Kapitola šestnáctá - Rada Třinácti

21. června 2016 v 9:54 | Kat |  Mé jméno, má krev II
Emily přejížděla prsty po Viktorově bledé tváři. Ležel v orosené trávě s hlavou na jejím klíně. Měl viditelně opuchlá víčka a kruhy pod očima. Určitě kvůli ní nespal několik nocí.

"Nech toho," pokáral ji jemně.
"Čeho?" nechápala.
"Sebeobviňování. Není tvoje chyba, že jsem trochu unavený. A víš moc dobře, že jsem vypadal i hůř."
"Přestaň mi číst myšlenky," zamračila se.
"Zvyk," usmál se šibalsky.
Zafoukal chladný vítr a Emily se otřásla. Rozhlédla se po okolním lese, ale její oči ve tmě dohlédly sotva na tři metry.
"Nikdo tu není," ujistil ji klidně, aniž by spouštěl oči z její tváře.
"Já vím," zamumlala o něco klidněji a natočila si pramínek jeho vlasů na prst.
"Hřeješ," usmál se a položil si její dlaně na tváře.
"Zato ty jsi jako kus ledu."
Ušklíbl se: "Jakoby to bylo něco zvláštního."
"Promiň."
"To už jsme probírali snad tisíckrát, není to tvoje vina, ano?"
Na chvíli se odmlčeli, než se Emily odvážila promluvit: "Jedu do Rumunska."
Cítila, jak ztuhl. Přestala ho hladit ve vlasech a smutně se mu zadívala do očí.
"Mluv," vyzval ji roztřeseným hlasem.
"Voldemort chce přizvat upíry ke spolupráci, mám je přesvědčit."
"Proč ty?"
"Mám k nim vztah…"
"Vztah," zasyčel, "to jistě!"
"Viktore…je to pod kontrolou…"
"Máš to pod kontrolou, ano?" vydral ze sebe přidušeně a chytil ji za pravé zápěstí. "Tenkrát si to měla pod kontrolou?!"
Prohlédla si svůj hřbet ruky v měsíčním světle. I v té tmě našla drobnou jasně zářící jizvu, která ze všeho nejvíc připomínala kousnutí. Vyškubla mu ruku ze sevření a zastyděla se. Samozřejmě si pamatovala, jak dopadlo jedno ze setkání s divokými upíry. Nebýt tenkrát Viktora, mohla být dávno mrtvá…
"Půjdu pod Ivanovu ochranu," zašeptala.
"Emily," povzdychl si, "proč pořád musíš dráždit kobru bosou nohou?"
"Kde ses naučil tohle rčení?" zachichotala se.
Zavrátil oči: "Neodbočuj. Nemůžu tě tu držet, ale je ti jasné, že jsem proti."
"Věř mi, zvládnu to," pohladila ho po tváři. "Dám na sebe pozor."
"Ohlídám si tě," řekl nakonec smířlivě a sevřel ji v náručí. "Nenechám ty bestie, aby ti ublížily."

****

"A co třeba slečna Whiteová?"
Laura zoufale zaskučela, ale poslušně se postavila. Profesorka Umbridgeová se sladce usmála a zamrkala nevinně dlouhými řasami.
"Tak, slečno," vybídla ji, "jak zní správná odpověď na mou otázku?"
Hermionina ruka prudce vystřelila vzhůru a horlivě mávala ve vzduchu. Laura svou spolusedící zpražila znechuceným pohledem a nervózně přešlápla na místě. Napětí ve třídě stupňovalo, všichni věděli, co bude následovat.
"Slečno?" usmála se profesorka falešně.
"Nevím," přiznala svou porážku Laura.
"Nevíte?" zopakovala profesorka, jakoby se snad přeslechla.
"Ne," pokrčila rameny.
"Nevědomost se trestá, tohle není poprvé, co nedáváte pozor, že? Strhávám Nebelvíru deset bodů. Sednout!"
Laura se sesunula zpátky na židli. Její nálada klesla pod bod mrazu. Neměla zprávy o Siriusovi, práce v knihovně jí zabírala volný čas, který chtěla původně využít k pátrání po své sestře. A Umbridgeová jí strhávala body při každé příležitosti. Naštěstí nedopadla jako Harry, který s bradavickou vrchní vyšetřovatelkou, jak si Umbridgeová začala říkat, strávil několik večerů přepisováním slov Nemám vykládat lži, které se mu vryly doslova do kůže. Včera například za to, že opustila Velkou síň s koblihou v ruce, připravila Nebelvír o deset bodů. Jídlo nevynášíme z prostor vyhrazených ke konzumaci, slečno Whiteová! Za krátký pobyt v Bradavicích přišla o daleko více bodů, než se jí podařilo získat. Nebyla v tom však sama, většina nebelvírských měla s Umbridgeovou problém. Na náladě jí nepřidal ani Neville, který se na ni povzbudivě usmíval přes celou třídu, jemu body srazila před malou chvíli. Uvažovala nad tím, jestli se už koleji někdy podařilo dostat s body do mínusu.
Tiše trpěla do konce hodiny. Když zazvonilo, snažila se dostat na chodbu co nejdřív. Čekal ji nespočet domácích úkolů, které se zdály být neodmyslitelnou součástí jejich životů, dokud nedojdou ke zkouškám NKÚ. Upřímně řečeno měla hlavu plnou jiných starostí, než byly nějaké zkoušky v červnu, nicméně profesoři je nenechali ani na chvíli vydechnout.
Když mířila k umývárnám, zatímco Harry s Ronem a Hermionou šli na oběd, odněkud se vedle ní vynořil Draco Malfoy.
"Máš dneska službu v knihovně?" zeptal se tak, aby ho nikdo jiný neslyšel.
Zaraženě přikývla. Nedokázala si vysvětlit, proč má knedlík v krku a nezmůže se ani hlásku.
"Stavím se," mrkl na ni a zmizel v davu stejně rychle, jako se předtím objevil.
Nejdřív mu chtěla něco naštvaně odseknout. Všimla si, že se k ní chová naprosto jinak, když není poblíž Harry, Ron nebo Hermiona. Když na sebe narazili ve skupince, neobešlo se to bez urážek a provokování. Draco měl velkou zálibu ve vyvolávání hádek. Od kamarádů se dozvěděla, že jsou úhlavními nepřáteli od prvního dne v Bradavicích. Když však Draco trávil večery v knihovně, bez party přisluhovačů za zády, byl jiný. Přišlo jí to dětinské.

****

"Spí," usmál se Voldemort potěšeně při pohledu na oddechující Selene.
"Ještě aby ne, po takové dávce uspávacího lektvaru by spal i troll," poznamenal sarkasticky Severus.
Voldemort dělal, že narážku neslyšel. Byl si vědom toho, že není Snapeovou povinností, mu se Selene pomáhat. Bylo s ní víc práce, než s malým dítětem a Severus byl trpělivý a obětavý. Na Voldemortův vkus až moc.
"Novinky?"
"Jak se to vezme," připustil Snape. "Black zdrhnul."
Voldemort se prudce napřímil: "Cože?!"
"Před pár dny beze slova odešel ze svého úkrytu," pokračoval Snape vyrovnaným hlasem, "Brumbál si myslí, že ho přestalo bavit sedět nečinně na zadku."
"Brumbál je starý blázen," mávl Pán zla rukou, "co myslíš ty, Severusi? Co je pravým důvodem?"
Snape pokrčil rameny: "Těžko říct, ale podle mě se nejspíš dozvěděl o přežití Emily a šel ji hledat na vlastní pěst."
Voldemort začal přecházet po místnosti sem a tam. Severus nikdy svého Pána neviděl rozzuřenějšího, než teď. Zatínal ruce v pěst a zrychleně dýchal. Na čele mu vyrazily žíly a oči mu doruda žhnuly.
"Ten proklatý parchant," syčel chladně, "ta špína! Nesmí se k Emily přiblížit, rozumíš?! Rozdrtím ho jako červa!"
"Jistě," přikývl Snape, "postarám se o to osobně, budu po Blackovi pátrat a přivedu ho k vám."
Voldemort o něco smířlivěji přikývl: "Vezmi si ty nejlepší lidi a přiveďte mi ho živého. Já sám se postarám, aby chcípnul."
Snape se uklonil a spěšně vyběhl z místnosti.
Voldemort přešel k posteli a dlouze se zadíval na svou dceru.
"Slyšíš, má milá Selene?" zašeptal jedovatě. "Tvůj drahý manžílek se přestal zbaběle skrývat, konečně dostal rozum! Já si ho najdu a zabiju ho, zabiju! A pak mi už nikdo nezabrání dostat Emily a Lauru pod svou ochranu! Nikdo!"
Selene pořád nevinně oddychovala a svírala v ruce cíp přikrývky. Hněvivě si ji prohlédl a vyšel z místnosti. Teprve v tu chvíli otevřela oči. Oči plné zoufalství a strachu…

****

Laura seděla v prázdné knihovně a dopisovala si domácí úkoly. Dnešní práci měla hotovou dřív, ale přesto se rozhodla zůstat. Sice si namlouvala, že je to z důvodu studia, ale moc dobře věděla, že čeká, jestli se ve dveřích objeví Draco. Malfoy svůj slib doopravdy dodržel a přišel v době večeře, kdy byla knihovna prázdná.
"Nazdar Whiteová," pozdravil a posadil se k jejímu stolku.
"Čau," snažila se o lhostejný tón. "Mohl ses zeptat, jestli je tu volno."
"Já vím, že je," mrkl na ni a vytáhl si hromadu učebnic.
Protočila panenky a sklonila se zpátky nad prázdný pergamen.
"Pokoušíš se o tu esej do Dějin?" zeptal se.
"Jo," zavrčela. Kdyby ho neznala, věřila by, že v jeho hlase zaslechla něco jako zájem a starost.
"Moc ti to nejde," zašklebil se.
"No a co?!" utrhla se na něj. "Nemám mozek na všechno." Byla ještě podrážděná z Umbridgeové, která ji odpoledne donutila drhnout brnění, protože o něj zavadila taškou.
"Uklidni se," pousmál se, "to po tobě taky nikdo nechce. Já už tu esej mám hotovou."
"Nemusíš se vychloubat," zahučela a poškrábala se hrotem brku na nose, aniž by spouštěla oči z pergamenu. Udělala si tam inkoustem šmouhu.
"No," protáhl, "kdybys poprosila, třeba bych ti to dal opsat."
Nevěřícně k němu vzhlédla: "Praštil ses?"
"Ne."
"Tak si zajdi na ošetřovnu, asi máš horečku, protože JÁ bych tě NIKDY o nic neprosila!" zašermovala mu brkem před očima.
Malfoy se rozesmál: "Dobrá, tak já nebudu parchant a dám ti tu esej opsat bez prošení." Aby svá slova potvrdil, zalovil v tašce a položil před překvapenou Lauru hustě popsaný pergamen.
Podezíravě si ho změřila a rychlým pohybem se po pergamenu natáhla, jakoby se bála, že si to rozmyslí a na poslední chvíli jí ho vytrhne z ruky. Tu esej měli odevzdávat zítra ráno a ona neměla ani čárku, kvůli pojednání o povzbuzovacím lektvaru pro Snapea, které jí zabralo celý večer. Pokud chce jít dneska spát brzo, což opravdu potřebovala, musí si to opsat.
"Klidně si to opiš," mávl rukou, "já si jdu najít nějaký hezký počtení z oddělení omezeného přístupu."
Vstal ladně od stolu, a když kolem ní procházel, prstem jí přejel po špičce nosu. "Máš tam šmouhu," řekl spiklenecky a ztratil se mezi regály.
Zůstala sedět jako přimražená. Zdálo se jí to, nebo se Malfoyovi líbí? Zamyšleně si hřbetem ruky přejela po nose a dala se do čtení úhledně psaného eseje.
Draco se vrátil během pár vteřin. Posadil se zpátky ke stolu a zaujatě se dal do čtení nějakého svazku. Laura se na něj během opisování párkrát odvážila podívat. Skláněl se nad knihou, vlasy mu elegantně padaly do očí a zamyšleně se škrábal na svraštěném čele. Laura se přistihla při myšlenkách, že jí přijde roztomilý, když se soustředí. Zmateně potřásla hlavou a vrátila se k opisování.
"Copak kroutíš hlavou?" zeptal se zvědavě. "Nezdá se ti něco?"
"Ne, to je dobrý," zamumlala rozpačitě a cítila, jak se jí krev žene do tváří.
"Ty se červenáš?"
"Už budu muset jít," vyhrkla první věc, co jí přišla na jazyk. "Díky za esej, ale já už fakt musím." Vrátila mu papír, aniž by se na něj podívala. Popadla svoje věci a hnala se k východu.
"Řekl jsem něco?"
Na moment se zastavila: "Nevím, co si mám o tom myslet, Malfoyi. Celý dny trávíš tím, že se neustále navážíš do mých kamarádů, všude po škole vyprávíš o tom, jaký je Harry pošuk a nebezpečný šílenec. A pak tady sedíš a dáváš mi opisovat úkoly?" zašklebila se. "Když se navážíš do Harryho, navážíš se do mě. A pak nevidím důvod, proč bych tu s tebou měla ztrácet čas. Tahle hra mě nebaví."
"Lauro, počkej!" volal za ní překvapeně.
"Dej mi pokoj," křikla přes rameno a vyběhla ven.
Pachtovat se s Malfoyem? Kde nechala zdravý rozum?
Přehodila si těžkou tašku přes druhé rameno. Když si pospíší, možná sežene ještě nějaké sendviče k večeři.

****

Viktor stál nehybně opřený o zeď a shlížel na nádvoří hradu. Nad krajinou se vznášela mlha. Normální lidské oko by nedohlédlo ani na krok, ale vypadalo to, že Viktor vidí velice dobře a dokonce někoho vyhlíží.
"Přesná, jako vždycky," zašeptal a ohlédl se napravo od sebe. Z mlhy vystoupila útlá dívka. Mohla měřit dobrých sto osmdesát centimetrů, porcelánově bílý obličej jí lemovaly plavé vlasy. Chvíli na Viktora upírala světle modré oči, než promluvila tichou ruštinou: "Omlouvám se, menší potíže, jinak bych tu byla s předstihem."
"Co se stalo?" zeptal se.
"Black nám znovu zdrhnul," sykla zlostně, "máme omezené možnosti, když pracujeme jen v noci. Podařilo se nám chytit novou stopu, ale nalíčil na nás past. Zdá se, že ví, že po něm jdeme."
"Myslí si, že jsou to Smrtijedi," vyvrátil její teorii. "Kde je Alex?"
"Snaží se ho znovu vystopovat, nechala jsem ho někde dvacet mil od Londýna. Ale raději mi řekni, proč jsem tady."
Viktor se záhadně usmál a pohodil hlavou směrem k nádvoří, přes které právě procházela drobná postava. "Emily přijela žádat o pomoc," vysvětlil. "Ivan s největší pravděpodobností svolá celou Radu a já nechci, aby se jí něco stalo. Hlídal jsem ji celou cestu sem, ale víš moc dobře, že dál už nemůžu."
"Voláš mě proto, abych dělala tvé holce stráž?" nakrčila znechuceně nos a se zájmem se nakláněla přes zábradlí, aby lépe na Emily viděla.
"Není to moje holka," řekl přesvědčivě a ignoroval dívčino uchechtnutí. "Potřebuješ si odpočinout, pracuješ příliš dlouho. Vystřídám tě, budu s Alexem hledat sám. A navíc bys možná chtěla pozdravit svou rodinu," prohodil jen tak mimochodem.
"Nesmysl, nepotřebuju odpočinek a už vůbec ne tady," ušklíbla se. "Dobrá, ať je po tvém, ty nám velíš. Ohlídám tu tvou krasotinku, ale nedoufej, že mě přinutíš smířit se s Ivanem. "
Přitáhl si ji k sobě a políbil ji přátelsky na tvář: "Díky, Táňo."
"V pořádku," usmála se, "dávej mi na Alexe pozor, jasný?"
"Bez obav," ujistil ji a zmizel. Táňa se znovu naklonila přes zábradlí a spatřila Emily, která zrovna stála ve dveřích a objímala se s Ivanem. Zlostně se jí blýsklo v očích, když spatřila lásku, s jakou upír svou svěřenkyni přijal. Toho se ona nikdy nedočkala, i když měla k upírovi blíž, než jiní.

****

Ginny vešla do společenské místnosti. Uvítalo ji teplo krbu a veselí studentů, na kterých bylo poznat, že jim začínající víkend prospívá. S úsměvem na rtech a prodrala ke krbu, kde seděli její přátelé. Ron lenošil na pohovce, Hermiona zanechala učení a hrála se s Křivonožkou a Harry s Laurou seděli nad rozehranou partií šachů.
"Ahoj," pozdravila je a posadila se na zem vedle svého bratra.
"Ahoj," odpověděli jí.
"Jak bylo?" zeptala se Hermiona se zájmem.
"Nebylo to tak strašné," přiznala Ginny po chvilce přemýšlení, "každopádně Malfoyová chyběla, takže jsem v lektvarech měla jednou klid a Snape nám nepředhazoval, jak je úžasně schopná a nadaná." Docela zdařila napodobila tón Snapeova hlasu.
"To už nemusí čistokrevní chodit ani na vyučování?" rýpl si Harry.
"Je nemocná, leží na ošetřovně," pokrčila rameny Ginny, "alespoň Snape to říkal."
"Snape je prolhaná svině," ulevil si Ron.
"Rone!" okřikla ho Hermiona šokovaně.
"Co je?!" ohradil se. "Je to pravda, Hermiono, tak nedělej scény."
"Já dělám scény?" vybuchla Hermiona.
"Jsi na řadě," utrousil Harry směrem k Lauře a odvrátil hlavu od hádajícího se páru. V posledních dnech se hádali stále častěji.
"Jasně," uvědomila si a zbrkle posunula první figurkou, která ji napadla. Myšlenkami byla stále u Draca, který se jí poslední den vyhýbal i na vyučování. Příjemných důsledkem jeho odtažitosti bylo, že na Harryho alespoň jeden den zmijozelští neútočili. Vzápětí si však uvědomila svou zbrklou chybu, Harry jí figurku sebral a dostal ji tím do šachu.

****

"Díky," usmála se Emily děkovně na Ivana a přijala sklenici vody.
"Takže Ty-víš-kdo chce naši pomoc," shrnul upír a posadil se zpátky za svůj stůl.
"Ano," přikývla a upila ze sklenice.
"Tohle nejde jen tak, víš, že budu muset svolat Radu a dohodnout se s ostatními klany. Upíři se zaslíbili, že kouzelníkům sloužit nebudou."
"Jsem si toho vědoma," souhlasila. "Nejedná se o sloužení, nýbrž o obchod."
Ivan si povzdychl a poklepal prsty o stůl: "Dobrá, dobrá. Zítra je tu máš, ale moc nadšení nebudou, musíš se je získat."
"Děkuju, strýčku," usmála se ulehčeně. "Bála jsem se, že mi nevyhovíš."
"Pro tebe cokoliv, má drahá. Ale teď mi pověz, mezi čtyřma očima, jak je to doopravdy s tvou spoluprácí s Ty-víš-kým."
Emily se nadechla k odpovědi, když se ozvalo zaklepání.
"Dále," vybídl Ivan příchozího.
Dovnitř nahlédla služebná Anna: "Máte návštěvu, pane."
"Návštěvu?" zopakoval Ivan překvapeně. "Ale já nikoho nečekám."
Anna se zatvářila zmateně: "Před chvílí přijela vaše dcera, můj pane."
Emily se překvapeně na služebnou otočila.
"Táňa?!"

****

"Slečno Whiteová! Slečno Whiteová!"
Laura tiše zasténala a otočila se. Ze schodů k ní cupitala profesorka Umbridgeová obtěžkaná hromadou knih. Laura se ledabyle opřela o zábradlí a čekala, až k ní profesorka přijde a tajně doufala, že zakopne a zlomí si nohu.
"Slečno Whiteová, díkybohu," zachichotala se profesorka falešně, "potřebuji vaši pomoc."
Dřív než Laura mohla zaprotestovat, vrazila jí knihy do ruky.
"Tohle zaneste co nejrychleji madame Pomfreyové na ošetřovnu, děkuji," zašvitořila líbezně a odcupitala pryč.
"Kráva," ulevila si Laura v dostatečné vzdálenosti a opatrným krokem, protože přes knihy skoro neviděla, se vydala na ošetřovnu.
Naštěstí se k madame Pomfreyové dostala dřív, než jí stačily knihy vyklouznout. Shodila svazky na volnou postel a zničeně si oddychla.
"Zlatíčko, co je to za randál?" spráskla madame Pomfreyová ruce, když několik výtisků spadlo na zem.
"Omlouvám se," vydrala ze sebe Laura zadýchaně a pro knihy se natáhla. Položila je zpátky na postel a rozhlédla se po prázdné ošetřovně.
Zarazila se: "Madame, kde je Emily Malfoyová?"
"Emily Malfoyová?" zatvářila se ošetřovatelka překvapeně. "O kom to, zlatíčko, mluvíte?"
Najednou Lauře problesklo hlavou pár vzpomínek. Vzpomněla si na prázdné místo v rodokmenu Malfoyů, vybavil se jí neznámý přítel v lese a k tomu všemu se ještě přidalo záhadné zmizení.
Ví Snape o Emilyině útěku? Kryje ji záměrně?

****

Emily se rozhlédla po jídelně. Všech třináct míst u stolu bylo již obsazeno. Ivan seděl v jeho čele, ona stála po jeho pravici, Táňa se opírala o zeď a nespouštěla ze své svěřenkyně oči. Upíři byli neklidní, cítila to.
"Můžeme?" zašeptal směrem k ní Ivan.
"Ano," přikývla odhodlaně a sevřela ruku v pěst.
"Prosím o klid," zvýšil Ivan hlas a postavil se. "Dnešní Rada Třinácti byla svolána nečekaně, avšak ze závažných důvodů. Děkuji všem zástupcům klanů, že přijali má pozvání. Dovolte, abych pustil ke slovu někoho, kdo má k nám všem jistou prosbu."
Ivan se znovu posadil a vybídl Emily. Střelila hbitým pohledem k Táni, která souhlasně přikývla. Vystoupila zpoza Ivanových zad a pohlédla přítomným upírům do tváří. Zatarasila před nimi svou mysl a promluvila: "Přijela jsem vás požádat o pomoc jménem lorda Voldemorta …"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama