Kapitola sedmnáctá - Sblížení

21. června 2016 v 9:55 | Kat |  Mé jméno, má krev II
"Ztratili jsme ho?"
Viktor zvedl tvář ze země a zakroutil hlavou. "Pořád jsou to jeho stopy."
Jeho společník si přidřepl a pozorně se zahleděl na pěšinu topící se v šeru před nimi.

"Něco se ti nezdá?" dobíral si ho Viktor.
Chlapec se zamračil a odhrnul si z čela pramen kaštanových vlasů. "Tohle není lidský pach," zamumlal zmateně.
Viktor se rozesmál: "Taky že není. Black na sebe asi před hodinou vzal podobu nějakého zvířete, odhaduju to na psa. Nejspíš zjistil, že ho někdo sleduje. Udivuje mě, že sis toho nevšimnul dřív. Máš se ještě co učit, Alexi."
Alex něco nesrozumitelně zamručel a napřímil se. Byl vysoký přibližně jako Viktor a ve tváři neméně pohledný, i když trochu snědší než jeho bledý přítel.
"Ozvala se ti Táňa?" zeptal se Viktora, když se pomalu vydali po pěšině.
"Ještě má čas, pochybuju, že by skončili tak brzo."
"Snad se jí nic nestalo," zašeptal Alex toužebně.
"Postará se o sebe," poplácal ho povzbudivě Viktor po zádech. "Možná s Ivanem nemá nejlepší vztah, ale nedopustil by, aby jí kdokoliv ublížil."
Oba se na chvíli odmlčeli. Zvedl se studený vítr a rozvířil popadané listí.
"Jihozápad," vyhrkl Alex najednou. "Přibližně půl míle."
Viktor se pyšně zazubil: "Výborně. A co to znamená?"
"Že naháníme psa do kouta…"

****

"Máte mou podporu," projevil svou náklonnost nejstarší upír v místnosti a políbil zdvořile Emily ruku.
"Děkuji," usmála se váhavě.
"Dokázala to," zašeptal Ivan ohromeně, "omotala si je kolem prstu."
"Vždycky si všechny dokázala získat," zasyčela Táňa ledově.
Ivan se na svou dceru provinile podíval. Táňa, která až do této chvíle nespouštěla oči z Emily, si pohledu všimla. "Co je?" utrhla se na něj.
"Vyrostla jsi," zašeptal upír překvapeně.
"Vážně?" ušklíbla se. "Kdo by to čekal."
"Jsi podobná na svou matku. Vypadáš přesně jako ona, když jsem ji poznal."
"Nech toho," povzdychla si unaveně a otočila se zpátky na Emily, která se loučila se zbylými upíry.
"Miloval jsem tvou matku nade vše…"
"A samou láskou jsi ji zabil," připomněla. "Nebuď směšný, ano?"
Rozhodl se předstírat, že nic neslyšel a změnil téma: "Studuješ tady v Rumunsku nebo v Kruvalu?"
"Myslíš, že chce někdo učit polovičního upíra?" zašklebila se.
"Máš přece kouzelnickou krev…"
"Poloviční," poznamenala. "Ta upírská převládá, bohužel."
"Tak kde žiješ?" nepřestal se vyptávat.
"Kde se dá," pokrčila rameny. "Kde je práce."
"Takže je to pravda! Pracuješ pro toho všiváka Gregorowiče?" vykřikl rozzlobeně.
"Do toho se nepleť," odsekla, "a nebýt toho všiváka, tak je tady tvoje Emily buď upír, nebo mrtvá, takže se uklidni."
"Proč se chováš jako nějaký fracek, Táňo? Jako kdybych někdy Emily nad tebe povyšoval. Nemáš důvod ji nenávidět."
"Vždycky jsi ji miloval víc, přestože nebyla tvoje vlastní," obvinila ho. "A není pravda, že bych ji neměla ráda, nenávidím totiž tebe," vmetla mu prudce do obličeje a šla za Emily vyprovodit posledního hosta.
Obě dívky vedle sebe stály na nádvoří a pozorovaly poslední kočár opouštějící hrad.
"Zahrála jsi to dobře" zamumlala Táňa.
Emily se na ni zamyšleně ohlédla a přikývla. Ano, snad měla pravdu. Teď už mohla nechat průchod svým pocitům a neovladatelně se roztřásla. Pro tentokrát bude Pán zla spokojený. Ale bude to stačit? Co když příště bude muset udělat něco jiného, něco mnohem horšího?

****

Cat si protřela oči a sklonila se nad plány, které jí podstrčil Alastor Moody pod nos. Chvíli pergameny zkoumala, ale viděla písmena rozmazaně, a tak raději poslala plány dál. Remus ji starostlivě přes stůl pozoroval. Vypadala unaveně, měla viditelné fialové kruhy pod očima, nezdravou barvu a ruce se jí slabostí klepaly.
"Co je?" utrhla se na Remuse potichu, aby nerušila poradu Řádu.
"Měla by sis odpočinout," zašeptal úzkostlivě.
Cat si odfrkla: "Já jsem v naprostým pořádku."
"Není tvoje vina, že je Sirius pryč…"
"Neříkám, že je to moje vina," odsekla.
Povzdychl si: "Zbytečně si to moc bereš."
"Zato tobě je tvůj nejlepší přítel zjevně ukradený," obvinila ho. Teď už je nervózně pozorovala půlka jídelny.
"Špatně jsi mě pochopila, chtěl jsem říct, že se Sirius o sebe dokáže postarat," vysvětloval trpělivě.
"Samozřejmě!" vyštěkla hystericky. "S ministerstvem a Voldemortem za zády! Může být dávno mrtvý, ale všem je to jedno! Daleko zajímavější vám přijde odhadovat, kdy se Voldemort zmocní té pitomé věštby!"
"Cat," oslovil ji Brumbál tónem, když jí během studijních let uděloval školní trest, "uklidni se, prosím. Teď není vhodná doba na projevení slabosti."
"Já vám kašlu na slabost!" přerušila ho. "Začněte už konečně něco dělat! Proč ho nehledáte?!"
"Cat, já jsem Siriuse žádal, aby neopouštěl dům," pokračoval Brumbál klidně.
"Takže chcete říct, že si za to může sám?!"
"Ano," souhlasil. "Varoval jsem ho."
"Kdybyste si nehrál na pana záhadného a řekl mu, kde je jeho dcera, tak by se tohle nestalo!"
"Já nevím, kde to děvče je, kolikrát ti to mám opakovat…"
Cat chtěla odseknout, že je lhář, ale ovládla se. "Bavíte se neštěstím druhých," vydrala ze sebe. "Jste sobec."
Prudce vstala od stolu a s pláčem vyběhla ven. V místnosti zavládlo dusné ticho, nikdo se neodvažoval na ředitele podívat.
"Severusi," obrátil se Brumbál vyrovnaně na učitele lektvarů, "běžte za ní a dejte jí trochu uklidňujícího lektvaru, potřebuje odpočinek."
Snape přikývl a spěšně odešel.
"Alastore, pokračujte," vybídl Moodyho. Pošuk si odkašlal a vrátil se k zpátky k plánování. Remus se zachmuřeně otočil na Tonksovou. Povzbudivě se na svého souseda usmála a zašeptala: "Bude v pořádku." Náměsíčník nepřítomně přikývl. O slovech své přítelkyně však pochyboval.

****

Snape bez klepání vešel do Siriusova pokoje. Věděl, že Cat uteče právě sem. Seděla na okenním parapetu a vyhlížela ven, zjevně si nevšimla, že už není sama.
Severus se opřel o zeď a zlomyslně poznamenal: "Ohromující výstup, Whiteová."
Cat se prudce otočila a obdarovala ho zlomyslným pohledem. "Vypadni," doporučila mu roztřeseným hlasem.
Snape se ušklíbnul a popošel blíž. Prsty přejížděl po zaprášeném nábytku a s předstíraným zájmem se rozhlížel po pokoji. "Black nikdy neměl vkus," zkritizoval svého dlouholetého rivala.
"Tys mu vždycky jen záviděl," odsekla. "Seber si Brumbálův uklidňující lektvar a vypadni, Srabusi."
Snape se rozesmál: "To snad není možné! Pořád jsi ten stejný fracek."
"Říkám ti to naposled," zasyčela. "Táhni zpátky, odkud jsi přišel." Pomalu se jí nedařilo předstírat ledový klid jako doposud.
"Svou neteřinku jsi vychovala ve stejnou hysterku," pokračoval. "Tedy jestli se dá mluvit o výchově, že. Pochlubila se ti svým výstupem u Umbridgeové?"
Vstala, z očí jí sršela nenávist a rukou automaticky nahmatala v kapse hůlku.
"Uklidni se," doporučil jí a postavil ba stůl lahvičku lektvaru. "Dej si kapku na zpravení nervů."
Otočil se k odchodu, Cat vzala lahvičku a mrštila jí o zem k jeho nohám. Severus nehnul ani svalem v obličeji.
"Pochlubil ses Brumbálovi, že jsi přihlížel tomu, jak zabili Selene?!" vypálila.
Snape ztuhl na místě a otočil se. "Mluvíš z cesty," nařkl ji. Z jeho tváře se nedal vyčíst žádný výraz. "Nebyl jsem tam."
"Nedělej se, Srabusi. Moc dobře vím, že jsi byl tu noc v Pettigrewově bytě. Určitě jsi využil šance, jak se zavděčit Pánovi zla a zároveň se pomstít Siriusovi."
"Ohromně logický úsudek na někoho, komu bouchne i konvice s čajem," zatleskal jí. "Škoda, že není pravdivý."
Cat zlověstně přimhouřila oči: "Víš, co by mě zajímalo, Srabusi? Na čí straně doopravdy stojíš."
Snape neodpověděl. Zlostně si jeden druhého dlouhou chvíli měřili, než se beze slov otočil na podpatku a zmizel.
Cat se vrátila k oknu a opřela si čelo skleněnou tabulku.
"Kde asi vězíš, Tichošlápku," zamumlala starostlivě.
Samotný návrat zpátky do Anglie, zpátky do Fénixova řádu, byl složitější, než si myslela. Tentokrát už byli dospělí. Tentokrát už nešlo jen o ně samotné, museli chránit ty děti. Museli chránit Lauru, Harryho, Rona, Ginny, Freda a George a všechny jejich spolužáky. Voldemort byl silnější.

****

"Být tebou, tak si rozsvítím, špatně na to vidíš."
Laura leknutím nadskočila a otočila se na Draca, který se ledabyle opíral o vedlejší regál.
"Proč?" zeptala se nechápavě. Srdce jí bilo jako na poplach, přestala věřit, že se dneska v knihovně objeví, v posledních dnech ho sotva zahlédla na vyučování, kde si navíc dával dobrý pozor, aby se jejím směrem nepodíval.
"Právě jsi zařadila Famfrpál v průběhu věků mezi největší čarodějky šestnáctého století."
"Aha," usmála se svojí chybě a vytáhla špatně zařazenou knihu z regálu.
"Jsi v pořádku?" Zdálo se jí to, nebo opravdu slyšela v jeho hlase něco jako obavy?
"Samozřejmě," zalhala, i když poslední dny neměla daleko k zhroucení. Sirius se jí stále neozýval, nepodařilo se jí kontaktovat ani Cat, dopis ji přišel zpátky. Vyptávala se profesorky McGonagallové i Hagrida, ale oba ji odehnali s tím, že nemůžou o Řádu mluvit. Ze zoufalství naháněla i Snapea, ale ten se jí zázračně dokázal vyhnout. K tomu byla pod neustálým terorem profesorky Umbridgeové, která v Bradavicích získala ještě větší pravomoc. Neměla se komu svěřit, Harry měl svých starostí dost a nechtěla ho se Siriusovým zmizením znepokojovat. Trávil většinu času odpykáváním si školního trestu nebo famfrpálovými tréninky. Nikomu jinému v tomhle plně nedůvěřovala. Neměla však ani na svoje kamarády čas, každý z nich byl tak zaměstnaný, že se neustále setkávali jenom ve vyučování nebo nad domácími úkoly. A teď vedle ní stojí úhlavní nepřítel Draco Malfoy a mrká na ni soucitně očima. Otočila se a vydala se hledat regál, kde byly založeny knihy o famfrpálu. Malfoy šel pomalu za ní.
"Potřebuješ něco?" zeptala se nervózně, když za ní mlčky chodil několik minut.
"Čekám, kdy se tu složíš vyčerpáním."
"Aby ses mi mohl vysmát?"
"Abych ti mohl pomoct," vyvrátil její podezření.
"Jak šlechetné," zašklebila se a vrazila stoh knih do jedné police. "Proč svou energii nesoustředíš jinam?"
"Například?" nadzvedl obočí.
"Lepší organizace," navrhla. "Příště vymysli něco originálnějšího, než je nemoc, až zase budeš chtít krýt nepřítomnost své sestřenice."
Nevypadal, že by ho svým odhalením zaskočila. "Chytrá holka," poznamenal uznale.
Pokrčila rameny a pokračovala ve své práci, Draco jí byl v patách.
"Když se ty zajímáš o mou rodinu, můžu se šťourat já v té tvojí?"
"Posluž si," pobídla ho nejledabylejším tónem, jaký dovedla. Byla připravená odpovídat víceméně pravdivě.
"Odkud ses přistěhovala?" položil první otázku.
"Z jednoho francouzského městečka."
"Do Londýna?"
"Jo," přikývla a vrazila mu do rukou hromadu knih, které neměla kam odložit. Neprotestoval, zatímco oprašovala polici, vyptával se dál. "Vyrůstala jsi ve Francii celé dětství?"
"Tak nějak…" Rozhodla se omezit na krátké odpovědi.
"Proč jste se přestěhovali tak najednou?"
"Rodina."
"Je pravda, že žiješ jen s matkou?"
"Je."
"Kde ses dala dohromady s Potterem?" Tahle otázka plná nenávisti ji zaskočila.
"Podal bys mi tamhle tu knihu prosím?" mávla k jednomu titulu. Draco se pro knihu natáhl a podal ji, přitom se lehce dotkl Lauřiny ruky. Zpříma se mu podívala do očí a pak na svou ruku.
"Neodpověděla jsi," připomněl a dělal, že se nic nestalo.
Potřásla hlavou: "Eh…Cat se zná s Weasleyovými a tak…"
"Kdo je Cat?"
"No…mamka," znejistěla.
"Proč ji oslovuješ křestním jménem?"
"To už by stačilo," ukončila jeho výslech.
Vrátila se ke stolu, kam madame Pinceová odkládala vrácené tituly. Laura si nabrala další hromadu do náruče, aby je mohla zařadit na správné místo. Draco se loudal celou dobu za ní.
"Chtěl ses mi omluvit, nebo tak něco?" zeptala se podrážděně, když několik minut nic neříkal.
"Nebudu se omlouvat za to, že nesnáším Pottera," odsekl. "Mělas ale pravdu v tom, že se občas chovám jako…"
"Kretén?" snažila se mu pomoct vyjádřit.
Draco po ní loupl očima. "Možná," připustil.
"Nikdo ti nenařizuje, aby ses tak choval," namítla a soustředila se na to, aby zařadila objemný svazek o léčivých rostlinách. "Nemáš za zády svého otce, abys slepě papouškoval jeho výroky."
"Co ty víš o mě rodině?" vypálil.
"Víc, než si myslíš," ujistila ho jízlivě.
"Můj otec… totiž, kdyby věděl, že se…"
"Neboj, nepůjdu mu říct, že se bavíš s mudlovskými šmejdy," odfrkla si a do tváří se jí nahnala červeň.
"Neřekl jsem, že jsi mudlovská šmejdka," bránil se. "Tedy, alespoň dnes ne."
Proti své vůli se musela zasmát. "To mě moc těší."
"Tak vidíš, hned ti to víc sluší, když se směješ," složil jí poklonu, ale vzápětí se zarazil. Nebyl si jistý, jestli nezašel příliš daleko. Jeho minulé pokusy o sblížení krachly, protože na ni šel příliš rychle. Popravdě ani nevěděl, jak se k ní má chovat. Avšak tentokrát Laura pohledem neuhnula, a dokonce se smála. Využil příležitosti a přistoupil blíž. Připadala mu jako plachá laň, kterou zahnal do kouta. Krčila se bázlivě v rohu a upírala k němu své zelené oči. Jenže on jí přece nechtěl ublížit, naopak. Měl přehnanou touhu ji chránit a opatrovat. Pomalu k ní vztáhl ruku a zastrčil jí pramen neposlušných vlasů za ucho. Nespouštěla z něj oči. Bál se, že když se jí dotkne, ublíží jí.
"Slečno Whiteová?"
Oba sebou poplašeně trhli, jako malé děti, když provádějí něco zakázaného. Draco ustoupil o krok zpět.
"Slečno Whiteová!"
"Už jdu," odpověděla Laura roztřeseným hlasem na volání madame Pinceové. Aniž by Dracovi věnovala jediný pohled, zmizela v oddělení s omezeným přístupem. Draco se chvíli opíral o polici, než se rozhodl vrátit do společenské místnosti. Pomyslel si, co by tomu řekl jeho otec.

****

Sirius v podobě psa zbystřil. Přestal pít z jezera a otočil se. Zavětřil ten neznámý pach, který ho pronásledoval několik posledních dní. Nebyl to člověk ani zvíře, poznal by to. Chvíli nehybně stál na břehu a klidně pozoroval noc kolem sebe. Pach ho obklopoval, ale nezdálo se mu, že by se pronásledovatelé přibližovali. Otočil se, aby mohl čumák smočit v chladné vodě, ale v cestě mu stála zahalené postava.
"Klid, Siriusi," zašeptal neznámý.
Tichošlápek varovně zavrčel a couvl o několik kroků zpátky. Narazil do druhé postavy. Obklíčili ho snad?
"Neublížíme vám," zašeptal ten první. "Nemusíte se bát." Pokusil se přiblížit, ale Sirius rozzuřeně zaštěkal. Postava se o krok stáhla. Nebyli to Smrtijedi, dávno by na něj vytáhli hůlky, přesto se jim rozhodl nedůvěřovat.
"Nic se vám nestane, přísahám, že vás nechci zabít…"
Sirius však na nic nečekal, vrhl se dopředu a zakousl se neznámému do nohy. Svalil protivníka na zem, řval bolestí. Tichošlápek se rozběhl a skočil do jezera. V psí podobě plaval na druhý břeh. Nezdržoval se ohlížením, ale byl si jistý, že se za ním nevydali.
Pronásledovatel se mezitím za pomoci svého společníka zvedl ze země.
"Jsi v pořádku, Viktore?"
Zraněný přikývl a chytil se za pokousanou nohu. "Nic to není," zašeptal.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama