičký den už jedenáct let!" zašeptala horlivě Laura. "A ještě jsme nic nevymyslely!"
"Tiše," chlácholila ji, když se kolem probíhající Hugo Weasley zvědavě ohlédl. "Ještě je čas."
Jedno z dvojčátek zakňouralo a Emily se vrátila k houpání kočárku.
Do dveří vešel Viktor a usmál se láskyplně na svoji ženu i nejmladší syny.
"Copak? Už máš Edwarda nad hlavu?" zasmála se Emily a políbila Viktora na tvář.
"Nechápu, po kom je tak zlobivý," přiznal. "Nechal jsem ho s kluky Potterovými."
"To bude mít Ginny radost," poznamenala Laura kousavě. Edward byl opravdu neposedné a zlobivé dítě, jediný člověk, který s ním neztrácel trpělivost, byl Sirius. Snad proto, že mu tolik připomínal jeho samotného.
Viktor poznámku přešel beze slova a podal Emily dopis. "Přišla ti sova z ministerstva, málem Hagridovi vyklovala oči."
"To ne," zaúpěla Emily a zklamaně dopis převzala. "Chtěla jsem mít alespoň jeden den volný."
"Budoucí ministryně kouzel volno mít nesmí," dobíral si ji Viktor.
"Nedělej si ze mě legraci, já ministryní kouzel?"
Laura si s Viktorem vyměnila pobavený pohled, ale nijak její přesvědčení nekomentovali. Každý viděl, že její kariéra na ministerstvu spěje pomalu k jedinému cíli.
"A je to tu, musím do práce," povzdychla si, když dopis přeletěla očima. "Skřeti v bance už zase odmítli obsluhovat kentaury. Tyhle šarvátky mě ničí."
"Tak upaluj," vyzvala ji Laura, "my to bez tebe nějakou hodinku přežijeme. Vezmi si na cestu dort."
"Budu za chvíli zpátky," ujišťovala je Emily a zakousla se do jednoho klínku čokoládové pochoutky a zase ji odložila. "Dojím si to později!"
"O tom nepochybujeme," poznamenal sarkasticky Viktor a převzal houpání kočárku.
Emily mu vlepila další pusu a vyběhla z kuchyně, jako by jí za patami hořelo.
"Vzal jsem si budoucí ministryni kouzel," zamumlal Viktor spíš pro sebe a upravil synům přikrývku.
Laura mu povzbudivě stiskla rameno. "Hlavně sis vzal Blackovou."
"To je diagnóza sama pro sebe, co říkáš?" usmál se.
"To ano," připustila Laura. "Tak doufej, že dvojčata budou spíš po tobě. Protože mít ještě Edwarda dvakrát v malém vydání, tenhle dům lehne popelem."

****

"Já chodím do Mrzimoru, jako moje máma," chvástal se Teddy Lupin a všechny děti okolo něj mu visely na rtech. Teddy jako jediný chodil do Bradavic a právě se domů vrátil na vánoční prázdniny.
"Já budu chodit určitě do Nebelvíru!" vychloubala se Lola Blacková, kterou od cesty do Bradavic dělilo už jen půl roku. "Moje máma tam chodila."
"Doufám, že jo!" povzbudil ji Teddy, který byl jejím nejlepším kamarádem.
"Tvůj táta byl taky v Nebelvíru, Lolo?" zeptal se James Potter zvědavě.
"Lola nemá tátu," šťouchl ho loktem mladší bratr Albus.
"Ale Eileen tátu má," řekl Hugo Weasley zmateně a otočil svoji rusou hlavu na starší sestru.
Rose nasadila povýšený výraz, který používala, když svého bratra komandovala. "To je přece jasný, Eileen má jinýho tátu než Lola."
"Já tátu nepotřebuju," ohradila se Lola, která byla na podobné dotazy zvyklá. "Já mám mámu a babičku s dědou."
"A vážně mají v Bradavicích tolik jídla?" zeptal se Teddyho Albus Potter a odvedl řeč zase jinam.
"Tolik, kolik si vzpomeneš!"
Děti se zatajeným dechem poslouchaly o čtyřech kolejích, o hodině přeměňování, o Zapovězeném lesu i školním strašidle Protivovi. Nemohly se dočkat, jaká dobrodružství je čekají.

****

Ozval se zvonek, Lola vstala a rozběhla se ke dveřím, snad doufala, že na prahu objeví další gratulanti.
"Já otevřu!" vykřikla nadšeně přes rameno, ale ve skutečnosti si jí nikdo z dospělých nevšiml, byli příliš zabraní do rozhovorů mezi sebou.
Pověsila se na kliku ode dveří a otevřela, dovnitř vletěly vločky poletujícího sněhu.
"Ano?" upřela šedivě modré oči na příchozího.
Na prahu dveří stál mladík, mohlo mu být něco kolem dvaceti, do očí mu spadaly tmavé vlasy.
"Ahoj, maličká," ušklíbl se. "Bydlí tu Viktor Gregorovič?"
"A vy jste kdo?" zamračila se, protože chlapce nikdy neviděla.
"Andrej Tarkovskij," napřáhl k ní ruku v rukavici.
"Nikolaos Blacková," podala mu svoji malou ručku, " ale říkají mi Lola."
"Tak, Lolo, najdu tu Viktora, nebo ne?"
"Strejda je vzadu," vysvětlila "slavíme totiž moje narozeniny."
"A kolikpak ti je, maličká?" zeptal se Andrej.
"Jedenáct," zvedla pyšně bradu na znamení, že maličká dávno není. V září už přece pojede do Bradavic!
"Tak to si zasloužíš dárek," natáhl ruku, prohrábl jí pramen vlasů za uchem a vyčaroval větvičku šeříku. "Všechno nejlepší."
Lola si k šeříku přičichla a usmála se.
"Zavolám strýčka, ale nepustím vás dál, nesmíme pouštět cizí lidi," řekla vážně a zabouchla příchozímu dveře před nosem.
"Počkejte venku," zavolala do klíčové dírky a rozběhla se pro Viktora.

****

Hosté se již rozešli domů a venku se zšeřilo. Laura vynesla do podkroví poslední várku dárků a položila ji Lole na postel. Vykoukla zpoza závěsů ven a spatřila, jak si její dcery Nikolaos, Eileen a synovec Edward hrají ve sněhu.
"Lolo!" zvolala z okna, "pojďte domů, ať nenastydnete!"
"Jasně, mami!"
Zavřela okenici, zatáhla závěsy, vzala z parapetu knihu Bajky Barda Beedleho, kterou musela dětem před spaním na vyžádání předčítat a ohlédla se.
V tu chvíli celý svět utichl, světlo v pokoji zhasnulo. Srdce jí vynechalo několik úderů, upustila knihu na zem a vyděšeně se otočila. Věděla, co se stane.
"Lauro, to je let, co jsme se neviděly," ze stínu u dveří vystoupila malá postava. Okamžitě ten obličej poznala, blonďaté kudrlinky, ukrutně zlý pohled. Naskočila jí husí kůže a srdce se jí rozbušilo o překot.
"Nepozdravíš svoji starou známou?" zeptala se dívka posměšně krutým hlasem.
"Co tady děláš?" zeptala se vyděšeně a ohlédla se z okna, jestli se už děti vrátily domů.
"Neměj strach, ještě jsem si pro ni nepřišla," uvedla věci na pravou míru. "Jen jsem ti chtěla připomenout naši dohodu. Copak, teď se Smrti bojíš? Kde je ta pošetilá sedmnáctiletá dívka, co zaprodala svoji dceru zlu?"
"Mlč," okřikla ji. "Nemáš právo takhle o Lole mluvit!"
"Vlastně mám," vycenila bílé zoubky. "Já mám na ni veškerá práva, dala jsi mi ji."
"Ne!" zakroutila hlavou vzpurně. "Najdu způsob, jak tu dohodu obejít!"
Smrt se rozesmála: "Hodně štěstí, milá Lauro. Brzy se zase setkáme."
Jako by někdo najednou zapnul zesílené rádio, z venku se zase ozýval dětský smích, dole šoupaly židle, světla se rozsvítila a plamen v krbu se zase rozhořel.
Laura se vrhla znovu oknu a otevřela ho.
"Lolo! Okamžitě pojďte domů!"
Strach jí svíral útroby.
Všechno, co jsem udělala, pomyslela si pevně, jsem udělala pro svoji rodinu.
Ještě není pozdě. Ještě má čas.

****

"Už jdeme!" zvolala Eileen přes rameno na matku v okně. "Pojďme, Lolo, máma volá."
"Holky, to musíte vidět!" volal Edward nadšeně a děvčata se za svým bratrancem rozběhla.
"Co je?" volala Nikolaos po kolena zapadaná ve sněhu a táhla za ruku svoji sestřičku. "Co tam máš?"
"To čučíte, co?" chlubil se pyšně svým nálezem a ukazoval klacíkem do sněhu.
"Fuj!" vykřikla Ela pohoršeně a zakryla si oči rukou.
Ve sněhu ležela mrtvá sova, nejspíš umrzla. Edward nelítostně šťouchl do zmrzlého křídla.
"Jsi nechutný!" pokárala ho Nikolaos a smutně se na zvířátko zadívala. "Chudák malá, kdoví, co se jí stalo."
"Že na ni nesáhneš?" dobíral si Edward sestřenku.
"Lolo, já chci domů!" zatáhla Eileen sestru za rukáv.
"Ty na ni nesáhneš, zbabělče!" oplatila mu Lola.
"Tak se ukaž," vyzval ji Ed. "Nejdřív ty, a pak já."
"Lolo, nedělej to!" prosila ji Eileen, ale sestra se jí vytrhla ze sevření a přidřepla si k mrtvému zvířeti.
"No?" popíchl ji Edward. "Bačkoro!"
Lola natáhla prst směrem k zvířeti, ale nedokázala se ho dotknout. Na poslední chvíli si to rozmyslela a chtěla vycouvat, ale Edward do ní strčil. Lola zavrávorala a dopadla na všechny čtyři do sněhu. Dotkla se zmrzlého křídla a zděšeně ucukla.
"Fůj!" ukázal na ni Edward prstem. "Lola sáhla na mrtvolu!"
"To není pravda!" ohradila se dívka dotčeně. "Tys mě strčil!"
"Nestrčil!" opáčil Edward.
"Ale jo, strčil! Řeknu to dědovi!"
"Podívejte!" zvolala Eileen vyděšeně a ukazovala do sněhu. Oba se otočili a zůstali také překvapeně zírat.
Sova nebyla mrtvá, stála na nožkách, zahoukala, zamáchala křídly a vznesla se k nebi.
"Viděli jste to?!" kulila Eileen oči vyděšeně.
"Tys ji očarovala!" obvinil Lolu Ed a tvářil se stejně zděšeně.
"To není pravda!" bránila se Lola. "Oživit mrtvé přece nejde!"
"Lolo, tvoje ruce!" ukázala Ela na sestřiny dlaně, které svítily jasně modrou září.
"Co se to děje?" ptala se Nikolaos zmateně a prohlížela si ruce. "Dejte to pryč!" třásla dlaněmi a snažila se světlo zahnat.
"Lolo!" z domu vyběhla Laura a utíkala přímo k nim. "Lolo!"
"Sakra," ulevil si Edward. "Máme průšvih!"
"Lolo!" křičela Laura a brodila se sněhem.
Ale to už se dívka svezla na kolena a padla tváří do sněhu.

****

Poznámka autorky: Pro lepší orientaci v postavách můžete využít rodokmeny, které najdete v příslušné rubrice.
Zároveň se omlouvám, že kapitoly MJMK III budou na blogu rozděleny vždy na dvě části. Z nějakého nepochopitelného důvodu jsou prý příliš dlouhé (přestože mají průměrně kolem 30 000 znaků a blog.cz povoluje 40 000 znaků, nechce mi je pobrat).



 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama