Kapitola šestačtyřicátá – Začátek cesty

22. června 2016 v 11:40 | Kat |  Mé jméno, má krev II
Když se Laura probrala uprostřed lesa, necítila nic jiného než tupou bolest. Z úst se jí řinula krev. Odplivla si do hlíny a zvedla tvář ze země. Harry byl na nohou, ve své normální podobě, kroužil kolem ní a pronášel zaklínadla. Otočila hlavu na druhou stranu, kde leželo Ronovo bezvládné tělo, nad kterým se skláněla Hermiona. Laura hlasitě zasténala, tělem jí projel záchvěv magie, někde poblíž se pravděpodobně někdo přemístil.

"Harry," zasípěla. "Pospěš si."
Harry kouzlil, seč mu síly stačily, nebyl ani zdaleka tak zručný jako Hermiona. Laura se opřela o lokty. Ohlédla se, Ron ošklivě krvácel, vypadalo to na odštěp. Harry najednou zakřičel bolestí a padl na kolena. Tiskl si jizvu na čele, znovu se dostavil jeden z jeho záchvatů.
Laura se vymrštila vší silou na nohy a sebrala ze země svou hůlku. Doklopýtala až k Harrymu a natáhla ruku. Právě v tu chvíli, kdy pronesla poslední kouzlo, se pár metrů přímo před ní mezi stromy přemístilo několik Smrtijedů. Teď bylo po všem, už je nemohli odhalit. Vyčerpaně dopadla na zem vedle Harryho, který nepřestával křičet.
"Lauro, potřebuji tvou pomoc!" volala na ni Hermiona zoufale. Byla celá zamazaná od krve a bezmocně se snažila Ronovu ránu vyléčit. Laura se pokusila vstát, ale podlomila se jí kolena. Upadla tváří do měkké trávy a znovu ztratila vědomí.

****

O několik hodin později seděl Harry na zemi u zapáleného ohně na hlídce před stanem. Častá spojení s Voldemortem ho vyčerpávala, to poslední obzvlášť. Přestával mít celou tu věc pod kontrolou, nerad si to připouštěl, ale Hermiona měla pravdu. Zhoršovalo se to a s každým záchvatem rostla jeho obava o to, že pokud on vidí do Voldemortovy hlavy, on smí nahlížet do té jeho. Promnul si ztuhlý krk a hlasitě zívl. Přejížděl prsty po Zmijozelově medailonu a zamyšleně hleděl mezi stromy. Tolik toho riskovali pro jeden viteál…Kolik obětí je bude stát získat i ty ostatní? A kde vůbec jsou? Jak je poznat? Jak je hledat?
Plachta se odhrnula a ven se protáhla Laura. Měla rozseklý ret a ránu na čele, ale vypadala lépe. Do tváří se jí opřel chladný vítr a vrátil jim růžovou barvu.
"Ahoj," zašeptala a vtáhla dlaně do rukávů od svetru, který jí kdysi upletla paní Weasleyová.
"Ahoj," odpověděl. "Jak se cítíš?"
"Líp," přikývla. "Přišla jsem se vystřídat, běž něco sníst, Hermiona se pokusila o polévku. Není to sice žádná bradavická lahůdka, ale umlčí to tvůj žaludek."
"Jak je Ronovi?"
Laura chvíli s odpovědí váhala. "Ztratil moc krve, ale ruka vypadá líp. Ještě se neprobral."
Harry se zhluboka nadechl, v očích se mu zablesklo. Laura tenhle výraz znala.
"Není to tvoje vina," zavrčela podrážděně. Nesnášela, jak na sebe všechno vztahoval.
"Kdybych…"
"Ne," odsekla a položila mu ruku na rameno. "Harry, vybrali jsme si tuhle cestu a šli jsme do toho s tebou. Byli jsme připraveni na každou oběť."
"Neměl jsem to nikdy dopustit. Neměl jsem nechat Rona odejít od rodiny, donutit Hermionu opustit rodiče…"
"Vím, jak to myslíš," přimhouřila oči a zahleděla se do ohně. "Mají rodinu, blízké, kteří se o ně bojí, strachují se. Modlí se za ně každý večer. Koho máme my? Chci říct, když se nám něco stane, kdo nás bude postrádat? Jsme sirotci."
Harry se na ni pátravě zadíval a přikývl. Neříkala to nijak smutně, spíš smířeně. Měla pravdu, ani jeden z nich nemá rodinu, žádné rodiče, ke kterým by se mohl vrátit…
"Běž jíst, než ta polévka vystydne," zabručela. "Protože potom se vážně nedá sníst."
Vstal a oprášil si kalhoty. "Zvládneš to?"
"Hele, přežila sem Azkaban," zašklebila se a posadila se na jeho místo. Harry se pousmál a neurčitě jí stiskl rameno. Potom se protáhl dovnitř stanu a nechal ji samotnou.

****

Dvě postavy v kápi kráčely opuštěným údolím mezi vysokými horami. Krajina kolem nich byla bezútěšná a pustá, jako vyprahlá poušť. Na kilometry daleko nebylo slyšet žádný zvuk, žádné zvíře, ani poryv větru. Postavy kráčely tiše, rychle a bez sebemenšího zaváhání. Neměly ani tušení, že za kmenem jednoho z opadaných stromů se krčí drobná dívka.
Táňa přimhouřila oči a sundala si kapuci z hlavy. Pozorovala Voldemorta s Viktorem na jejich cestě několik dní. Snažila se alespoň vypátrat důvod jejich návštěvy. Před pár hodinami se vrátili z cesty z Rumunska, jak hádala, snažili se spojit s Ivanem, ale ten byl podle jejich informací dlouhodobě pryč. Nemohla si to ale ověřit, sotva by překročila hranice, zabili by ji.
Stačila jen přešlápnout z jedné nohy na druhou a nepatrně se naklonit, když pocítila ledové ostří dýky na svém krku. Nevydala ani hlásku, zůstala klidně stát. Jak je možné, že nikoho neslyšela přicházet? Napadlo ji jen jedno vysvětlení: upír. A ten upír má jediné jméno.
"Tymiane," pomyslela si zlostně v duchu.
"Táňo," odpověděl jí v hlavě ledový mužský hlas. "Musíme si promluvit."
A pak se s ní v náručí tiše a elegantně vypařil do chladné noci.

****

Cat se uvelebila na rozpadlé pohovce a vděčně přijala od Remuse šálek horké kávy. Oba měli za sebou krušnou noc, během níž pronásledovali několik Smrtijedů. Za pár hodin mělo svítat, ale za okny se prozatím rozprostírala inkoustová tma. Cat si strčila pramen zacuchaných vlasů za ucho a napila se kávy, která byla vážně mizerná.
Remus seděl naproti ní a zamyšleně ji pozoroval. Už v ní neviděl tu ztřeštěnou dívku, kterou kdysi miloval. Rošťácký výraz se v posledních dvou letech vytratil a vystřídala ho únava a bolest. Přemýšlel, kdy ji přestal vlastně milovat. Když ho před šestnácti lety beze slova opustila? Když se tak náhle vrátila a zbortila všechny jeho iluze, které si vytvořil? Přestal vlastně někdy vůbec? Nebyl si jistý, ale co věděl jistě, byl fakt, že ona to řešit nehodlala. O jejich budoucnosti nikdy nepadlo ani slovo. Tajně doufal, že něco naznačí, že ho zastaví, ale ona klidně a mlčky stála za jeho zády při skromném svatebním obřadu a byla první, kdo mu gratuloval k očekávanému potomkovi.
"Nymfradora je u rodičů?" zeptala se, jako by jí teprve teď přišlo divné, že jeho těhotná žena není doma.
"Necítila se dobře, tak si vzala volno," vysvětlil a odkašlal si.
"Snad to není nic vážného."
Neurčitě něco zamumlal a na chvíli se odmlčeli. "Chtělas se mnou o něčem mluvit," prolomil ticho.
Přikývla a napila se znovu kávy. Vážně byla odporná, její pachuť ji dráždila na jazyku. Raději hrnek odložila.
"Chci vědět, co si myslíš o Lauřině vině," řekla prudce.
Remus se nadechl, věděl, že dřív nebo později se ho zeptá. "Byla na astronomické věži předtím, než Brumbála zabili. Nebojovala, nesnažila se Smrtijedy zastavit. Dokonce nechala Snapea utéct. Její chovaní je více než krajně podezřelé a víš, jak se k tomu staví Řád."
"Ptám se, jak se k tomu stavíš ty," měřila si ho zpříma.
"Já jen vím, že ta holka je ochotná udělat pro záchranu své sestry cokoliv," odpověděl neurčitě. "Pokud si myslí, že určité chování Emily pomůže, pak jsem ochoten věřit čemukoliv."
Cat se rozesmála: "Ty jsi tak úzkoprsý! Vždycky jsi takový byl! Vidíš jen to, co chceš vidět a nedokážeš lidem věřit."
"Já že nedokážu lidem věřit?" zeptal se nevěřícně. "To ty nikomu nevěříš! Ty celý život utíkáš, schováváš se v Německu nebo v Paříži. Bojíš se vlastních pocitů, a když už o něco jde, tak práskneš do bot!"
Cat prudce vstala. "To nemyslíš vážně, už zase to budeš vytahovat? Něco co se stalo před tolika lety a ty mi to prostě nedokážeš odpustit!"
"Ne neodpustím ti to," hněval se. "Nikdy jsem ti to neodpustil, zlomila jsi mi srdce! Ale víš, co bylo horší? To, jak jsi zbaběle práskla do bot po smrti Lily a Jamese. Bez jediného slova vysvětlení! Dlužila jsi mi alespoň to!"
Jeden druhého si zlostně měřili.
"Myslím, že jsme se oba příliš změnili, Moony," zašeptala po chvíli.
"Asi máš pravdu," přitakal. "Válka nás změnila."
Cat smířeně přikývla a natáhla ke své bývalé lásce ruku. Remus si ji chvíli nechápavě měřil, ale poté jí ruku pevně stiskl.
"Přeju tobě a tvé rodině jen dobré," zašeptala. "Děkuju za všechno."
"I já tobě," ujistil ji.
Na malou chvíli ho chtěla obejmout, viděl jí to na očích. Nakonec se však rozloučila pokývnutím hlavy a spěšně odešla.

****

Táňa se upírovi prudce vyškubla. Byla stejně ohebná a mrštná jako on. Než ji stačil zastavit, stála metr od něj a držela jeho dýku připravenou k útoku.
Rozesmál se drsným hlasem: "Ale no tak, Táňo. Myslel jsem, že tohle máme za sebou."
Tymian Daškov stál klidně s nohama od sebe ve vysokých botách, přes ramena měl hozený těžký kožený plášť. Pomalu si sundal kápi a prohrábl si pravou rukou kštici červených vlasů. Chyběly mu dva prsty a přes obličej se mu táhla hluboká jizva. Vypadal přesně jako před pěti lety, kdy ho Táňa viděla naposled.
"Co po mně chceš?" zamračila se a neuhnula pohledem.
"Myslel jsem, že o tom víš," předstíral zamyšlení. "Ó ano, moment. Mám tě tady," zamával svitkem pergamenu. "Víš, co to je?"
"Vím," naklonila hlavu na stranu. "To je vypsaná odměna na moji hlavu."
"Správně," přitakal potěšeně. "A víš, co to znamená?"
"Že máš svolení klanů mě zatknout a přivést zpět," zavrčela a přendala si dýku do druhé ruky.
"Správně."
"Ale to pouze v tom případě, že poruším slib," dodala. "A ten slib jsem neporušila."
"Před osmi hodinami jsi stála na rumunských hranicích," předhodil jí holý fakt.
"Nepřekročila jsem je," odsekla. "A ani jsem se k tomu nechystala."
Tymian pokýval hlavou a jedním rychlým krokem se zjevil za jejími zády. "Ber tohle jako varování," zašeptal jí do ucha. "Jsem ti stále v patách."
"Trhni si, Tyi," zavrčela.
"Pořád tak chladná," protáhl. "Je až směšné, že ti jdu po krku já, nemyslíš?"
"Vypadni," zmohla se na prostou odpověď a z hlasu jí čišel chlad.
Naklonil ústa až k jejímu uchu: "Pořád jsi krásná."
Než stačila odpovědět, zmizel. Spustila ruku s dýkou a zůstala ohromeně stát. Neslyšela nic jiného, než tlukot vlastního srdce a přerývavý dech. Takže jejím lovcem je Tymian. Tymian Daškov, jediný muž kromě Alexe, kterého kdy milovala.

****

Emily si promnula unavené oči a odložila brk. Složila úhledně napsaný vzkaz a zapečetila ho. Byla chladná podzimní noc, jedna z dalších, které již prožila, a jedna z mnoha, které ještě prožít měla. Za zdmi hradu se kdysi cítila bezpečně, teď měla pocit, že jí někdo dýchá za záda dvacet čtyři hodin denně. Navíc jí upřímně a zoufale chyběl Viktor, na jehož společnost si za uplynulý rok až nešťastně zvykla.
Vstala od stolu ve svém kabinetu, který jí byl přidělen, a vyšla ven ze dveří. Třímala vzkaz pro Voldemorta, ve kterém podávala hlášení, jak všechno vychází podle plánu, a kráčela prázdnými bradavickými chodbami. Myslela jsi, že chodby jsou opuštěné, když narazila na profesorku McGonagallovou. Minerva sebou poplašeně škubla a odtáhla se od jednoho z obrazů. Přitáhla si blíž k tělu nervózně župan a zaujala bojovný postoj.
"Dobrý večer," pozdravila ji Emily zdvořile. Profesorka zarytě mlčela.
Emily pocítila bolestné bodnutí v hrudi, když ženu míjela a ta ji lhostejně přehlédla. Zaváhala, ale pak se otočila. "Víte, paní profesorko, slušností je odpovědět," řekla trpělivě.
"Slušností je řádně učit naše děti, ne na nich provozovat pokusy, slečno Blacková," odsekla.
Emily se napřímila. "Já na nikom žádné pokusy neprovozuju," hájila se. "A aby bylo jasno, já se o tuhle pozici neprosila, ale bohužel nemám na výběr."
Minerva si hlasitě odfrkla a posunula si brýle na nose.
"Dnes jsem přehlédla po večerce skupinku nejmenovaných studentů, jak se plíží chodbami," zašeptala Emily. "Řekněte prosím svým žákům, že pokud chtějí nacvičovat obranu proti černé magii, ať se alespoň lépe kryjí. Alecta není tak shovívavá jako já. Dobrou noc."
Než stačila profesorka něco říct, Emily zmizela za rohem. Kráčela rázným krokem a nezastavila se, dokud nepřišla k chrliči před ředitelnou. Řekla soše heslo a vystoupala po točitém schodišti nahoru. Několikrát zaklepala na znamení, které měli domluvené.
"Pojď dál," vyzval ji Severus.
Vešla do ředitelny a posadila se naproti Snapea, který vypadal ještě unaveněji, než ona sama.
"Už mě to nebaví," postěžovala si směrem k Severusovi i portrétu Brmubála. "Každý v této škole mě nenávidí. Sabotují mě dokonce domácí skřítci. Schválně mi schovávají věci, studenti v nebelvírské společenské věži mají z mé fotky terč a Protiva o mě složil už dvě sprosté básničky."
Brumbál se lišácky usmál: "To svědčí o tvé popularitě."
"Vám se to říká," ušklíbla se Emily. "Vás všichni zbožňují i přes ten nelichotivý životopis od Holoubkové."
"Podívej se na mě," pronesl Snape. "Rozdal jsem už dvanáct školních trestů za vtipy, které o mě kolují. A upozorňuju, že každý byl jiný."
Emily se pousmála. "Tak co je nového? A mimochodem, tady je hlášení." Pohodila vzkaz na stůl.
Severus najednou zvážněl. "Potter se s kamarádíčky vloupal na ministerstvo."
"Cože?" vyjekla Emily. "Jsou v pořádku?"
"Nechytili je," upřesnil Brumbál. "Podařilo se jim utéct."
"Co tam sakra hledali?" vybuchla. "Smrtijedům pod nosem!"
"To bohužel nevíme," odtušil chladně Snape a střelil pohledem po Brumbálovi.
Emily si té výměny názorů beze slov všimla. Brumbál se spokojeně usmíval, on zřejmě tušil, co Harry pohledával na ministerstvu a nepovažoval za důležité, aby to věděli i oni dva.
"Teď jsou ale v bezpečí," oddychla si Emily. "Pán zla neví, kde je hledat."
"Zatím ne," připustil Snape. "Nehledá je dostatečně usilovně, protože svoji pozornost soustředí někam do zahraniční."
"S účelem svých výprav se nesvěřuje ani Viktorovi," zopakovala Emily rozmrzele. "Nevím, proč Gregoroviče hledá, zřejmě se snaží odhalit způsob, jak Harryho porazit."
Vyměnili si zachmuřené pohledy. Portrét Albuse Brumbála jejich teorie nijak nevyvracel.
Emily měla nepříjemný pocit, že jim bývalý ředitel neříká všechno.

****

Laura seděla s hrnkem dávno studeného čaje u plápolajícího ohně a třásla se zimou. Vedle ní na zemi ve spacáku spala Hermiona, která ji měla vystřídat, ale nevydržela vzhůru. Laura pozorovala, jak usnula s tváří na knížce a musela usmát - to bylo Hermioně podobné. Zavřela knížku a zamyšleně si přečetla titul. Byly to Bajky, které jí odkázal Brumbál a Hermiona pořád marně dumala proč. Laura si knížku vzala a bezmyšlenkovitě v ní zalistovala. Najednou jí oči zastavily na jedné straně a srdce jí vynechalo pár úderů. Bylo to tam, jednoduché jak facka, černé na bílém. Způsob jak zachránit rodiče!
Nevěřícně zírala před sebe a přemýšlela, proč jí to nedošlo dřív.
A pak ji napadlo, proč jí Brumbál nic neodkázal. Tohle bylo ono, ta stopa, to znamení, na které čekala. Moc dobře věděl, že do té knihy nahlédne. On věděl všechno o všech. Dávno jí už přišlo na mysl, že věděl i o své smrti. Přece by kouzelník jako on neumřel jen tak bez boje. Ne, věděl to, něco za tím bylo. Něco víc, něco o čem věděl jen on a Snape. Všechno to bylo jen nastrčené. Ale neodvážila se to před nikým vyslovit nahlas, byly to jen domněnky.
Teď však myslela na jediné - konečně měla plán.
"Děkuju, Brumbále," zašeptala a přitiskla si knihu k hrudi.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama