Kapitola třiačtyřicátá – Druhá strana mince

21. června 2016 v 10:48 | Kat |  Mé jméno, má krev II
"Mnohé z našich starobylých rodů postihla v běhu času drobná nákaza," prohlásil Voldemort. "Musíš svou rodinu pročistit, abys zajistila její další zdravý vývoj, nemám pravdu? Vyříznout ty části, které ohrožují zdraví ostatních."
"Ano, můj pane," souhlasila Bellatrix horlivě. "Při první příležitosti!"


"Dostane se ti jí," ujistil ji Voldemort. "A stejně jako v tvé rodině se tak stane na celém světě… Vyřízneme tu rakovinovou sněť, která nás všechny otravuje, až zbudou jen ti, kdo jsou čisté krve…"
Společenský salon v Malfoyovic sídle byl plný mlčících lidí, kteří seděli kolem dlouhého, ozdobně vyřezávaného stolu. Nikdo z přítomných Smrtijedů se neodvažoval ani pohnout, dokud k tomu nebyl přímo vyzván.
Emily potlačila chuť zakřičet na celou místnost, že zatímco Voldemort káže o čisté krvi, jeho otec byl obyčejný mudla. Nebyl o nic čistokrevnější než všichni ostatní. Místo toho však prsty pevně svírala okraj stolu a dívala se někam za hlavu Severuse Snapea, který seděl naproti ní.
Lord Voldemort zvedl hůlku Luciuse Malfoye, kterou si od něj před malou chvílí vyžádal, namířil ji přímo na otáčející postavu, která se vznášela doposud nad stolem, a lehce jí švihl. Zajatá žena hlasitě zasténala, jak se probrala z bezvědomí, a začala zápasit s neviditelnými pouty.
"Poznáváte našeho hosta, Severusi?" zeptal se Voldemort.
Snape zvedl oči k obličeji visícímu nad ním. Na zajatou ženu teď hleděli i všichni ostatní Smrtijedi jako by dostali svolení k tomu, aby dali průchod své zvědavosti.
"Ale zajisté," přikývl Snape, zatímco se od něj zajatkyně opět pomalu odvracela.
Černé oči Severuse Snapea se setkaly na okamžik s upřeným pohledem Emily. Oba však zrak rychle odvrátili, jako by se báli, že delší oční kontakt prozradí jejich spojenectví.
"A co ty, Draco?" otázal se Voldemort a rukou, v níž nedržel hůlku, pohladil hada ležícího vedle stolu po hlavě.
Draco trhavě zavrtěl hlavou. Teď, když se žena probrala k vědomí, už se na ni nedokázal podívat. Samozřejmě, že ji poznával. I Draco se nenápadně zadíval na Emily, která však jeho pohled neopětovala. Cítila, jak ji Pán zla pozoruje.
"Ty jsi ovšem na její přednášky nechodil," usoudil Voldemort. "Těm z vás, kteří ji neznáte, chci představit Charitu Burbageovou, která se k nám dnes večer připojila a která byla donedávna profesorkou v Bradavicích."
Kolem stolu zahučel tichý šepot porozumění.
"Profesorka Burbageová učila děti kouzelníků a čarodějů o mudlech, vysvětlovala jim, že se od nás zas tolik neliší…"
Několik Smrtijedů se pobaveně zachechtalo. Charita Burbageová se znovu otočila tváří k Snapeovi.
"Severusi…prosím…prosím…," šeptala.
"Ticho," okřikl ji Voldemort. "Paní profesorka považuje pokles počtu čistokrevných kouzelníků za pozitivní jev… takže podle toho, co obhajuje, bychom se snad s mudly měli pářit…"
Tentokrát se nikdo nezasmál. Ve Voldemortově hlase až příliš zněla zlost a pohrdání. Charita Burbageová se potřetí otočila obličejem k Snapeovi. Z očí jí do vlasů stékaly slzy. Snape jí věnoval lhostejný pohled a sledoval, jak se od něj znovu pomalu odvrací.
Emily pochopila, co bude následovat dřív, než ostatní. Odolala pokušení zavřít oči a hleděla upřeně před sebe.
"Avada kedavra!"
Záblesk zeleného světla ozářil všechny kouty místnosti. Charita dopadla na stůl, jen to třísklo.
"Večeře, Nagini," utrousil tiše Voldemort a obrovský had se zavlnil, vyskočil na stůl a pomalým pohybem se přibližoval k bezvládnému tělu.
Emily Blacková konečně odtrhla oči od gobelínu na protější zdi a její pohled se setkal se Snapeovým.
Byli jen loutky, se kterými si Pán zla hrál, jak chtěl.

****
Emily odvrátila tvář od vysokého okna a ohlédla se zpět do místnosti. Viktor se opíral o dubové dveře a zamyšleně odklepával popel z cigarety. Severus Snape seděl vzpřímeně v křesle a tvářil se, jako by k nim nechtěl patřit. Poprvé po dlouhých týdnech měli možnost se sejít tváří tvář. Od smrti Charity Burbageové mezitím uplynul již nějaký čas.
"Takže vám věří," zopakovala Emily tiše.
Snape stroze přikývl.
Emily se vítězoslavně usmála, jako by ji ujišťoval poprvé. "To je dobře," pokyvovala hlavou a přecházela z jednoho rohu pokoje do druhého. "Laura je chytrá, dá si všechno dohromady. Ví, na čí jste straně."
Snape se nadechl a chtěl utrousit nějakou uštěpačnou poznámku, ale Viktor ho umlčel mávnutím ruky.
"Emily," obrátil se k ní shovívavě. "Tohle už přece dávno víme, je načase vymyslet plán."
"Plán?" zopakovala nevěřícně a kdoví proč se zasmála. "Žádný plán nám nepomůže, během několika dní ministerstvo padne. Je pozdě."
"Jsi si jistá?" zeptal se Snape a z jeho tónu hlasu nebylo poznat, jestli ho tato informace znepokojuje.
"Řekl mi to," odpověděla prostě a záměrně se vyhnula tomu jménu. "Po tom fiasku při přepravě Harryho začal jednat co nejrychleji."
"Řád měl velké štěstí," uznal Viktor. "Harry je naštěstí v bezpečí. Dokud ministerstvo vzdoruje, nedokážeme prolomit jejich ochranná kouzla."
"Ale Lauru zranili!" připomněla Emily vztekle. "Přímo do ruky! Nebude moct ovládat své síly! Ani držet hůlku!"
"Dostane se z toho," řekl Snape zamračeně.
"To říkáte vy," osopila se na něho Emily.
Snape si povzdechl: "No prosím, tak mi nevěř. Nebyla bys ostatně jediná."
Emily po něm střelila nahněvaným pohledem.
"Je v pořádku," ujistil ji Viktor. "Určitě ano, kdyby se jí něco stalo, věděli bychom to první."
Emily musela uznat porážku, měli pravdu. Voldemort byl Lauřiným dopadením přímo posedlý. Toužil po její moci. Ano, věděli by, kdyby ji dostal. Ale jak tomu předejít?
Jejich debatu přerušil ostrý hlas, který se rozlehl celým domem.
"EMILY! DO PRACOVNY, OKAMŽITĚ!" zahřměl zlověstně.
Zdrceně si povzdychla, vyměnila si s ostatními všeříkající pohledy a vyšla ven z místnosti. Ruce se jí třásly a musela se několikrát zhluboka nadechnout, než zaklepala na dveře.
"Pojď dál."
Emily otevřela mohutné dveře do Luciusovy pracovny a vešla. Jak čekala, kromě Voldemorta za stolem byla uvnitř ještě Bellatrix, která se od něj poslední dobou nehnula ani na krok. Čarodějka jí věnovala pohled plný nenávisti a postavila se přímo za Voldemortova záda, aby dokázala, kdo má navrch.
Emily se poslušně uklonila a vyčkávala.
"Posaď se," mávl Pán zla na kožené křeslo před stolem.
Emily uposlechla a usadila se, zůstala však v pozoru.
"Přejdeme rovnou k věci," navrhl Pán zla a dlouhými kostnatými prsty si přejel po holé lebce. "Nelíbí se mi, že celé dny trávíš v tomhle domě. Od zítřka se začneš podílet na všech akcích s ostatními."
Přikývla na souhlas.
"Výborně, tak je to správně," pochválil ji. "Jsem rád, že jsme dospěli k pokroku v tvém chování, proto se v září se vracíš do Bradavic."
"Cože?!" vyletělo z ní, než se stačila zarazit. "Mám chodit znovu do školy?"
Všimla si, že Bellatrix se vítězoslavně ušklíbla. Konečně bude mít Pána zla pro sebe! Emily jí jen zbytečně překáží v tom, aby ukořistila všechnu jeho pozornost. Určitě to byl její nápad.
"Vrátíš se do Bradavic," zopakoval Voldemort. "Až si podmaníme ministerstvo, můžeme nastolit i nový režim ve škole, a ty se ho zúčastníš. Chci, abys ty mudlovské šmejdy a krvezrádce učila, jak se mají chovat. Budeš s několika ostatními dohlížet na to, aby se ve škole vyučovali jenom čistokrevní. Naučíš je správnému chování."
"Učit?" zopakovala pochybovačně. "Já mám učit?"
"Ano, ty," blýsklo se mu v očích. "Máš s tím snad nějaký problém?"
Zdrceně zavrtěla hlavou. Nedokázala v tuhle chvíli rozumně uvažovat.
"Výtečně, během pár dní se dozvíš víc podrobností, teď padej!"
Hbitě se vyšvihla na nohy a zamířila ke dveřím. Než je za sebou zavřela, všimla si, jak Bellatrix obtočila své paže kolem Voldemortova krku a něco mu šeptá do ucha.
Otřásla se odporem

****

První týden v srpnu nastal zlom. Smrtijedům se podařilo zlomit posledních pár vzdorujících úředníků a ministerstvo bylo jejich.
Voldemort kráčel rozlehlou halou obklopen armádou svých nejvěrnějších. Tvořili kolem něj sestavu připravenou zasáhnout při sebemenším náznaku vzdoru. Emily a Viktor se drželi v těsném závěsu za ním. Jeho zlověstný smích se rozléhal celým ministerstvem.
Čarodějové stojící u vchodu jen vstali a poslušně sklonili hlavy, neodvážili se odporovat. Měl naprosto volnou cestu. Kráčel jako král, kterému patřilo nově vydobyté území.
Někteří zaměstnanci zůstali překvapeně stát a strnuli v pohybu, jiní se poslušně klaněli. Pár tiše vzdorovalo a odmítlo dát najevo svou úctu, několik málo se jich pokusilo o boj. Skončili však mrtví ležet na podlaze.
Vpochodoval přímo do kanceláře ministra kouzel. Rufus Brousek vstal od stolu, nevypadal překvapeně. Emily v jeho očích viděla porážku a smířenost.
"Rufusi! Starý příteli!" rozpřáhl Voldemort slavnostně paže. "To je let, co jsme se neviděli!"
Ministr sevřel v chvějící se ruce svou hůlku a mlčky vyčkával.
"Ale no tak," zakroutil Voldemort hlavou. "Já se k tobě chovám jako přítel a ty na mě takhle…"
Brousek přelétl očima po všech přítomných. "Chci zemřít důstojně," řekl pevným hlasem.
"Důstojně!" rozesmál se Pán zla. "Nuže dobrá, důstojně…Kde je Harry Potter, Brousku?"
Brousek vzdorovitě vztyčil bradu. "To nevím," odpověděl.
"Ty nevíš?" zašklebil se Voldemort. "No dobrá, to se na to podívejme… Crucio!"
Emily nevěděla, jak dlouho to celé trvalo. Voldemort se neustále vyptával na Harryho úkryt a Brousek zatvrzele mlčel. Zřejmě tušil, kde se Potter ukrývá, ale odmítal to prozradit. I Pán zla si to po několika dlouhých minutách, kdy se Brousek svíjel v bolesti a křečích na zemi, přiznal. Ministr nic nevyzradí.
"Mám toho dost," povzdychl si lord Voldemort znechuceně, jako by neexistovala nudnější zábava, než mučení.
Brousek, ležící na zemi, vztáhl k Voldemortovi chvějící se ruku, než však stačil cokoliv udělat, srazil ho k zemi paprsek zeleného světla. Jeho bezvládné tělo se zhroutilo na podlahu.
"Důstojně," odfrkl si Voldemort a přešel blíž ke stolu. Uchopil Brouska za vlasy a zvedl jeho obličej ze země. Prázdné oči hleděly kamsi do strany.
"Je tohle důstojné?" vysmál se mu a odhodil tělo stranou. Pak se důležitě usadil do jeho křesla. Sevřel rukama opěrky a zhluboka se nadechl.
"Konečně…," zašeptal. "Konečně…"
Ostatní tiše stáli, Emily se neodvažovala hnout.
"Ministerstvo je naše!" vykřikl a jeho kouzlem zesílený hlas otřásal celou budovou. "Tohle je náš den!"
Smrtijedi zaburáceli a vítězoslavně křičeli. Jen Emily a Viktor si zachovali kamenné výrazy.
"A teď mi přiveďte toho zmetka Pottera!"

****

Třicet Smrtijedů vniklo na svatbu Billa a Fleur. Jejich jediným úkolem bylo přivést Harryho Pottera. Pokud se jim podaří lapit i Lauru Blackovou, tím líp. Když dorazili na místo, bylo jim jasné, že někdo svatebčany musel varovat. Polovina z nich už byla na útěku.
"Vydejte nám Harryho Pottera!" křičel jeden Smrtijed přes druhého.
Emily skrytá v černém plášti se rozhlížela, jestli neuvidí Lauru. Byla si jistá, že její sestra je tady. Musí ji varovat, musí ji dostat do bezpečí!
Viktor se vrhl do davu, proběhl kolem Hermiony, která za ruku vedle nějakého zrzaveného chlapce.
"Dělej, musíme ho najít!" úpěla dívka. "Rone! Kde jsi? Rone!"
Emily se zmateně rozhlížela, vráželi do ní vyděšení svatebčané. V tu chvíli si všimla Rona, Hermiony a nějakého chlapce, jak klopýtají ven ze stanu. Okamžitě jí došlo, že je to Harry. Měli volnou cestu, nikdo ze Smrtijedů zatím nepojal podezření.
Kousek od ní Bellatrix držela hůlku namířenou přímo na krk Fleur a rozhlížela se kolem. Věděla, že Laura by nedopustila, aby se Fleur něco stalo. Nevěsta se vzpouzela a kopala kolem sebe, až si roztrhla šaty. Bill stál s kamennou tváří vedle ní, jemu na spánek mířila Luciusova hůlka.
Emily se vydala jejich směrem a v ten moment si jí všimla. Laura stála opodál, zraněnou ruku podivně pokroucenou, v očích odhodlaný výraz. Emily změnila směr a rozběhla se směrem k ní, aby ji varovala, když tu se jí blesklo před očima.
Když záblesk pominul, zarazilo Emily v jeden okamžik několik věcí. To prapodivné ticho, proč nikdo nekřičí? Kde je Laura, kam zmizela? Kde jsou ostatní?
"Co se to sakra děje?" klela Bellatrix. Její náruč je prázdná, Fleur se ztratila a Bill taky.
Ve stanu zůstali jen zmatení Smrtijedi. Jen Emily věděla, co se stalo. Laura dokázala nemožné - použila svoji moc pouhou myšlenkou. Nepotřebovala ruce, dokázala zastavit čas a odvedla ostatní do bezpečí.

****

Poté všechny události nabraly rychlý spád. Kouzelnická společnost se rázem proměnila. Ministerstvo ovládané Smrtijedy vydalo vyhlášku, že každý kouzelník v zemi musí doložit svůj čistokrevný rodokmen. Začal hon na mudlosvké šmejdy, jak tomu s oblibou Voldemort říkával. Ti chytřejší se včas sbalili a opustili zemi. Kdo zaváhal, musel čelit vyšetřovací komisi. Pokud svůj původ neprokázal, byla mu v lepším případě pouze zabavena hůlka, v tom horším skončil v Azkabanu. Smrtijedi neušetřili vůbec nikoho. Mučili, vydírali, zabíjeli. To všechno kvůli čisté krvi.
"Ne, prosím, nechte mě!" křičela žena zoufale.
Šedohřbet ji vytáhl za vlasy doprostřed ulice, aby je všichni sousedé viděli.
"Tak ty prosíš?!" vrčel na ni. "Tak pros! Pořádně pros!"
"Prosím….," vzlykala a vyděšeně se krčila do klubíčka. "Prosím…"
"Neslyším tě!" vyštěkl Šedohřbet. "Crucio!"
Žena zařvala bolestí, Emily to rvalo uši i srdce. Odvrátila zrak, nedokázala se na ty ubožáky dívat. Denně jich vídala tolik, že brzy přestala počítat.
"Neslyším tě!"
Ohlédla se přes rameno, nějaký stařec rychle zatáhl závěsy, jako by se bál, že si půjdou i pro něj. Emily věděla, že dny té ženy jsou již sečtené. Dle rozkazu měla zemřít za napomáhání při útěku několika čarodějů z mudlovských rodin, dle Šedohřbetova názoru si měla umírání užít…
"Tak už ji zabij," zasyčela Emily.
"Crucio! Crucio!"
Šedohřbet se zběsile chechtal. Žena křičela tak hlasitě, až to drnčelo v uších.
Nedokázala ten povyk poslouchat, vytáhla hůlku a křikla: "Avada kedavra!"
"Co děláš?" utrhl se na ni vlkodlak, když se žena přestala hýbat.
"Měla zemřít," odsekla Emily. "Nemáme čas se s každým takhle hrát."
"Zkazilas mi zábavu!" obvinil ji rozzuřeně.
"To mě velice mrzí," poznamenala kousavě. Vlna žluči se jí zvedla až do krku. Ale nemohla dělat vůbec nic.
Nesmíš dát najevo slabost, pořád tě pozorují, opakovala si zoufale v duchu.
"Tady jsme skončili," zavelel Yaxley, který právě vyšel z domu, kde nejspíš zabil i ostatní obyvatele.
Emily se otřásla odporem při pomyšlení, že uvnitř zahlédla i dvě děti. Nebyly o moc starší než ona sama.

****

Po ministerstvu přišly na řadu Bradavice. Voldemort rozhodl jasně - ředitelem školy bude Severus Snape, Emily a další dva Smrtijedi mu mají pomáhat při zavádění nového režimu. I Draco se ke své úlevě měl vrátit do školy. Všechno mu bylo milejší než dny pod dozorem Pána zla.
Voldemort seděl za stolem a malým nožíkem si pečlivě krájel jablko.
"S Bradavicemi by neměly být problémy," přemítal nahlas a odkrajoval slupku. "Víc jak deset lidí na to nepotřebuješ, co myslíš?"
"To bude stačit," souhlasil Snape.
"Dohlédni na Emily," pokýval výhružně nožem. "Ta holka má vlastní úkoly, ale i tak nad ní někdo musí stát."
"Samozřejmě," přikývl.
Do Bradavic se vydali ještě před začátkem školního roku. Voldemort měl pravdu, nikdo jim neodporoval. Většina učitelů i přes léto zůstala ve škole, tudíž byli u toho, když Snape napochodoval do Velké síně při snídani a oznámil, že se stává s okamžitou platností na přání Ministerstva kouzel novým ředitelem školy.
Jejich pohledy a postoje říkali, co si o tom myslí. Ale zůstali nečinně na svých místech, nezmohli nic. Emily po svém příjezdu zamířila rovnou do Tajemné komnaty.
Zatlačila do mohutných dveří a ocitla se na prahu Salazarova doupěte. Připadalo jí zvláštní, být znovu na tomto místě bez Laury. Prohledala pracovnu odshora dolů. Nenašla, pro co ji Voldemort poslal. Lauře se podařilo ukrýt Salazarovo dědictví někam do bezpečí. Pán zlá bude zuřit, a nejspíš si to všechno vybije na ní. Ale v tuhle chvíli ji to bylo jedno.

****

Severus Snape vešel do pracovny. Pořád tu na něj ze všech stran dýchal bývalý ředitel, vtiskl celé škole nenapodobitelnou tvář. Kráčel směrem ke stolu, kde se zastavil a zahleděl se do starých známých pomněnkových očí.
"Vítám vás, Severusi," rozpřáhl Brumbál na obraze slavnostně ruce. "Říkal jsem si, že to nemůže trvat dlouho."
"Brumbále," pokývl Snape hlavou. "Rád vás vidím."

****

"Doufám, že Laura se do Bradavic nevrátí," povzdychla si Emily a přejela prsty po mramorové desce hrobky.
"Řekl jste jim, co mají dělat?" zašeptala směrem k nehybnému tělu bývalého bradavického ředitele pohřbeného pod bílým mramorem. "Doufám, že ano."
Mávnutím hůlky vyčarovala svazek květin a opatrně je položila na hrob Albuse Brumbála.
"Protože jestli ho neporazí oni, tak nikdo," vyslovila krutou pravdu nahlas. "A jestli ho nikdo nezastaví, je s tímhle světem konec."

****

Plameny vyšlehly k nebi, celý dům se ocitl v ohni. Ulicí se nesl dvojí křik. Nářek a prosby vycházející z domu, jásot a výskot Bellatrix, která dům společně s kumpány zapálila. Příčná ulice se stala terčem dalšího útoku.
Viktor mávl hůlkou a na protější zdi se objevily dva plakáty. Portréty Harryho Pottera a Laury Blackové. Nežádoucí č. 1 a Nežádoucí č. 2. Byla na ně vypsaná vysoká odměna. Zatím se jim podařilo Voldemortovi utíkat. Viktor tajně doufal, že jim štěstí bude přát dlouho.
Prošel kolem jásající Bellatrix k výloze nějakého obchodu a vylepil další plakáty.
Teď teprve začala opravdová válka.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama