Kapitola pátá – Prokletý rod Blacků (část I.)

24. června 2016 v 11:12 | Kat |  Mé jméno, má krev III
"Tady pan Tarkovskij měl pravdu, jde o jasný útok sampíra."
"To přece není možné!"

Zvedla se vlna diskuze a přítomní se začali vzrušeně dohadovat, všichni kromě Andreje. Ten seděl pohodlně rozvalený na psacím stole v malé zšeřelé místnosti, kde se mačkali tři lidé kolem mrtvé ženy nalezené v lese. Zapálil si nevzrušeně cigaretu a nechal dva ministerské úředníky, aby se snesli na léčitele, který se bezbranně krčil v koutě.
"Pánové, prosím vás, uklidněte se!" skrýval se léčitel poplašeně za složkou, ze které před chvíli přečetl zprávu o úmrtí.
"Sampírové vyhynuli během sedmnáctého století!"
"Žili přece jenom na území Albánie, Thawlishi."
"Je nemožné, aby tu dívku zabilo něco takového."
Andrej otráveně zavrátil oči. S úředníky je vždycky těžké pořízení, vehementně se brání čemukoliv, co se vymyká normálu a nemají to pod kontrolou. Proto s nimi raději nikdy nejednal. Celé této taškařici se mohl vyhnout, nebýt té hloupé bystrozorské holky, co se na mýtině objevila. Mohl mít dávno hotovou práci a být na cestě zpátky, teď ta potvora získala náskok čtyřiadvaceti hodin a bude ještě dál, než se mu podaří odsud vypadnout.
Andrej típl cigaretu o hranu stolu a zrovna, když se chystal vstát a ukončit to nesmyslné dohadování, otevřely se dveře a dovnitř vešli dva lidé.
"Pane Pottere!"
"Pánové," Harry Potter, unavenější a pobledlejší než před několika hodinami v lese, oběma překvapeným úředníkům přikývl na pozdrav. "Pane Tarkovskij," usmál se vlídně na Andreje. "Máte nějaký problém?"
Andrej se kysele ušklíbl, úředníci se okamžitě snesli na Pottera a zasypávali ho svými dotazy, raději tedy zaměřil svoji pozornost na dívku za bystrozorovými zády. Světlé krátké vlasy měla vyčesané do ledabylého drdolu, mhouřila na přítomné podezřívavě oči a schovávala dlaně v rukávech vytahaného svetru. Poznal ji podle toho, jak přešlapovala v ošoupaných kalhotách. Na denním světle vypadala úplně jinak, než včera večer na mýtině, ještě mladší a zranitelnější. Ale byla to bezpochyby ona. Bystrozorský prkenný postoj.
"Pánové," třásla rukou oběma úředníkům a Andrejovi nevěnovala jediný pohled.
Ten starší a podsaditější se pod knírkem usmál. "Slečno Nikolaos, čemu vděčíme za vaši návštěvu?"
"Slečna Blacková byla u včerejšího útoku," vysvětlil Harry Potter. "Přivedl jsem ji jako svědkyni."
Andrej ztuhl uprostřed pohybu a vrátil ošklivé těžítko, se kterým si pohrával, zpátky na stůl. Nikolaos Blacková? Lovil jméno v zmatené paměti. Někde ho už slyšel.
"Celá ta záležitost je velmi podezřelá, Harry," zamumlal jeden z úředníků. "Útok nějaké bestie? Právě během mistrovství světa ve famfrpálu? Chci říct, to není přece náhoda."
"Snad si nemyslíte, že ji sebou přivezl někdo ze zahraničních návštěvníků, Doyle," pochyboval Potter a koutky úst mu i v tak vážné situaci zacukaly.
"Je to krajně podezřelé," mumlal Doyle a pošilhával směrem k Andrejovi.
"To se mi snad zdá," zavrčel Tarkovskij podrážděně. "Jakápak bestie? Je to sampír! Říkám vám to už několik hodin a támhle ten vám to taky potvrdil! Co tady ještě míníte řešit?"
Všichni přítomní k němu zvědavě otočili hlavy.
"Uklidněte se, pane Tarkovskij," požádal ho Harry Potter. "Samozřejmě bereme vaši domněnku v úvahu. Nicméně je třeba celou záležitost řádně prošetřit."
"Jakou záležitost?" odfrkl si. "Kdybyste mě laskavě propustili, šel bych si tu bestii ulovit sám. Nic víc vědět nepotřebujete."
"Kromě toho, kdo je ta mrtvá dívka a proč ji někdo zabil, že?" promluvila Nikolaos Blacková a její hlas byl zvučnější a ostřejší než v lese.
"Zřejmě naprosto náhodná oběť," odpověděl Andrej nevzrušeně. "Sampír loví pro potěšení a obživu, prostě napadl prvního člověka, kterého potkal."
"O tom dost pochybuju," odporovala Lola. "Ten les byl plný kouzelníků a čarodějek, nemohla být první živá bytost, na kterou tam narazil…"
"Ale nikoho jiného nezabil, že ne?" vložil se do jejich slovní roztržky Doyle a těkal po přítomných prasečíma očima.
"Celý les jsme důkladně prohledali," ujistil ho Harry Potter. "Žádná další oběť není."
"Ale kam se potom ta stvůra poděla?" přidal se druhý úředník. "Když ho vaši lidé nedokázali najít-"
"Pánové, uklidněte se," vyzval je Potter zvýšeným hlasem. "Navrhuju, abychom se přesunuli nahoru. Ministryně kouzel na nás již čeká. Je třeba s celou věcí pohnout, než se něčeho dopídí tisk."

****

Výslech byl pro Lolu nepříjemný. Musela celý příběh zopakovat několikrát již večer a dopolední schůzka na ministerstvu byla jen další z řady výslechů, které následovaly. Nic z toho, co všem přítomným řekla, jim však nijak nepomohlo v dalším vyšetřování. Byla nevyspaná a nevrlá, na náladě jí nepřidal ani fakt, že Andrej Tarkovskij její výpověď několikrát napadl a při každé příležitosti se jí vysmíval. Oddychla si, když jí Harry dal na zbytek dne volno a mohla se zajít domů vyspat, než na ni připadla další služba.
Poobědvala doma s prarodiči a mladšími bratranci, kteří se právě vrátili z famfrpálového tábořiště ještě celí rozjaření z vítězství Anglie. Emily z ministerstva sotva vytáhla paty a Viktor jako ředitel Azkabanu měl povinností nad hlavu, oba se do práce vrátili ještě v noci a Lauru nikdy nikdo doma nečekal dřív jak před půlnocí. Kde byl konec Edwardovi a Eileen, o tom se mohli jenom dohadovat. Zřejmě někde tropili zase nějaké šílenosti, nikdo však neměl sílu je ohlídat.
Posadila se v obývacím pokoji do křesla. Chvíli listovala Věštcem, ale nakonec noviny odložila. O vraždě se nezmiňovaly zatím ani řádkou, oddělení bystrozorů se rozhodlo celou záležitost utajit, dokud nepokročí ve vyšetřování. Nikdo nepotřeboval vlnu paniky, zejména Emily ne, když byla ve funkci sotva pár dnů. Hamish MacFarlan jako ředitel oddělení kouzelnických her a sportů bral veškerou odpovědnost na sebe a chtěl okamžitě podat výpověď, nicméně ostatní ho přesvědčili, aby se neunáhlil.
Lola celé schůzce přihlížela s nelibostí. Nepříjemný hlásek v hlavě jí našeptával, že pokud je to něčí vina, tak její. Ten sampír tam byl kvůli ní. Tušila to v hloubi duše a její obavy zesílily o to víc, když si prohlédla v denním světle mrtvou dívku. Na tom studeném stole měla ležet ona. Věděla to. A když se nad bledým tělem setkala s očima Andreje Tarkovského, měla pocit, že on to ví také. Nahlas však neřekla nic. Jak by taky mohla? Kdyby jen Harry Potter tušil, jaké tajemství před ním ukrývá, nikdy by ji k bystrozorům nepřijal.
Opřela si hlavu o opěradlo a zamyšleně zkoumala rodokmen Blacků nad krbem, který byl do bílé omítky vyvedený drobnými černými linkami. Pamatovala si, jak se kvůli němu babička s dědou často hádali. Sirius říkával, že odmítá být spojován s rodinou plnou Smrtijedů, bývalých žáků Zmijozelu a aristokratů. Selene trvala na tom, že své minulosti stejně neuteče a v jejich rodině se vyskytovalo i několik lidí s dobrou duší. Nakonec si babička prosadila svou a všechna jména (kromě Voldemortova) v rodokmenu zůstala. Místo jeho jména zůstala velká černá díra, která symbolizovala všechno utrpení, které s sebou tento čaroděj do rodiny přinesl.
Lola se pozorně zadívala na poslední řádku, na své jméno. Nebyla u ní vedená ozdobná linka směrem k nějakému otci, jako v případě její sestry Eileen. Měla jenom matku. Když byla mladší, jednou se na svého tátu zeptala. Laura jí odpověděla, že byl příliš mladý a pošetilý, než aby se o ně dokázal jako hlava rodiny postarat. Nikolaos se víckrát o otci nezmínila. Celý život ji vychovávala Laura k samostatnosti a za to jí byla vděčná. Uměla se o sebe postarat, nepotřebovala být pro nějakého neznámého kouzelníka přítěží. Možná ji hlásek v hlavě našeptával, že by mohla znát alespoň jméno, ale nahlas se nikdy nikoho nezeptala. Narodila se půl roku po válce, uměla si spočítat, že byla počata někdy během jara 1998 před bitvou o Bradavice. Muselo k tomu dojít v době, když byla její matka na útěku před Smrtijedy, nebo když ji chytli lapkové a drželi Voldemortovi lidé. Nemluvila o tomto období příliš často a Lola se ve skrytu duše bála, že ona sama vůbec nemusela být výsledkem nějaké pubertální lásky. Možná byla omyl, možná byla naprosto nechtěná. Co když se stalo její matce něco, o čem nechtěla mluvit? Co když byla natolik taktní, že jí jméno otce tajila proto, že to byl někdo, s kým nechtěla mít nic společného? Mohlo se jí stát něco ohavného a… Jejím otcem mohl být koneckonců nějaký odporný Smrtijed. Všechny ty otázky ji léta sžíraly, ale zřejmě by se své matky doopravdy nedokázala zeptat. Příliš se bála toho, co by mohla zjistit. Jako by nestačilo, že celý její život je už tak dost postavený na hlavu.
"Nikdy se mi nepodařilo jí ten rodokmen rozmluvit," povzdychl si Sirius mezi dveřmi a Lola se musela pousmát.
"Je tam příliš mnoho lidí, kteří mě zklamali a za které se stydím," vysvětlil a posadil se do vedlejšího křesla. Pozorně se na svou vnučku zadíval, vypadala zachmuřeně. "Stalo se něco?"
Lola zakroutila hlavou a láskyplně se usmála. "Jsem jen unavená, nic víc."
Nikdy dědečka s babičkou nezatěžovala svými starostmi, už tak se natrápili za svůj život víc než dost. Jen ona, její matka a teta Emily znaly cenu, kterou Laura za jejich vysvobození ve skutečnosti zaplatila. Bylo to jejich tajemství.
"Být bystrozorem je těžké," pokýval Sirius hlavou. "Sám jsem se jím chtěl kdysi stát, nicméně k tomu nebyla příležitost. Ale musíš vědět, že jsme na tebe oba velice pyšní. Další bystrozorka v naší jinak prohnilé rodině!"
"Tichošlápku," napomenula ho přezdívkou z mládí, protože tolik nenáviděl, když ho vnoučata nazývala dědou "Teď jim trochu křivdíš, ne všichni byli přece prohnilí."
"Z Blackovic strany určitě ano," odporoval. "Když nepočítám sebe, Cat, tetu Andromedu, Tonksovou a bůhví jakým zázrakem nakonec i mého bratra, zbyl tam samý chudák, Smrtijed nebo vyznavač čisté krve. Nebo všechno dohromady, to se nevylučuje."
"A co Narcissa Malfoyová?" napadlo ji najednou, když se zadívala na její jméno v rodokmenu. Vybavila se jí událost z minulého večera, jak se bledá plavovlasá žena na jejího dědečka vyptávala.
"Proč se ptáš?" opáčil Sirius nerudně.
"Babička mi jednou vyprávěla, jak u sebe skryla tetu Emily," pokrčila Lola rameny a se zájmem sledovala, jak se Sirius v křesle celý napjal.
"Šoupla ji k upírům do Rumunska," opravil ji.
"Pomohla mamce k útěku, když ji věznili," přidala další kousek příběhu.
"Po tom, co ji sama nechala zavřít a mučit," opáčil.
"Dobře, vzdávám se," připustila Lola a zajímalo ji, proč k Narcisse Sirius chová takovou zášť.
"Vzala si toho největšího ubožáka na světě," rozlítil se Sirius. "Lucius Malfoy, patolízal, co se cpal Voldemortovi do zadku, a až šlo do tuhého, zdrhnul jako zpráskaný pes! Vyprávěla ti babička o tom, že byl mezi Smrtijedy, kteří se ji pokusili zabít? To on odvlekl Emily do Rumunska, a když se mu to hodilo, přivedl ji Voldemortovi na stříbrném podnose zpátky jako hrdina. To on tvoji matku v Azkabanu celý týden mučil a vyslýchal. Teď tam hnije on sám a taky právem."
Lola poznala, že zasáhla citlivé místo a rozhodla se změnit téma. Nemělo smysl se dál přehrabovat v minulosti. Existovalo zřejmě několik tajemství a bolestných vzpomínek, které prarodiče zase ukrývali před ní.
"Už babi zabalila klukům kufry do Bradavic?" pokusila se odlehčit atmosféru.
Sirius se trochu uklidnil a přikývl. "Regulus se snažil sebou propašovat krabici tlustočervů a Remus odmítá odjet bez svého koštěte."
"Blackovi proti bradavickému řádu," zasmála se Nikolaos a Sirius se k ní přidal. "Nic nového pod sluncem."
"Uvažoval jsem, že pošlu McGonagallové sovu," připustil Sirius a koutky úst mu cukaly v úsměvu.
"S přáním pevných nervů a štěstí?" ušklíbla se Lola.
"Možná spíš s váčkem nějakého zlata, aby přimhouřila oči," připustil. "Učí už třetí generaci Blacků, myslím, že si zaslouží uznání, že to vydržela tak dlouho."
"Myslím, že kluky podceňuješ," smála se Lola. "Mají potenciál. Řekla bych, že Bradavice ještě neviděly všechno."
Bezděčně si vzpomněla na svoje roky v Bradavicích.
"To abych jim šel z kufrů vytahat ty bomby hnojůvky, co si schovali do ponožek, co říkáš?" usmál se spiklenecky na svoji nejstarší vnučku a povzbudivě jí stiskl rameno. Byl na odchodu, když za ním Lola ještě zavolala: "A zkontroloval někdo, jestli nepoužívají jeden z těch kufrů s dvojitým dnem? Tam se toho vleze víc, než pár hnojůvek."
"Dovol mi připomenout, kdo ty kufry vynalezl!" ohradil se Sirius dotčeně.

****

Ke Scorpiově nelibosti s ním Draco u babičky zůstal i po skončení mistrovství světa ve famfrpálu. Tvrdil, že má něco důležitého na práci na anglickém ministerstvu a také tam od rána pobýval. Půl dne Scorpius strávil nakupováním na Příčné ulici a balením si věcí do Bradavic. Z nějakého nepochopitelného důvodu se přes prázdniny zase o pár čísel vytáhl a hábity mu byly směšně krátké. Na Příčné ulici potkal několik spolužáků, včetně Rose Weasleyové, která tam něco vyřizovala se svojí matkou. Potkali se u Gringottů, když čekali na vozíky k trezorům. Scorpius rázem poznal, po kom Rose Weasleyová zdědila svoji povahu. Když slyšel mluvit její matku, přísahal by, že Rose od ní okoukala i nějaká gesta. Nevesele mu přikývla na pozdrav a jinak nedala najevo, že by se znali. Proč by taky měla, ve škole spolu sotva promluvili, pokud ji Scorpius zrovna neprovokoval.
Když už měl všechno úhledně sbaleno, i sově zastříhal drápky a vyčistil klec, vyhládlo mu a rozhodl se zajít si pro sendvič do kuchyně. Babička mu vždycky nechávala na stole několik obložených chlebů pro případ, že by dostal hlad. Seběhl svižně několik schodů do přízemí, když zaslechl zuřivě šeptající hlasy z jídelny. Nenápadně se připlížil až ke dveřím a zaposlouchal se.
"Nechápu, proč jsi přede mnou ten dopis skrývala!" běsnil tiše Draco.
"Věděla jsem, že se rozčílíš," odpovídala šeptem Narcissa. "Draco, bude to už dvacet let."
"Copak ty jsi mu odpustila?" zeptal se překvapeně. "Matko! Ten člověk může za každé neštěstí, co naši rodinu kdy potkalo! Kvůli němu jsem byl Smrtijedem! Kvůli němu u nás bydlel Pán zla! To on ze mě udělal slabocha a z tebe trosku! Nezaslouží si nic, ani naši pozornost."
"Draco, buď rozumný," prosila ho Narcissa. "Je to tvůj otec. Všechno, co udělal, dělal pro naše dobro."
"Ne," odsekl rázně. "Můj otec zemřel v den, kdy se zbaběle postavil na stranu Pána zla. Proč na něj prostě nezapomeneš? Měla ses nechat rozvést, jak jsi mu vyhrožovala!"
"Jsme jeho jediná rodina," odporovala Narcissa.
"Lucius Malfoy není moje rodina."
"Draco!"
"Ne, matko. Bránilas ho celý život! Celý život jsem ho musel poslouchat a dělat to, co po mně chtěl. A podívej se, jak jsem skončil!"
"Co to povídáš? Jsi vysoce postavený úředník, máš krásný dům, rodinu. Co chceš víc?"
"Ty moc dobře víš, o čem mluvím," zašeptal Draco a v jeho hlase bylo něco, co Scorpius dřív neslyšel.
"Svého otce a mě můžeš vinit ze spousty věcí," odpověděla Narcissa nahněvaně. "Ale ani jeden z nás nemůže za to, že jsi po válce utekl do Francie. Mohl jsi zůstat. Jasné?"
"Jak bych mohl! Jak bych se jí po tom všem, co jsme udělali, mohl podívat do očí?"
"Rozhodl ses sám, Draco. Neříkám, že to bylo správné, ale stalo se."
V místnosti na chvíli zavládlo vypjaté ticho. Scorpius natahoval uši, jak nejlépe dovedl, ale nic neslyšel. Byl z celé situace překvapený, ještě nikdy otce neslyšel, aby na babičku křičel.
"Ten dopis teď roztrhám a spálím," přerušil odmlku Draco Malfoy klidně. "Budeme dělat, že se nic nestalo. Až ho propustí z Azkabanu, nepoběžíš za ním, rozumíš? Nikdy mu neodpustíme."
Scorpius šokovaně otevřel ústa. Lucius Malfoy má být propuštěn z Azkabanu. Největší rodinné tajemství prasklo.
"Rozumím," odpověděla Narcissa Malfoyová a v jejím hlase byl cítit náznak příslibu, že celou věc ještě nepovažuje za uzavřenou.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama