Kapitola osmá - Nikolaos má tajemství (část I.)

24. června 2016 v 11:21 | Kat |  Mé jméno, má krev III

Před dvěma lety


"Teddy! Hej, Teddy! LUPINE!"
Teddy Lupin se právě vracel z hodiny kouzelných formulí s o ostatními mrzimorskými sedmáky a zarazil se uprostřed schodiště, vzápětí do něj jako neřízená střela vrazila Nikolaos Blacková, která se řítila se zmijozelskými z hodiny starodávných run.
"Seš hluchej?" osopila se na něj naoko, ale musela se usmát, když jí Lupin přátelsky pocuchal vlasy. Byla na osmnáctiletou dívku dost vysoká, ale Teddy nad všemi vyčníval už od prvního ročníku. Jeho výška v mnohých spolužačkách vzbuzovala platonickou lásku, nebo za to mohl jeho rošťácký úsměv a rebelské chování. Teddy měl však oči už nějaký pátek jenom pro Vicky Weasleyovou, která navštěvovala šestý ročník v Havraspáru. Několika dívkám tím nepochybně zlomil srdce.
Teddy vzal svoji kamarádku ochranitelsky pod paži, jak to dělával od dětství, a vydali se spolu přes školní pozemky na hodinu bylinkářství, kterou měly jejich koleje společnou.
"Jak se cítíš, po včerejšku?" zeptal se, když se loudali za ostatními spolužáky směrem ke skleníkům. Květnové slunce je příjemně hřálo do zad.
"Myslíš po té párty, nebo po příjímacích zkouškách na bystrozory?" zašklebila se do sluníčka.
"Obojí," zazubil se Lupin. "Slyšel jsem, že se James pozvracel na hodině lektvarů přímo do svého kotlíku. Snape srazil Nebelvíru padesát bodů a poslal ho na ošetřovnu."
"To proto, žes ho do rána naléval tou pálenkou od Prasečí hlavy," zazubila se. "Trochu mě pobolívá hlava, ale těžko říct, jestli je to tím večírkem, nebo tím, jak se mi komise hrabala v mysli."
"Tohle bylo jednoznačně nejhorší," přitakal Lupin. "Mám z toho blbej pocit. Cítil jsem se jako totální hňup. Co jsme si mysleli?"
"Klid," šťouchla ho do ramene. "Jestli někoho nevezmou na základě mentálního stavu mysli, budu to já a ty to moc dobře víš."
"Máš pravdu, mě nejspíš vyrazí hned, jak si přečtou, že táta byl vlkodlak," zamručel rozmrzele.
"Podívej se na můj rodokmen," škádlila ho, ale viděla, že kamarádovi není moc do smíchu.
Teddy a Lola byli nejlepšími přáteli od dětství. Oba byli svým způsobem outsideři a vyhovovalo jim, když jim okolí nevěnovalo příliš pozornosti. Vyrůstali jako bratr a sestra. Všechno podnikali spolu, přestože každý navštěvovali jinou kolej. Teddy byl o rok starší než Lola, ale v druhém ročníku po epidemii dračích spalniček strávil na ošetřovně několik měsíců. Na konci roku bohužel propadl u všech zkoušek a musel ročník znovu opakovat, což mu natolik nevadilo, protože s Lolou chodili alespoň na některé hodiny společně. Oba se přihlásili na studium bystrozorství a včera skládali první kolo příjímacích zkoušek. Když uspějí, komise si je pozve do druhého kola na začátku léta po složení OVCE. A pokud uspějí i tam, nastoupí na tříletý výcvik. Oba si nedělali příliš velké naděje, za posledních pět let bystrozorové nikoho k výcviku nepřijali, jejich vyhlídky na úspěch byly malé, ale nadšení pro věc obrovské. Teddy chtěl být bystrozorem jako byla jeho matka Nymfradora Tonksová. Lola cítila povinnost splatit kouzelnické společnosti dluh své rodiny. Kdo jiný by měl bojovat proti černokněžníkům, než potomci jednoho z nejobávanějších?
"Pane Lupine!" přes nádvoří k nim rázně kráčela ředitelka McGonagallová. Oba okamžitě nasadili co nejnevinnější úsměv, jaký dokázali. Za léta všech průšvihů, kterých se dopustili, to měli skvěle nacvičené.
"Jak to vypadáte?" komentovala Lupinův vzhled profesorka zděšeně.
Lola okem Teddyho nenápadně zkontrolovala. Vlasy mu dnes svítily zářivě zelenou barvou, v uchu se mu houpala naušnice a košili měl ledabyle zapnutou nakřivo. Musela se v duchu zasmát při představě, kdyby ředitelka zjistila, že si Teddy v létě nechal udělat na ruce a na hrudi několik tetování. Jeho babička, Andromeda Tonksová, z toho upřímně šílela a snažila se je z vnuka sundat odstraňovacími kouzly. Neúspěšně.
"Ráno jsem krapet zaspal, paní ředitelko," přiznal sklesle.
McGonagallová se zatvářila tak, že kdyby to bylo v její pravomoci, nejraději by mu uštědřila jeden výchovný pohlavek. "Nenuťte mne vám zase strhávat body za nedodržování školního řádu. Uniforma je povinná součást školní výuky, pane Lupine. Jako primus máte jít příkladem!"
"Já mám uniformu, paní ředitelko!" bránil se a několik kolemjdoucích spolužáků se pobaveně zasmálo. "Jen je trochu zmačkaná!"
"Lupine, vypadáte, že jste v ní spal. O přestávce se laskavě zajděte převléknout a okamžitě si změňte vlasy na nějakou normální barvu," přikázala mu nesmlouvavě ředitelka.
Ředitelka měla pravdu, Teddy v uniformě opravdu spal, po velmi divoké oslavě šestnáctých narozenin Jamese Pottera, kterou včera pořádali. Byl rád, že se na vyučování vůbec doplazil. Jako zkušený metamorfomág bez řečí změnil barvu vlasů na svoji přírodně hnědou a dodal si i trochu zdravé barvy do tváří.
"A vy, slečno Blacková," otočila se ředitelka k Lole. "Kolikrát vám mám připomínat, že máte nosit barvy své koleje a ne univerzální hábit?"
"Nebudu podporovat Zmijozel," zamručela sotva slyšitelně.
"Jednou vás moudrý klobouk zařadil do Zmijozelu, tak se s tím smiřte," povzdychla si ředitelka. "Ty dva měsíce školy už to snad zvládnete, ne? Doufám, že jste si včera na Ministerstvu kouzel tyhle rebelie odpustili."
"Ano, paní profesorko," přikývli svorně.
McGonagallová si povzdychla: "Merlin je mi svědkem, že jste oba i přes všechny školní tresty, co jste si odpykali, nejlepší žáci ze školy. Byli by z vás schopní bystrozorové, tak se podle toho začněte chovat. Ať už vás tu nevidím, bylinkářství vám začíná za dvě minuty, ať vám profesor Longbottom nestrhne body. Jestli neuděláte OVCE s nadprůměrnými výsledky ze všech předmětů, můžete se s kariérami bystrozorů rozloučit."
S těmi slovy rázně odkráčela směrem k hradu a Teddy s Lolou pokračovali ke skleníkům. Když byla v dostatečné vzdálenosti, Teddyho vlasy nabraly červenou barvu.
"Myslíš, že máme vážně šanci?" zeptal se Teddy zasněně. "Mohl bych být bystrozorem jako máma?"
"Určitě," přikývla Lola. Možná tomu doopravdy věřila.
Kdyby věděla, co příští týdny přinesou, vůbec by se nenamáhala na bylinkářství pospíchat.
"Hele, v sobotu se jde naposledy do Prasinek, co podnikneme?" snažila se odvést jeho pozornost, když vcházeli do skleníku. Oba provinile ode dveří zamávali profesoru Longbottomovi, který byl jejich rodinným přítelem. Neville jejich zpoždění přešel taktním mlčením a věnoval se dál výkladu o nebezpečně vyhlížejících rostlinách, které se kroutily v květináčích před jejich spolužáky.
"Mám rande s Vicky," přiznal Teddy a cítil se trochu provinile. Nasazoval si právě rukavice z dračí kůže a dal si záležet, aby se na kamarádku nepodíval.
"Ale ne, nenechávej mě s prťaty," zamumlala Lola naoko zděšeně, když zápasila se svými rukavicemi. Narážela teď na svoji mladší sestru Eileen, bratrance Edwarda a Albuse Pottera, čtvrťáky, kteří se za nimi poslední dobou táhli jako stín, aby napodobili kdejakou lumpárnu.
"To zvládneš," poplácal ji po zádech a rošťácky se zazubil. "Dej jim nějaký bojový úkol. Už brzo jim připadne Pobertův plánek. Ať se trochu zacvičí."
Lola se pochybovačně usmála při pomyšlení, kdyby ředitelka McGonagallová zjistila, že budoucí bystrozorka učí bandu čtrnáctiletých porušovat školní řád. Nevěřila však, že by o ní ředitelka měla nějaké iluze. Byla koneckonců vnučkou Siriuse Blacka, se vším všudy, jak ji profesoři celých sedm let ujišťovali.
"Pane Lupine, slečno Blacková," oslovil je přísně profesor Longbottom a celá třída k nim otočila hlavy. "Doufám, že vás nevyrušuji od něčeho extrémně důležitého. Co kdybyste dávali pozor? Pokud nezvládnete dnešní hodinu, budu nucen přehodnotit vaši způsobilost ke zkoušce OVCE."
"Ano, pane," zamumlali svorně a mlčky se věnovali práci.
Lola snila o kariéře na ministerstvu. Chtěla se stát bystrozorkou. Chtěla alespoň částečně odčinit to, co kouzelnické společnosti provedl její praděd, obávaný lord Voldemort. Chtěla odčinit i skutky svojí matky a tety Emily, které musely mnohé obětovat, aby válku vyhrály. A především chtěla být dobrou čarodějkou. Chtěla, aby na ni byla máma pyšná. Aby alespoň na chvíli zapomněla, že si ji označila sama Smrt…
Jenže potom se stalo to s Penelope Melwillovou. A nic už nebylo stejné. Vyloučili ji z Bradavic dřív, než došla ke zkouškám OVCE. Strávila měsíc v Azkabanu, kde čekala na soud. Stanula před samotným Starostolcem.
A její sny o kariéře bystrozorky události jednoho dne zadupaly hluboko do země.

****

Když ji Starostolec zprostil obvinění, mohla se po několika týdnech vrátit domů. Školní rok ještě neskončil, Edward s Eileen byli v Bradvicích, dvojčata už spala a doma na ni tak čekali prarodiče, teta Emily a strýc Viktor. Celou cestu od soudu s matkou nepromluvila ani slovo. V tichosti vešly do domu a dospělí na ně čekali v obývacím pokoji. Lola nevěděla, co má říct, nedokázala se podívat nikomu z nich do očí. Zůstala nerozhodně stát na prahu dveří a zírala na svoje tenisky.
"Večeře je připravená," prolomila ticho Selene.
"To je skvělé mami, díky," odpověděla jí Laura s unaveným úsměvem na tváři.
"Nemám hlad," zamručela Lola ode dveří. "Půjdu si lehnout."
Než ji kdokoliv stačil zastavit, otočila se na patě a chvatně zamířila po schodech nahoru. Laura se bolestně usmála na zbytek své rodiny.
"Chce to čas," chlácholila ji Emily a pevně svoji sestru objala. "Zlepší se to, uvidíš."
Lauře se draly slzy do očí, ale v posledních týdnech proplakala tolik nocí, že jí nezbývaly síly.
"Sama víš nejlíp, jaké to tam je," zašeptal tiše Sirius a chlácholivě svoji starší dceru pohladil po zádech.
"O to je to horší," přiznala Laura. "Kde je Eileen?"
Emily si s ostatními vyměnila rychlý pohled, a pak řekla: "Doprovodila jsem ji zpátky do Bradavic."
"Měla jsem si s ní promluvit," povzdychla si Laura. "Neměla k tomu soudu vůbec chodit. Kdyby se někdo dozvěděl, co se tam stalo…"
"Nikdo se nic nedozví," skočila jí Emily do řeči. "Nech to být, Lauro. Eileen si je vědoma toho, co provedla. Nemyslela to zle, chtěla jen Lole pomoct. Je lepší, když je v Bradavicích, věř mi."
Dospělí se v tichosti navečeřeli. Sirius Lauru nabádal, ať nechá Nikolaos o samotě, ale Laura si nenechala radit. Rozhodla se dceru před spaním ještě krátce zkontrolovat. Zaklepala jemně na dveře vedoucí do dívčího pokoje a otevřela. Předpokládala, že najde Lolu v posteli, ale dívka byla nebývale činná. Právě otevírala svůj prádelník a do batohu rvala veškeré oblečení, které jí přišlo pod ruku.
"Co si myslíš, že děláš?" vyjela na ni Laura.
"Odcházím," odsekla Lola chladně a věnovala se dál balení.
"Nikolaos," oslovila ji matka přísně. "Dívej se na mě, když s tebou mluvím!"
Vytrhla jí z ruky svetr, který se snažila nacpat k ostatnímu oblečení. Lola k ní rozzuřeně vzhlédla a probodla matku naštvaným pohledem.
"Nech mě odejít!"
"V žádném případě!" zamítla. "Moje dcera nebude zbaběle utíkat! K tomuhle jsem tě nevychovala!"
"Tak promiň!" zakřičela Lola na celý dům. "Tak promiň, že nejsem tak dokonalá a silná jako ty! Že jsem nebojovala s Voldemortem! Že jsem nezažila tu pitomou válku! Promiň, že jsem zbabělec!"
"Ty nejsi zbabělec!" oponovala jí Laura a nedala najevo, jak moc ji předchozí slova zranila.
"No zřejmě ano! Zřejmě nejsem tak chladná a bezcitná! Prostě mám strach, chápeš? Nejspíš jsem to zdědila po svém otci!"
Laura měla chuť svoji dceru okřiknout, že má pravdu, že je nejspíš zbabělá jako její otec, ale ovládla se. Nikdy jí za žádnou cenu neposkytla jediné vodítko k tomu, aby odhalila cokoliv o Dracovi.
"Vidíš?" dodala Lola roztřeseným hlasem a vytrhla jí svetr naštvaně z ruky zpátky. "Jsi tak krutá! Nepřiznáš, že mám pravdu, ale ani mi to nevyvrátíš. Prostě mi na to neřekneš vůbec nic. Ale víš co? Mně je to ukradený, nejspíš ani nechci vědět, s kým mě máš!"
Laura měla poprvé v životě chuť svoji dceru výchovně udeřit, ale nehodlala jí prokázat takovou radost. Viděla, že ji Lola provokuje zcela záměrně a že chce, aby se přestala ovládat.
"Je mi líto, že jsem ti evidentně zničila život," konstatovala roztřeseným hlasem. "Pokud toužíš utéct, prosím, běž. Já tě nedržím. Ale mysli na to, že kdyby sis chtěla promluvit o tom, co se stalo…"
"Já o tom nechci mluvit!" přerušila ji hlasitě a lomcovala se zapínáním batohu. "Ty nevíš, jaké to je!"
"Já vím přesně, jaké to je!" odsekla Laura hněvivě a z jejího pohledu šel strach. "Zabila jsem dva Smrtijedy, vzpomínáš?!"
Lola se na malou chvíli nechala vyvést z míry a zadívala se na svoji matku. Nikdy ji neviděla tak rozzuřenou. V jejích zelených očích, ve kterých od dětství viděla jen samou lásku a něhu, byl znatelný vztek.
"Pokud někdo opravdu ví, jaké je Salazarova moc prokletí, je to tvoje bezcitná a chladná matka."
Jedna druhou si druhou měřily tvrdými pohledy. Nehodlaly si vzájemně ustoupit.
"Potřebuju být sama," dodala klidnějším hlasem Lola a přehodila si batoh přes rameno.
Laura jen krátce přikývla a ukázala ke dveřím. "Běž. Až se smíříš sama se sebou, můžeš se vrátit."
Nikolaos kolem matky nasupeně prošla, aniž by se ohlédla. Dupala celou cestu ze schodů. Bylo jí jasné, že jejich hádku všichni slyšeli. Když míjela poslední pokoj v prvním patře, dveře se nepatrně otevřely a škvírkou na ni zvědavě nakukovali Regulus s Remusem.
"Běžte spát, kluci," zamručela.
Vyšla z domu bez jediného ohlédnutí a za hranicí pozemku, kde přestala platit ochranná kouzla, se přemístila.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama