Kapitola první – Příchozí z temnot (část I.)

24. června 2016 v 10:55 | Kat |  Mé jméno, má krev III

O devět let později, léto 2019


Vlak najel na druhou kolej a vůz se otřásl. Na okamžik se přerušilo elektrické spojení a lampy ve voze zablikaly. Těch málo cestujících, kterých v něm sedělo, se ani neobtěžovalo nad něčím takovým pozastavit. Venku za okny panovala tma a hustý déšť bubnoval do zamlžených oken a plechové střechy. Všichni se nechali kolébat k dřímotě, vždyť vlak uháněl třetím dnem a do cíle bylo daleko.
V rohu u dveří ležela přes sedadla natažená dívka. Rozcuchané světlé vlasy jí spadaly do obličeje. Ležela nemotorně skrčená, pod hlavou batoh, přes sebe kabát. Vlak znovu změnil kolej a škubl sebou.
V tu chvíli se Lola Blacková probudila z polospánku. Nechala však oči zavřené a myslí bloudila po okolí. Naproti ní seděl starší muž, někde uprostřed vagonu našla matku se třemi dětmi, v protějším rohu seděl mladík a přes uličku dvě postarší dámy, všichni to byli mudlové. Zapátrala až dál do vlaku a ucítila je. Byli tam, pohltila ji panika.
Pomalu se posadila, navlékla si kabát a přehodila si batoh přes rameno. Muž sedící naproti ní hlasitě zachrápal a obličej se mu svezl po zamlženém okýnku. Záda jí polil studený pot, byli blíž, než čekala. Jak to, že ji našli tentokrát tak rychle?
Neváhala ani minutu a vrhla se ke dveřím. Vší silou do nich zatlačila a ocitla se v prostoru mezi dvěma vagony. Ještě se zběžně ohlédla a spatřila je. Byli tam, oni - příchozí z temnot, jak jim říkala.
Teď už si nemohla na nic hrát, ucítili ji. Dala se na útěk.

****

"Až se máma bude ptát, byl to tvůj nápad," zamumlala Eileen Blacková v jedné z azkabanských cel unaveně.
Seděla na studené dlažbě, prameny tmavě hnědých vlasů se jí uvolnily z copu a vlnily se podél světlého obličeje. Měla na sobě jen lehké černé šaty a viditelně se třásla zimou.
"Moje máma, nebo tvoje máma?" zamumlal její bratranec v protějším rohu.
"Obě. Dej mi svoje sako, gentlemane," houkla na něj.
Edward Gregorovič svoji sestřenici poslechl, vysoukal se ze saka a hodil ho po ní.
"Dávej bacha, stálo mě balík."
Eileen zavrátila oči a zabalila se do toho kusu oblečení. Nebylo jí sice už tak chladno, ale pořád se musela třást.
Edward vytáhl z náprsní kapsy u košile krabičku cigaret, vložil si jednu do úst a připálil si ji. Slabé světýlko mu ozářilo obličej. Tmavé vlasy, které nosil jindy pečlivě učesané, mu trčely na všechny strany. Na bradě mu rašilo strniště a pod okem se mu vybarvovala nehezká modřina jako následek rvačky u Děravého kotle, odkud je před pár hodinami přivezli bystrozorové sem. Byl to velmi pohledný chlapec, který se nápadně podobal svému pradědovi, Tomu Rojvolovi Raddlemu, v dobách, kdy byl sám studentem Bradavic. Nicméně dnes už nežil nikdo, kdo by si pamatoval, jak obávaný lord Voldemort vypadal před tím, než přijal své nové jméno.
"Klídek, Elo, tátovi to nebude trvat dlouho," uklidňoval ji a potahoval z cigarety. Hlavou se opíral o kamennou zeď za sebou a vyfukoval kouř do stropu.
"Ale tentokrát si to vezmeš na triko ty," oznámila mu rázně. "Za další podobný přestupek by mě vyrazili z Bradavic."
"Tím líp, snad nechceš dojít až k OVCE," zašklebil se a rozchechtal se podnapilým smíchem.
"Buď tak laskav a netahej mě do svého opileckého světa," požádala ho unaveně.
"Není to tak špatný místo," opáčil.
Dalších pár minut seděli oba zticha ponoření do svých myšlenek. Eileen myslela na to, jak dostane od mámy vynadáno a při troše štěstí ji uprosí jen na domácí vězení po zbytek prázdnin. Edward se toulal myšlenkami u dívky, kterou večer poznal, ale díky několika lahvím ohnivé whisky, které vypil se svým nejlepším kamarádem Albusem Potterem, si nemohl vzpomenout na její jméno. Už se chtěl své sestřenice zeptat, jestli si ho nepamatuje náhodou ona, když se opodál ozvaly kroky.
Eileen prudce vyskočila, vyrazila Edwardovi cigaretu z ruky a vytáhla ho na nohy. Oba nasadili lehce provinilý výraz přesně ve chvíli, kdy kroku utichly a před jejich celou se objevil Viktor Gregorovič.
Oba si změřil přísným pohledem, a pak unaveným hlasem pronesl: "Už zase?"
"Tatí," zahuhňal se opile Edward.
Eileen ho marně šťouchala do žeber, aby se alespoň tvářil, že je mu to líto.
Viktor se dotkl prsty zámku na mřížích a ty se otevřely. Eileen vděčně z cely vyklouzla, ale když se ke dveřím dovrávoral Edward, Viktor mříže zase rázně zabouchl.
"Ty tady vystřízlivíš, mladej," nařídil mu.
Edward viditelně zbledl. "To mi neuděláš."
"Ale ano," zasmál se Viktor sarkasticky. "Dobrou noc, Edwarde."
Objal Eileen kolem ramen a vedl ji chodbou pryč.
"Tati!" křičel Edward a lomcoval mřížemi. "Tati! Nemůžeš mě nechat přes noc v Azkabanu!"
"Nezapomínej, že já jsem tady šéf!" zvolal Viktor přes rameno a náležitě si svůj výchovný trest užíval.
"Tati! Tohle mi nedělej! Já se polepším! Budu hlídat dvojčata!"
Eileen se ohlédla a soucitně se na vyděšeného bratrance podívala.
"A ty se moc neraduj," doporučil jí Viktor rázně a užíval si dvojitého vítězství. "Poslal jsem oficiální sovu vašim."
"I…?"
"I tvému otci."
Eileen zmrzl úsměv na rtech.
"Budete ještě rádi, pokud z toho nebude disciplinární řízení před Starostolcem," ujistil ji Viktor.

****

Letní prázdniny pro Rose Weasleyovou znamenaly jediné - ztráta času. Volno se jí příčilo, ať se snažila zaměstnat sebevíc. Vypomáhala u sv. Munga, hlídala sousedům ratolesti, četla knihy, které přes školní rok nestihla, pracovala na výzkumu o chování Karkulinek a vypomáhala babičce. Prázdniny totiž znamenaly všechny Weasleyovic děti pod jednou střechou u babičky a dědy v Doupěti. Ty dny Rose z hloubi duše milovala i nenáviděla zároveň. Milovala svou rodinu, svého bratra a nespočet sestřenic a bratranců, to ano, ale copak tady našla chvilku klidu ke studiu? Byl to hotový blázinec, jeden o druhého věčně zakopávali a v domě panoval chaos.
Toho rána vstávala značně podrážděná. Její bratranci James a Albus Potterovi se v noci tajně vyplížili na nějaký večírek, vrátili se nad ránem, značně rozjaření a nadělali pěkného randálu. Rose, která sdílela pokoj pod nimi s jejich sestrou Lily a sestřenicí Dominique, měla chuť oba zabít. Copak jí nedopřejí ani trochu ticha? Určitě někde do rána flámovali na Příčné ulici s Edwardem Gregorovičem a Eileen Blackovou. Doopravdy se na ně však zlobit nedokázala, měla je ráda a Eileen byla její nejlepší kamarádka. Nesnášela jedině Edwarda, se kterým si vzájemně lezli na nervy už od dětství, a tak s oblibou všechny nepříjemnosti dávala za vinu jemu. Koneckonců, určitě to byl původně jeho nápad, takže má právo ho obviňovat.
Slezla z postele a značně ospalá se vykolébala na chodbu. Na schodišti se objevila její nejstarší sestřenice Victoire. Celá zardělá a chichotající proběhla kolem Rose po špičkách a nezapomněla jí jako obvykle pocuchat vlasy. Rose spolkla tunu jedovatých poznámek o tom, že se určitě celou noc někde muckala s Teddym Lupinem, a vrazila do koupelny.
"Dobrý ráno!" před zrcadlem se kroutila Lily Potterová a snažila si hůlkou vysušit vlasy. Ty jí Rose vždycky záviděla. Lily měla dlouhé ryšavé vlasy, které se jí vždycky na sluníčku krásně leskly. A hlavně držely tvar - což Rose nikdy nepoznala. Její vlasy byly naprosto nepoddajné, kudrnaté, trčící všemi směry. A samozřejmě také zrzavé, jak je pro většinu Weasleyových tradicí.
"Kam se tak parádíš?" zívla Rose, postavila se vedle Lily u umyvadla a sáhla po kartáčku na zuby.
"Dneska přece přijdou dopisy z Bradavic," objasnila situaci Lily a nanesla si pomádu na rty. "Mám sraz s Alicí, zajdeme si na nákupy. Potřebuju nové hábity a kotlík. Ten loňský mi James s Albusem zabavili a používají ho doma místo potlouku. Pěkně to tím bolí. Přidáš se?"
Rose se na odraz své sestřenice skepticky zadívala a odplivla si. Proč má Lily tak krásně růžovou pleť, zatímco ona podělila jen bělost a samé pihy? Pochybovala, že se krása rozdělovala v jejich rodině spravedlivě.
Lily rychle dokončila svoje zkrašlovací zvyky a odběhla z koupelny. Rose si spokojeně oddechla a začala si česat nepoddajnou hřívu. Neuběhlo ani třicet sekund, dveře se s rachotem rozletěly a na prahu se objevil její mladší bratr Hugo a bratranec Fred.
"Kluci!" okřikla je Rose naštvaně.
Ani jeden si jí nevšímal, uvízli mezi dveřmi a jeden druhého se snažil vystrnadit a protlačit se do koupelny. Považovala jejich chování za dětinské už jen proto, že Fredovi bylo skoro osmnáct a měl by mít rozum.
"Za co?" zoufala si Rose a domem se rozlehl další křik.
"Jamesi Pottere!" křičela babička Weasleyová pod schody. "Jak se opovažuješ mi tvrdit, že jsi spal celou noc doma!"
"Babi, je mi devatenáct!" odporoval James nabroušeně. "Už nejsem malej!"
"Pod mojí střechou se zodpovídáš mně, mladý muži!" hřímala babička Weasleyová.
"No jo, pořád," zamručel James, který právě procházel kolem koupelny a střetl se s Rosiným chápavým pohledem.
"První!" vřískl Hugo, prodral se do koupelny a loktem Rose odstrčil od umyvadla. "Uhni, ségra!"
"To sotva!" odporoval Fred a skočil svému bratranci na záda, čímž menšího Huga zlomil v pase a oba skončili na podlaze.
Rose s modřinou na paži opustila koupelnu a poraženě se vrátila do pokoje. Otevřela dveře a na posteli se jí ke vší nelibosti mezitím usídlil Albus Severus Potter.
Její bratranec, se kterým chodila do stejného ročníku v Nebelvíru, se jak široký tak dlouhý roztáhl přes její postel v oblečení, ve kterém zjevně přišel z večírku, a hlasitě chrápal. Rose si pomyslela, co by děvčata z Bradavic, která jinak k mladšímu Potterovi obdivně vzhlížela, řekla na to, jak jejich miláček a famfrpálová hvězda podnapile slintá do peřin.
"Abe!" lomcovala mu vztekle paží. "Tohle je moje postel, slyšíš?"
Potter něco nesrozumitelně zamručel, ale neotevřel ani oči.
"Albusi Severusi Pottere!" peskovala ho a byla připravená použít hůlku, když v tom se otevřely dveře a na prahu se objevila její sestřenice Dominique Weasleyová.
"Hele, nevíš, proč klukům nahoře v pokoji prší?" pokrčila svůj malý pihatý nos. Byla od hlavy až k patě celá promočená, jako by stála pár minut pod sprchou. Oblečení se jí lepilo na tělo a jindy kudrnaté světlé vlasy jí na ramena spadaly ve slepených mokrých pramenech.
"Nevím, ale zřejmě to vysvětluje, proč Albus spí v mojí posteli," povzdechla si Rose a nemohla se při pohledu na sestřenici ubránit úsměvu.
Dominique se přes Rose naklonila, aby Albuse lépe viděla.
"To má modřinu?" ukázala posunkem na jeho levé oko. "Myslíš, že se někde porval?"
"Doufám, že si zase nezlomil nos," ušklíbla se Rose.
Albus, jako by obě sestřenice slyšel, otočil se na druhý bok a přetáhl si přes hlavu přikrývku tak, že mu vykukovaly jen rozcuchané tmavé vlasy.
Domem se znovu rozlehl křik, a než se obě nadály, byla jim zřejmá i příčina babiččina hněvu. Kolem dveří právě na koštěti proletěla výskající Lucy, na ocasu starého Zametáku za sebou vláčela svoji starší sestru Molly, které se zřejmě nedopatřením do proutí zamotaly tkaničky od bot.
"Zastav to koště, Lucy!" křičela vyděšeně na svoji sestru.
"Já nevím jak!" přiznala nejmladší Weasleyová.
Rose s Dominique si vyměnily všeříkající pohledy.
"Já chci do Bradavic," povzdychla si Rose zmučeně a šla ty nezbednice zastavit, než si ublíží.

****

Když Eileen dorazila za svítání domů, nikdo na ni naštěstí nečekal. Potichu se odebrala do pokoje v podkroví, který sdílela se svojí starší sestrou, a okamžitě usnula. Nespala však dlouho, ohnivá whisky si přeci jen vybrala svou daň a ještě dopoledne ji krutě rozbolela hlava.
Čekala u snídaně pořádné kázání. Když se došourala zkroušeně dolů do kuchyně, našla však za stolem pouze babičku Selene s přísným pohledem. Zbytek rodiny byl neznámo kde.
"Vezmi si trochu kávy," vybídla jí, když konvice uprostřed stolu samovolně nalévala horký nápoj do velkého šálku.
"Díky, babi," špitla zahanbeně. Posadila se za stůl, zastrčila si tmavé vlasy za uši a vděčně se natáhla po kávě.
"Je v ní špetka povzbuzujícího lektvaru," vysvětlila Selene, když viděla, jak si hrnek zkoumavě prohlíží. Kromě vůně čerstvě pražených zrnek z něj totiž stoupaly obláčky modrého dýmu.
"Jsi nejlepší!" ujistila ji vnučka vděčně a okamžitě se napila.
"Mně neděkuj, to je Siriusova práce," vysvětlila babička. "Zřejmě je to jediný lektvar, který se kdy s Poberty naučil připravovat opravdu dokonale."
Eileen cítila, jak se jí žaludek po pár doušcích začal uklidňovat. Představa mladého Siriuse, jak míchá podobné lektvary během svých školních let, ji rozesmála. Samozřejmě, že věděl, jak na pořádnou kocovinu.
"Kde je máma?" zeptala se Eileen opatrně a rozhlížela se, jako by se obávala, že Laura číhá někde za rohem a jedním skokem je u ní, aby jí řádně vyčinila.
"Zůstala přes noc na ministerstvu," vysvětlila Selene, zatímco hůlkou dirigovala dva nože, které mazaly chleby dvojčatům. "Měli zřejmě na odboru záhad víc práce, poslala večer sovu."
Eileen úlevně dopila kávu. Takže má čas do večera, než se její máma vrátí z práce, aby si vymyslela co nejlepší omluvu pro to, že skončila v noci v Azkabanu. Zase.
"Samozřejmě ale ví, co jste v noci vyváděli," pokračovala Selene, jako by jí četla myšlenky. "A je pořádně rozzuřená. Nemám jí to vůbec za zlé, mladá dámo. Koledujete si oba o vyloučení z Bradavic."
Eileen nic neříkala, cítila, jak jí studem rudnou tváře. Než babička mohla ve výchovném monologu pokračovat, do kuchyně vtrhla dvojčata.
"Dobré ráno, babi!" křičeli sborově a dychtivě se usadili u stolu.
"Dobré ráno, nezbedníci," usmála se na vnoučky Selene shovívavě.
Kluci se okamžitě pustili do snídaně a začali nadšeně štěbetat o mistrovství světa ve famfrpálu, které se blížilo a bylo zřejmě tím nejvděčnějším tématem pro každého chlapce, který kdy seděl na koštěti.
"Přišla ti sova od tvého otce," dodala ještě Selene směrem ke své mladší vnučce.
Eileen klesla nálada pod bod mrazu, když si na kuchyňské lince vedle Denního věštce všimla pergamenové obálky s bradavickou pečetí.
"Aspoň to není hulák," zamumlala vděčně.
Střetla se pohledem s babičkou a obě se pobaveně zasmály při představě, že by jí otec skutečně poslal huláka. Bylo nemyslitelné, že by někdy křičel. Eileen ho viděla rozzuřeného nesčetněkrát, ale hlas nikdy nezvýšil.
"Jdu za dědou," rozhodla se Eileen, protože ji hlasy pokřikujících dvojčat nepříjemně duněly v hlavě. Vstala od stolu, popadla Denního věštce a obálku s výchovným dopisem od svého otce okázale nechala ležet na stejném místě. Prošla dveřmi do zahrady a pokračovala mezi stromy k jezeru. Sluníčko už bylo vysoko na nebi a nepříjemně jí svítilo do očí. Musela si stínit rukou, aby dědečka našla. Seděl na konci dřevěného mola, nohy spuštěné v příjemně chladivé vodě a pozoroval něco v jezeře.
"Dobré ráno, dědo," pozdravila ho Eileen zvesela. Vyzula si boty a posadila se na molo vedle něj. Sirius Black přestal pozorovat plavajícího ďasovce pod hladinou a zamračil se na svoji mladší vnučku.
"Kolikrát ti mám říkat, abys mi neříkala dědo," zamručel. "Nejsem až tak starý."
"Promiň, Tichošlápku," dloubla ho laškovně do paže. "Víš, že tě musím občas pošťouchnout."
"Slyšel jsem, že měl někdo divokou noc," opáčil škádlivě.
"Ani nevíš, jak," povzdychla si. "Děkuju za ten lektvar. Nebýt toho, asi bych se od stolu nezvedla."
"Vzal jsem trochu z těch zásob, co jsme navařili do Bradavic," dodal šeptem Sirius, jako by je snad Selene mohla z kuchyně zaslechnout.
Eileen se pobaveně zašklebila. Její dědeček byl nenapravitelný.
"Pořád ti říkám, že bychom ho mohli prodávat. Spolužáci by mi za něj utrhli ruce."
"To nikdy," zamítl Sirius. "To je tajný recept speciálně určený jen těm vyvoleným."
Eileen se rozhodla dědečka dál neškádlit a podala mu Denního věštce.
"Přinesla jsem ti noviny."
"Děkuju."
Věděla, že ji Tichošlápek nebude podrobovat výchovnému kázání. Šel by sám proti sobě, jelikož téměř každou lumpárnu, kterou kdy s Edwardem provedli, jim poradil on sám.
Seděli vedle sebe a mlčky četli noviny. Jako to dělávali každé ráno.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama