Kapitola osmačtyřicátá – Nebelvírův meč

22. června 2016 v 11:42 | Kat |  Mé jméno, má krev II
"Něco tady nehraje," mračila se Laura, sotva za sebou zavřela dveře.
Všichni tři stáli v malém zchátralém domku, který páchl stářím, prachem, špínou a zkaženým jídlem. Před nimi se pomalu šourala zahalená stařena a zmizela jim z očí ve vedlejší místnosti.

"Mně se to taky nelíbí, Harry," přidala se zkroušená Hermiona.
"Ale jdi, vždyť je jak věchýtek," uklidňoval ji Harry. "Straší jí ve věži."
"Další důvod proti, aby tady Brumbál schoval ten meč," stála si za svým Laura. "Cítím tady příliš magie."
Jejich dohady a domněnky přerušila sama stařena, která na ně z vedlejší místnosti volala.
Batylda třaslavě cupitala sem a tam po obývacím pokoji, který páchl zkaženým masem.
Laura se napjala, něco uvnitř ní volalo, ať okamžitě zmizí pryč.
"Harry, vážně bychom měli vypadnout…"
Stařena stála u krbové římsy a zvláštně sebou škubala. Harry pomalým krokem přešel až k ní a zkoumavě se zadíval na fotografie za jejími zády. Laura mezitím postávala ostražitě u dveří s vyhrnutými rukávy, připravena kdykoliv zasáhnout.
"Paní- slečno - Bagshotová?" vypravil ze sebe Harry vzrušeně. "Kdo je tohle?" Ukazoval na jeden z rámečků. "Co je to za člověka?"
"Harry? Co se děje?" ptala se zmateně Hermiona.
"To je ten muž, co kradl u Gregoroviče. Ten ze vzpomínky!" Otočil ze znovu k Batyldě. "Prosím! Kdo je to?"
"Slečno Bagshotová!" přidala se Hermiona. "Proč jste chtěla, abychom sem šli s vámi? Chtěla jste nám něco říct?"
Lauru najednou ochromil zvláštní pocit, po těle jí naskočila husí kůže. Všechno ostatní jí připadalo jako jízda na horské dráze, události nabraly spád. Harry s Batyldou mizel na dřevěném schodišti, hrdlo jí svíraly neviditelné ruce, nedokázala nic říct. Viděla Hermioniny starostlivé oči, kamarádka stála před ní a střásla jí s rameny. Laura viděla, jak otvírá ústa a něco říká, ale nic neslyšela. V uších jí hučelo, viděla rozmazaně. Najednou Hermiona vyděšeně vzhlédla ke stropu.
A Laura pochopila, všechno kolem nabralo zase ostrý obraz, jako kdyby byla doteď pod vodou a najednou se vynořila.
"JE TADY!" slyšela sama sebe křičet. Popadala Hermionu za ruku a společně zběsile utíkaly po schodech nahoru.

****

Emily ležela v nadýchaných peřinách a marně se snažila usnout. Srdce jí spokojeně tlouklo a na tváři se jí po několika měsících objevil úsměv. Celé ty roky byla do Viktora zamilovaná, věděla to v hloubi duše. Ale vždycky se bála, že ji považuje za příliš mladou, že je pro něj spíš sestra nebo kamarádka. Dnes konečně vyšlo všechno najevo a mezi nimi bylo jasno. Konečně se na ni usmálo štěstí, spokojeně se otočila na záda a pokusila se znovu usnout, když jí Znamením zla projela ostrá bolest. Otevřela oči. Něco se stalo, věděla to.
Posadila se na posteli a jedinou myšlenkou rozsvítila svíce v pokoji. Vyhrabala se z peřin a popadla župan přehozený přes křeslo. Sotva se ovázala saténovým páskem kolem pasu a otevřela dveře na chodbu, zaslechla zběsilý dupot nohou. Vyhlédla ze dveří na pravou stranu chodby, kudy k ní běžel rozrušený Viktor.
"Co se děje?" ptala se vyděšeně a roztřesenýma rukama ho chytila za košili. Obávala se nejhoršího.
Viktor se na ni zkroušeně podíval a řekl ta nejhorší slova na světě, která mohl kdy říct: "Nejspíš má Harryho a Lauru."
"O čem to mluvíš?!" praštila ho drobnou pěstí do hrudi. "Co víš?"
"Co se děje?" zeptal se Draco, který se vynořil z protějších dveří.
"Má Lauru," otočil se k němu Viktor, ale hleděl někam do země. "Prostě byl uprostřed porady a najednou vykřikl něco v hadím jazyce a zmizel."
"To ne," zašeptala Emily vyděšeně a chytila se zdi. "To není pravda."
"Ale nic neřekl, že ne?" ptal se horlivě Draco. "Mohlo jít o cokoliv."
Viktor pochybovačně zakroutil hlavou. "Museli jste to cítit. Tohle znamená jen jedno."

****

Hermiona byla na místě jako první, než Laura vůbec nahlédla dovnitř, už kolem proletělo nějaké zaklínadlo. Najednou Hermionu něco vtáhlo dovnitř. Laura stála překvapeně na prahu dveří. Uvnitř byl obrovitý had. Jedno velké tělo se svíjelo ve stovce smyček. Než stačila něco udělat, kolem pasu se jí omotal hadův ocas a pevně ji sevřel. Potom vysela ve vzduchu a had ji mrštil proti dřevěné almaře. Laura proletěla dřevem dovnitř skříně a ucítila tupou bolest na paži, kudy jí projela mohutná tříska. Hermiona zakřičela a pokusila se o další projev vzdoru, ale Harry ji na poslední chvíli strhl stranou, než ji had odmrštil pryč. Laura viděla, jak si s oběma pohrává. Všechno se proměnilo v chaos, hadí ocas srážel police, všude létaly střepy. Vyškrábala se na nohy a jedním bleskem zaútočila na zvíře. Had vydal skřek rvoucí uši a obrátil svou pozornost na ni. Metala jeden blesk za druhým a snažila se mu co nejvíc ublížit a zajistit si jeho pozornost, aby se Harry s Hermionou dali do pořádku. Jak se had svíjel, podrazil jí nohy. Zůstala ležet s vyraženým dechem a vyděšeně pozorovala, jak nad ní had otvírá obrovskou hubu plnou ostrých zubů. Instinktivně zavřela oči a tváří jí projela mučivá bolest, když do ní had zabořil své tesáky. Stará jizva na obličeji se otevřela a Laura měla okamžitě ústa plná krve. Pak celou místnost sežehly plameny a had se odtáhl. Cítila, jak ji někdo zvedl z podlahy a táhne ji pryč. Nic neviděla, slyšela Hermionin křik. Harry ji zvedl a rozběhli se proti oknu. Cítila, jak propadli ven do chladné noci, a pak bylo kolem ticho…

****

Lord Voldemort zuřil. Byl už tak blízko! Jak mu jen mohli utéci? Copak jsou nepolapitelní?
Jeho křik se řev se rozléhal celým domem. Emily se krčila ve svém pokoji a svírala Dracovu ruku. Oba mlčky naslouchali Pánovu hněvu a v duchu děkovali všem kouzelníkům, kteří Lauru a její přátele tu noc ochraňovali.

****

Laura se probrala na své posteli ve stanu. Hermiona u ní seděla a pečlivě jí zalepovala ránu na tváři.
"Děkuju," zamumlala s přivřenýma očima, protože kolem bylo moc světla.
"Jak se cítíš?" starala se Hermiona.
"Bylo i líp," ušklíbla se, když cítila, jak jí tvář pulzuje. "Jak to vypadá?"
"Ruku sem ti ošetřila, jinak je to jen pár ranek, ale ta tvář…no, nevypadá to zle, ale pěkné to taky není. Nejspíš tam budeš mít o dost větší jizvu, než předtím, nejsem na to moc šikovná…"
"To je v pořádku," stiskla jí konejšivě ruku. "Děkuju."
Hermiona pokývala hlavou a přilepila jí poslední kousek obvazu. Laura si všimla jejích uplakaných očí.
"Co se stalo?" lekla se. "Je Harry v pořádku?"
Hermiona horlivě přikývla: "Drží hlídku. Ach Lauro, přišel o hůlku. Zlomila se. A je to moje vina. Nejhorší na tom je, že celá ta cesta do Godrikova dolu byla zbytečná. Žádný meč tam nebyl, jen Batylda. Teda Nagini v jejím těle, a pak přišel Ty-víš-kdo. Cítila jsem ho. Mohli jsme být mrtví!" dodala v šoku, jako by si to teprve teď uvědomovala.
"Ale nejsme," řekla Laura pevně. "Přežili jsme a to je sakra štěstí."

****

O dva dny později byla Laura schopná vstát. Hermiona tiše podřimovala na lůžku nad ní a mumlala něco ze spaní. Laura si přetáhla přes hlavu mikinu a protáhla se. Celé tělo měla rozbolavělé a těžké. Podívala se na hodinky, bylo pár minut před půlnocí. Rozhodla se, že vystřídá Harryho na hlídce, ať si taky odpočine. Protáhla se ven ze stanu, ale Harryho místo bylo prázdné. Vytáhla pohotově hůlku a zašeptala: "Lumos."
Několik desítek metrů před ní mezi stromy zahlédla pohyb. Vydala se opatrně tím směrem a těžký sníh pod jejími botami tál. Prodírala se houštím nenápadně za Harryho zády. Kam se, k čertu, poděl?
Bloudila mezi stromy, až zjistila, že ztratila ponětí, kde vlastně je. Najednou jí naskočila husí kůže. Byla sama v lesích uprostřed chladné noci. Co ji to popadlo? Copak má potřebu věčně něco riskovat?
A pak uviděla stříbrnou záři, poplašeně zhasla světlo hůlky a zůstala neslyšně stát. Pár stop od ní se objevil patron, překrásná zářivá laň. Zvíře klopýtalo lesem jako něco nadpozemského. Zaslechla zvuk tříštícího se ledu a hlasité šplouchání, jako by se někdo potopil do vody. Chtěla se pohnout, ale co když zvíře vyplaší? V tu chvíli se laň zastavila a ohlédla se jejím směrem, je možné, že ji viděla? Vedle zvířete se vynořila vysoká postava zahalená v kápi. Laura zalapala po dechu, když světlo patrona ozářilo mužovu tvář.
Ten okamžik vyrušilo další šplouchání a křik. Laura se prudce otočila za hlukem a poznala, že se někdo topí. Rozsvítila hůlku a utíkala poslepu tím směrem. Když se v běhu ohlédla, muž i laň byli pryč.
Doběhla k mýtině s malým jezírkem, ze kterého právě Ron tahal promočeného Harryho. Zastrčila hůlku do kapsy a pomohla mu Harryho vytáhnout na břeh. Chvíli všichni tři šokovaně stáli na místě a klepali se zimou.
"T-tos byl t-ty?" drkotal Harry zuby. "T-tys vyčaroval t-tu laň?"
"Já?" opakoval Ron. "Myslel jsem, že je tvoje."
"Můj patron je jelen."
"No jo, já sem si říkal, kam se poděly ty parohy."
Oba se podívali na Lauru. "Můj patron je přece pes," připomněla. "Vydala jsem se tě hledat Harry, když nebyl u stanu. Takže ta laň se prostě jen tak zjevila?"
"Vidělas ji?" zeptal se Harry.
Laura pohotově zalhala a zakroutila hlavou. "Ne, nic jsem neviděla, jen jsem slyšela vás dva."
"Pro tohle jsi tam skočil?" zeptal se Ron a pozvedl Nebelvírův meč.
Harry přikývl. "Ta laň mě k němu přivedla."
Laura zamrkala překvapeně očima. Nenápadně se zadívala směrem, kde zvíře zmizelo. Neměla v plánu se kamarádům svěřit s tím, že viděla, komu patron patřil. Copak by jí věřili, že meč jim poslal zrovna Severus Snape…?
"Myslíte, že je pravý?" zeptal se Ron.
"Je jen jedna možnost, jak to vyzkoušet," řekl Harry a vytáhl z kapsy Zmijozelův medailon.

****

O několik minut později už všichni čtyři leželi v bezpečí stanu. Viteál byl zničen, Ron ho statečně probodl mečem. Všem spadlo velké břímě ze srdce. Hermiona na Ronův návrat zareagovala po svém, ačkoliv Laura a Harry Rona uvítali, ona po něm nekontrolovatelně křičela a odmítla s ním mluvit. Laura ji chápala, dávno věděla, jak moc je Hermiona do svého dlouholetého kamaráda zamilovaná. Jeho odchod považovala za zradu. Potřebovala jen čas.
Laura se otočila na druhou stranu a přitáhla si přikrývku k bradě. Byl to v lese opravdu Snape? To on jim poslal ten meč? Snad na příkaz Brumbála…? Lámala si celou věcí hlavu sama, rozhodně se neměla komu svěřit. Ani jeden z jejích kamarádů by její domněnky nepochopil. Pro ně byl Snape jasný padouch, vrah, Smrtijed. To nemohla nijak vyvrátit.
Ze zamyšlení ji vytrhlo tiché povzdechnutí.
"Rone?" zamumlala ospale.
"Hm?" zamručel.
"Proč nespíš?" šeptala, aby nevzbudila Harryho a Hermionu.
"Přemýšlím," na chvíli se odmlčel. "Víš, myslím si, že Brumbál věděl, že prásknu do bot. Proto mi dal ten zatemňovač, bylo mu jasný, že zbaběle uteču."
"Nejsi zbabělec," ujistila ho. "Dal ti ho, protože věděl, že se vrátíš. Všichni jsme věděli, že se vrátíš. Mohl za to ten medailon."
Ron něco zabručel. "Jenže tys ho nosila skoro rok a nic se ti nestalo."
"Zapomněls, kdo jsem," řekla prostě. "Zmijozelova dědička, vnučka Vol- "
"Neříkej to!" vyjel po ní a Harry hlasitě zachrápal.
"Promiň," povzdechla si. "Prostě jsem chtěla říct, že pokud ta věc na někoho působit nedokázala, tak jedině na mě. Nelam si s tím hlavu, Rone. Jsi zpátky a ode dneška jsme zase čtyři. Zničil jsi jeden viteál, a to je myslím dost dobrý důvod, proč celé ty týdny smést ze stolu."
Chvíli byl zticha, než odpověděl. "Dík, Lauro."
"Za málo," pousmála se do tmy. "Víš, Rone, Brumbál nás měl přečtené všechny. Byl to vynikající kouzelník, ale taky úžasná osobnost. Možná v mládí udělal pár chyb a ve stáří nás nejednou vytočil, ale dokázal vidět do každého z nás, do nitra a hlouby duše i těch nejprohnilejších lidí. Jsem si jistá, že se postaral o to, abychom všechny viteály našli a zničili. Kdyby v Harryho a nás nevěřil, nikdy by si s tím nedal takovou práci."
"Asi máš pravdu," zapřemýšlel Ron. "Už zbývají jen tři."
"Najdeme je," ozvala se Hermiona z horní postele, která přestala předstírat spánek. "Brumbál byl génius."
Jen Harry zarytě mlčel a nepřidal se k nadějným myšlenkám na budoucí dny.

****

Laura otevřela oči a zjistila, že leží na studené zemi. Opřela se o lokty a rozhlédla se. S úlekem zjistila, že není ve stanu, ale v nějaké jeskyni…Co se děje? Vůbec to místo nepoznává…
"Lauro!"
Při zvuku toho hlasu jí přejel mráz po zádech. To přece není možné! Vstala a ohlédla se.
"Tati?" zašeptala překvapeně. Tohle se jí muselo zdát. Ano, určitě je to sen, za chvíli se probudí…
Ze tmy přímo naproti ní se vynořily dva stíny a blížily se k ní.
"Ach, Lauro," vzdychla Selene, když přišla blíž.
"Mami?" zeptala se dojatě a chtěla udělat krok vpřed, nešlo to. Neviditelná síla jí bránila v pohybu.
"Co se to děje?"
Zůstali od sebe stát několik stop. Její rodiče vypadali úplně stejně jako v ten den, kdy zmizeli. Sirius se na svou dceru smutně díval a podpíral plačící ženu.
"Nemáme moc času," vysvětlila Selene. "Každý den v tom světě je pro nás těžší a těžší."
"Už se to nedá vydržet," přidal se Sirius. "Brzy budeme muset překročit hranice…"
"Jaké hranice?" ptala se zmateně.
"Pokud se máme vrátit, musíš náš zachránit," prosila ji Selene a chytila ji za ruce.
"Ale jak?" ptala se Laura zoufale.
"Ty víš," řekl Sirius a položil jí ruku na rameno.
"To nemůžu zvládnout," kroutila hlavou. "Nevím, kde je hledat…"
"Stačí se rozhlédnout kolem sebe, jsou blíž, než čekáš," vysvětlovala Selene.
"Vy to víte? Řekněte mi to!" nadchla se.
"Nemůžeme," kroutil Sirius hlavou. "Jsme vázáni mlčenlivostí."
Najednou se Selene leknutím otočila. Sirius se na svou ženu vážně podíval.
"Musíme jít,"zašeptal horlivě. "Věříme ti, ty to dokážeš."
"Dávej na sebe pozor, holčičko," usmála se Selene smutně a pohladila ji po vlasech.
"Miluju vás."
"My tebe taky."
A byli pryč.

Laura se s trhnutím probudila a posadila se na posteli. Ron hlasitě chrápal, kdesi v dáli zahoukala sova. Po tváři jí stékala slza a jizva na ruce jí jasně svítila. Byl to jen sen…?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama