Kapitola jednadvacátá – Andělská tvář

21. června 2016 v 10:08 | Kat |  Mé jméno, má krev II
Snape se posadil naproti ředitele a čekal, až ho Brumbál vyzve, aby mu sdělil nejnovější informace. Ředitel ho nechal ale ještě pár minut vyčkávat a upřeně pozoroval hladinu myslánky, která stála na stole. Jemně šťouchal hůlkou do jejího okraje a nezřetelně pro sebe něco mumlal. Severus nevrle tomuhle bláznovství přihlížel, když už se mu zdálo odkládání nekonečné, hlasitě si odkašlal.
"Och…omlouvám se," vykouzlil Brumbál nevinný úsměv, "povídejte, co je nového."
"Právě jdu z porady," začal, "Pán zla získal podporu upírů a hodlá na Azkaban zaútočit co nejdřív. Neoznámil přesné datum ani plán, vypadá to, že podezřívá zrádce z nejvyšších řad, a proto se bojí mluvit moc nahlas. Takže bude velice těžké mu v tom nějakým způsobem zabránit."
"Bylo by to velice těžké," opravil ho Brumbál, "kdyby mu v tom ovšem někdo chtěl bránit."
Snape povytáhl tázavě obočí: "Copak Řád nic nepodnikne?"
"Je čiré bláznovství pokusit se ho zastavit, nemáme tolik síly jako on. Dostal na svoji stranu upíry, vlkodlaky, dokonce i obry. Členů Řádu je míň, než jeho nejlepších Smrtijedů. Naším úkolem je teď ochránit věštbu, ne plést se do bitvy."
"Při vší úctě, pane… necháte ho osvobodit půlku Azkabanu ?" Snape nemohl uvěřit vlastním uším.
"V tomhle mu nelze zabránit," stál si ředitel za svým, "jen ať posbírá své staré služebníky, dřív nebo později stejně mezi jeho lidmi dojde k rozbroji a v tu chvíli zaútočíme. Navíc Emily mu musí dokázat, že je dostatečně schopná. A tohle je ideální příležitost."
"Vy věříte tomu děcku?" zapochyboval Snape. "Mám z ní divný pocit, doopravdy nevím, na čí straně stojí."
"Emily je velmi nadané děvče," souhlasil Brumbál. "Výchova mezi upíry ji naučila se o sebe dobře postarat. Nemyslím si však, že by byla Voldemortovi podobná o něco víc než já nebo vy."
"Co když je na jeho straně, Burmále?" nenechal se odbýt.
"Další novinky?" ignoroval jeho otázku ředitel.
"Dostali Blacka," řekl nezaujatě.
"To je poněkud nemilé," připustil Brumbál, "ovšem zcela očekávané. Jako bych mu neříkal, aby neopouštěl dům…Bojím se, že ani v tomhle případě nemůžeme nic dělat. Obejít Voldemortovy stráže a osvobodit Siriuse je zcela nemožné."
Severus přikývl: "A poslední novinka: Voldemort najal nějakou léčitelku pro Selene. Jestli je tak dobrá, jak jsem slyšel, velmi rychle zjistí, že je něco v nepořádku. Víte, jak to myslím…"
"Selene si poradí, ošálila vás i Voldemorta," namítl, "my pro ně nemůžeme bohužel nic udělat. Budeme muset ve všech případech spoléhat na štěstí Blackovic rodiny."
"Štěstí je proti Voldemortovi málo."
"Je to jediná zbraň, kterou máme," podíval se na něj zpříma skrz půlměsícové brýle. "Nesmíme ztrácet naději, Severusi."
"Přesto…neměli bychom alespoň Lauře a Emily říct pravdu? Aby byly připravené?"
"Myslím, že na to už je pozdě," usmál se ředitel záhadně, "Laura je velmi bystré děvče a co nevidět svou sestru vypátrá. Pokud se tak již nestalo…"

****

Lauru ještě ten večer propustili z ošetřovny. Po návratu do nebelvírské společenské místnosti musela čelit několika vtípkům od dvojčat Weasleyových, kterým Protivův vtípek připadal povedený. Laura se rozhodla tuhle malou lež podporovat a nijak ji nevyvracela. Druhý den ráno se zapojila zpátky do vyučování. Ráno ve Velké síni marně hledala Emily, ke snídani nepřišla a na chodbě mezi přestávkami také nebyla k nalezení. Rozhodla se celou záležitost vyřešit ještě ten den.
"Harry, ten plánek a plášť tam někde musí být!"
"Říkám ti, že v té koupelně nic nebylo."
"Tak to zůstalo ležet v Komnatě!"
"Co chceš dělat?"
"Přinést to zpátky, co jiného."
"Jsi blázen, s Umbridgeovou za zády se tam nedostaneme."
Laura pokrčila rameny a naklonila se zpátky nad kotlík, ve kterém vařila svůj lektvar, právě ve chvíli, kdy kolem procházel profesor Snape a nahlížel, jak daleko jsou studenti se svou prací. Snape Harryho lektvar okomentoval posměšným odfrknutím. Nad Lauřiným odvarem strávil o několik málo vteřin víc a beze slova pokračoval v chůzi, zřejmě na něm ke své nelibosti nenašel nic, co by mohl zkritizovat.
"Kdy tam chceš zajít?" povzdychl si Harry rezignovaně a předstíral, že krájí tlustočerva na menší kousky.
Laura se vítězoslavně usmála: "Dneska odpoledne, pokud ti to nevadí."
"Dobře," přikývl, "trénink mám stejně až později."
Vrátila se k míchání lektvaru a přemýšlela. Od včerejšího propuštění z ošetřovny se s Harrym k jejich rozhovoru nevraceli. Hlavně proto, že měli neustále za zády Rona nebo Hermionu a Laura nechtěla zprávu o své sestře šířit dál, dokud ji nebude mít potvrzenou. Jenže kdo jí tu domněnku dokáže prokázat? Podle všeho Emily o ní nic neví, nejspíš ani Draco nic netuší… Nebo snad ano? Přece by jí něco řekl. Taky tě mohl celou dobu tahat za nos a získávat informace pro Smrtijedy, zašeptal jí rýpavý hlásek v hlavě.
Střelila pohledem přes celou třídu. Draco se nakláněl ke Goylovi a něco mu zašeptal do ucha. Potom se oba rozesmáli a Malfoy se ohlédl, ale to už se Laura přehrabovala v batohu a předstírala, že něco hledá.
Dlouho se jim oběma vyhýbat nedokáže. Budou si muset promluvit. Z celého srdce si přála kontaktovat Siriuse a o všem si s ním promluvit…Kde zatraceně vězí?
Když konečně zazvonilo, odnesla profesorovi svůj vzorek lektvaru a vystartovala co nejrychleji ze třídy. Odpoledne ji čekaly dějiny čar a kouzel, které opět strávila přemýšlením a probíráním dané situace ze všech stran. Mrtvolné ticho ve třídě způsobené nudou k tomu bylo naprosto ideální. Rozhodla se, že nejdřív musí získat plánek a plášť, potom zažene Emily do kouta a přímo se jí zeptá, co ví.
Poté co je propustil i profesor Binns, vydali se s Harrym přímo do Tajemné komnaty.
"Hermiona a Ron mají podezření," nadhodil Harry po cestě.
"Jo?"
"Ví, že před nimi něco tajíme."
"Až to budu vědět jistě, všechno jim řeknu, spokojený?"
"Je to tvoje věc, ne moje, jen jsem tě upozornil."
"Jak šlechetné," zašklebila se a rozhlédla se po chodbě, jestli je někdo nevidí, jak mizí k Ufňukané Uršule.
"Chceš si s ním pokecat ty nebo mám já?" zažertoval Harry, když se skláněli nad vyrytým hadem u jednoho z kohoutků.
"Vtipné," zasyčela a upřeně se soustředila, dokud neměla pocit, že se had hýbe.
"Otevři se," promluvila hadím jazykem a vchod se otevřel jako posledně.
"Těší mě, že to tu pořád páchne Zmijozelem," odfrkl si Harry, když stáli nad temnou propastí a dodávali si odvahu se spustit dolů.
Usmála se a s hlubokým nadechnutím skočila dolů.
"Jsem v pořádku!" volala o pár sekund později a během chvíle vedle ní na hromadu kostí dopadl i Harry.
"Tak pojďme, ať je to za námi," poprosil ji a s rozsvícenými hůlkami se vydali vpřed.
Za chvíli stáli v Tajemné komnatě a Harry překvapeně pozoroval malou, ale očividně hlubokou propast uprostřed místnosti.
"Páni, to bude asi dost stop," divil se, když se marně snažil posvítit hůlkou na dno. "Kam myslíš, že až to vede?"
"Hádám až do pekla," utrousila Laura a rychlým pohybem zvedla ze země neviditelný plášť, který jim ležel u nohou. "Kde je ten zatracený plánek?" rozhlížela se marně kolem.
Harry s namířenou hůlkou překročil baziliškovu napůl rozpadlou mrtvolu a prozkoumával Komnatu dál.
"Děláš, jako bys tu byl poprvé," dobírala si ho a dál hledala plánek.
"Posledně jsem neměl zrovna čas obdivovat tu úchvatnou architekturu, měl jsem za zadkem tuhle páchnoucí věc," mávl k baziliškovi a ztratil se za sochou Salazara Zmijozela.
"Zajímalo by mě, co tu Emily dělala, že se jí podařilo to tu tak zdevastovat," uvažovala Laura, "a mám taky neblahé tušení, že plánek má ona, protože tu nikde není, což je docela průšvih."
Rozčileně kopla do jednoho z kamenů a jeho řinčení se rozlehlo celou místnosti. V tu chvíli zakvákala silně žába a Laura vyděšeně nadskočila.
"Tupá ropucho," zanadávala a snažila se zvíře v sutinách najít.
"Lauro, pojď se na něco podívat!" zavolal Harry přiškrceně.
Přestala prohlížet okolí a vydala se do míst, kde jí Potter zmizel z očí.
"Co se…?" zarazila se uprostřed věty. Stáli za sochou Salazara Zmijozela a před nimi se rozprostírala očividně čerstvě probouraná chodba, na jejímž konci prosvítalo světlo.
"Tak přeci jen není Komnata stejná jako posledně," nadhodil Harry. Oba se po sobě rozrušeně podívali a jako na povel se vydali chodbou na její konec, než se ocitli někde uprostřed zšeřené lesní mýtiny.
"Kde to jsme?" ptala se Laura vyděšeně, když skrz hustý porost nedohlédla dál jak na dva metry.
"V Zapovězeném lese," odpověděl Harry automaticky.
"Ale jak…"
"Někdo proboural cestu dovnitř," vysvětlil zachmuřeně, "někdo, kdo se snaží někomu zvenčí umožnit tajnou cestu do Bradavic…"
Vyměnili si zamračené pohledy. Kdo kromě nich ještě ovládal hadí jazyk…? Odpověď byla jednoduchá.

****

Od událostí v Tajemné komnatě byla Emily poprvé opravdu vyvedená z míry. Když se dozvěděla, že je vnučkou samotného lorda Voldemorta, nebyla natolik překvapená, jak by se dalo očekávat. Během svého života v Rumunsku posbírala dostatek informací, aby tušila, že její pravý původ je utajený ze závažných důvodů. To, že je potomkem největšího černokněžníka všech dob, nakonec dávalo smysl. Jenomže to ještě netušila nic o své matce, která měla být mrtvá a najednou není. A vůbec nic o svém otci, který byl hledaný pro dvanáctinásobnou vraždu. A najednou se objevila ještě Laura. Nedávalo to smysl… Kdyby to byla pravda, Pán zla by o ní věděl. Proč jí nic neřekl? Co se to děje?
Měla plnou hlavu otázek a nevěděla, na koho se obrátit. S Viktorem se jí nedařilo spojit, byl zřejmě někde na cestách a Draco jí nebyl moc užitečný. Rozhodla se konfrontovat Severuse Snapea, ale tomu se dařilo úspěšně se jí vyhýbat celé dva dny. Na chodbě vždy nečekaně změnil směr, když ji zahlédl, vyhýbal se dokonce jídlu ve Velké síni. Emily marně klepala na dveře jeho kabinetu, přestože podle plánku, který vlastnila, v něm právě seděl. Zašlo to tak daleko, že na hodině lektvarů ji okázale přehlížel, a když se rozhodla po vyučování zdržet, před zraky ostatních spolužáků ji vyhodil.
Jedno odpoledne po vyučování, kdy si byla jistá, že Laura má službu v knihovně a nemůže na ni v hradu narazit, se vydala do bradavické Síně slávy. Od Draca se dozvěděla, že se zde nachází především famfrpálové trofeje, školní poháry a různá ocenění žáků. Věděla, že její hledání je beznadějné, ale už neměla co ztratit.
Emily se usadila do zadního rohu mezi vitríny s odznaky primusů a vytáhla z knihovny několik starých bradavických ročenek. Chvíli jí trvalo, než trefila ten správný ročník. 1977.
Očí jí klouzaly po řádcích se jmény studentů. Tady to bylo, Sirius Black. Listovala v ročence a z fotografií se na ni usmívaly skupinky lidí. Bradavický učitelský sbor. Havraspárské famfrpálové družstvo. Havraspárský sedmý ročník. Mrzimorské famfrpálové družstvo. Mrzimorský sedmý ročník. Nebelvírské famfrpálové družstvo. Nebelvírský sedmý ročník.
Srdce se jí zastavilo. Ze snímku na ní mávalo devět rozesmátých tváří.
Dole seděla ve školních uniformách děvčata: Fleur Delarose, Giger Mckeeová, Kasandra Trelawneyová, Lily Evansová, Catherine Whiteová. Za nimi stála čtveřice chlapců: Petr Pettigrew, Remus Lupin, James Potter a Sirius Black.
Sirius Black. Její otec.
Vysoký a pohledný mladík s delšími tmavými vlasy, který kamarádsky objímal kolem krku Jamese Pottera a zároveň dělal rohy Cat Whiteové sedící před sebou, která se po něm zamračeně oháněla rukou.
Emily nemusela dlouze zkoumat jeho tvář, aby se přesvědčovala o svém úsudku. Ta podoba byla více než zřejmá. Měla jeho nos i bradu, ale především se smála úplně stejně. Laura Whiteová byla dcerou Siriuse Blacka. A nosila jméno dívky sedící přímo před ním, což z ní s velkou pravděpodobností dělalo i dítě Cat Whiteové. Nebo ne?

****

Viktor se opíral loktem o přijímací pult a marně se na sebe snažil upozornit.
"Slečno," zkusil poněkolikáté oslovit dívku, která se houpala na kancelářské židli, "opravdu by mi pomohlo, kdybyste mi sdělila, kdy se pan Runcorn vrátí."
"Je mi líto" odsekla nezúčastněně, "Albert mi osobní informace nesděluje."
"Ani se mu nedivím," zamumlal Viktor podrážděně a vyšel spěšně zpátky do hlavní a poněkud rušné haly Ministerstva kouzel. Zklamaně odcházel s nepořízenou a přemítal nad tím, jestli si může dovolit svou cestu do Bradavic odložit ještě o jeden den, když si všiml pospíchající ženy, která ho předběhla u výtahů. Ten obličej mu byl povědomý, vždyť ji denně vídal vcházet a odcházet na Grimmauldovo náměstí 12. Bylo to jako znamení, neuvěřitelné štěstí, že ji našel tak rychle.
Cat se obezřetně rozhlížela po kolemjdoucích, ale přesto si Viktora, který ji sledoval, nevšimla, dokud ji nedostihl u jednoho z krbů.
"Cat Whiteová?"
"My se známe?" odsekla a postavila se do fronty lidí čekající na letax.
"Musím s vámi o něčem mluvit, naléhavě…"
"Hele mladej, nemám čas na blbiny," odpálkovala ho a s hrstí kouzelného prášku vstoupila do krbu.
"Vím, kde je váš bratr," sykl naléhavě.
Teprve teď mu věnovala plnou pozornost. "Skutečně?" zeptala se se zájmem a vtáhla ho sebou do krbu. Než stačil cokoliv říct, přemístila je oba pryč.
"Obrtlá ulice!"

****

Lauru s Harrym spojovalo tajemství. Existence Emily, ztráta Pobertova plánku a tajná chodba do Zapovězeného lesa byly veškerou náplní jejich rozhovorů, kdykoliv se ztratili Ronovi a Hermioně z doslechu. Harry se právě vrátil z tréninku a seděl v zabláceném dresu v knihovně, kde Laura označovala nejnovější svazky kouzelnických pohádek. Pochybovala, že si je někdo doopravdy někdy půjčoval, ale madame Pinceová po ní chtěla už i divnější věci. Popravdě jí musela někdy vymýšlet nesmyslnou činnost, jen aby tam měla co dělat celé hodiny, kdyby náhodou přišla Umbridgeová na kontrolu, což ráda dělala.
"Takže si myslíš, že tu chodbu nechal vybudovat Voldemort?" zašeptal Harry tak, aby ho nikdo neslyšel.
"Kdo jiný," odpověděla, "viděla jsem Znamení, patří k jeho lidem."
"Je to dítě," pochyboval, "Voldemort nespoléhá na děti."
"Ale na Smrtijedy ano," argumentovala.
"Jestli má plánek ona, jsme v maléru," prohrábl si zamyšleně vlasy, "jsou na něm zakreslené chodby, o kterých ví jen Pobertové. Jestli je ukáže Voldemortovi, napochoduje sem s armádou Smrtijedů bez jediného zádrhelu."
"Ale co chceš dělat?" zeptala se a zapomněla ztišit hlas. "Říct to Brumbálovi?"
"Tomu těžko, sotva s námi promluví," ušklíbl se. "Je to pěkný průšvih. Musíme dostat plánek co nejdřív ze spárů té malé Smrtijedky."
"Harry, je to moje sestra!" vykřikla šokovaně.
"Promiň," omluvil se rozpačitě.
"Nazdar," přerušil je náhle něčí chladný hlas.
"Draco?!" vyhrkla Laura překvapeně. "Co tady děláš?"
"Pottere," kývl na Harryho.
"Malfoyi," odpověděl mu stejně nepřátelsky.
"Potřeboval bych nějaké knihy," obrátil se Draco na Lauru, ale dál spaloval Harryho nenávistným pohledem.
"Jasně," přikývla a horečně přemýšlela, kolik toho mohl z jejich rozhovoru vyslechnout.
"Asi bych měl jít," řekl Harry znechuceně a zvedl se.
"Jo, to asi měl," souhlasil Draco.
"V pořádku?" zeptal se Harry Laury, než odešel.
"Jistě," přikývla a obrátila se k Dracovi, ale dala si záležet, aby se mu nepodívala do očí.
"Ahoj," řekl mileji, když osaměli a ona cítila, že se o pár kroků přiblížil.
"Tak jaké chceš ty knížky?" ignorovala ho.
"Vlastně jsem se chtěl na něco zeptat," nenechal se jejím nezájmem vyvést z míry.
"Tak do toho," vybídla ho a žaludek jí udělal několik kotrmelců. Určitě se zeptá na Emily. Všechno slyšel. Ví to.
"Určitě jsi slyšela, že o víkendu máme povolený výlet do Prasinek. Vlastně mě napadlo, jestli bys tam nechtěla jít se mnou," vysoukal ze sebe namáhavě.
"Je mi líto," vyhrkla, "ale já do Prasinek nejdu."
"Lauro, co se děje?" ptal se zaraženě. Nečekal, že bude s jeho návrhem souhlasit, počítal s tím, že ji možná bude přemlouvat, ale její chladnost ho překvapila.
"Mám moc práce, promiň," pokrčila rameny a zmizela mezi regály.
"Lauro!" volal za ní marně. "Počkej!"
Zůstal sám s rozpoloženými pocity. Riskoval pro ni už dost. Otec by byl schopný ho zabít, kdyby věděl, že se zahazuje s někým, jako je ona. Mudlovská holka z Nebelvíru byla pod úroveň rodu Malfoyů a on věděl, že nikdo z rodiny by s ním neměl slitování. Ale nemohl si pomoct. Navíc, je opravdu mudla…? Emily měla svá podezření, se kterými se mu sice nesvěřovala, ale kolem Laury bylo podivností víc než dost.

****

"Žádám vás o naprostou diskrétnost, slečno Pugačovová, zakazuji vám s kýmkoliv na toto téma mluvit."
"To je samozřejmost," přikývla, "jste můj klient a já se umím chovat profesionálně, tahle věc je čistě mezi námi."
Voldemort se potěšeně usmál: "Výborně, pojďte za mnou."
Táňa Pána následovala po schodišti nahoru a mlčky si prohlížela každičký detail domu, zatímco Voldemort spíš pro sebe kritizoval práci svých služebníků.
"Byla mučena několik dní," vysvětloval, když odemykal masivní dveře v patře "proto je v tomhle stavu."
Táňa zůstala stát na prahu rozlehlého pokoje. V rohu na posteli seděla Selene. Její bledou andělskou tvář lemoval závoj havraních vlasů, kolena pevně přitisknutá k bradě, oči zavřené.
"Někdy mám pocit, jakoby mi rozuměla," šeptal, "ale většinu času mlčí a ani se nehne, žádné emoce. Byla několik let u Munga, ale podle tamějších léčitelů se její stav nijak nezměnil."
"Kletba Cruciatus?" zeptala se věcně a přešla blíž, aby si svou pacientku mohla lépe prohlédnout.
"Nejspíš, nejsem si jist."
Táňa si Selene dlouhou chvíli prohlížela a poté se na Voldemorta obrátila: "Můžete nás nechat o samotě?"
"Jistě," souhlasil, "tady máte klíč, pracovat můžete kdykoliv."
"Děkuji," usmála se, "budu dělat, co je v mých silách."
"Dejte vědět, kdyby něco," požádal a odešel.
Chvíli vyčkávala, dokud si nebyla jistá, že je opravdu pryč a pak přistoupila přímo k posteli.
Vyčkávavě hleděla nehybné Selene do tváře. Právě našla třetí osobu v domě, která měla dokonale uzavřenou mysl. Jenomže to znamenalo jediné, její mozek funguje. A funguje dokonce lépe, než mysl většiny ostatních kouzelníků.
"Selene," oslovila ji hlasitě, "jmenuji se Táňa a posílá mě vaše dcera Emily. Na mě tuhle šarádu hrát nemusíte, já vím moc dobře, že mi rozumíte, takže konec představení…"

****

"Lauro, přišel ti dopis."
Překvapeně zvedla oči od snídaně a uviděla maličkou sovičku, která k ní natahovala nožku. Roztřesenými prsty jí ruličku pergamenu sundala, srdce cítila až v krku. Doufala v dopis od Siriuse, každičkou žilkou v těle se modlila. Rozložila papír s krátkým vzkazem: U Chroptící chýše. Nic víc, žádný podpis.
"Sirius?" dychtil Harry.
Zakroutila hlavou a v Potterových očích se objevilo stejné zklamání, jaké prožívala ona sama. Zmačkala papír do kuličky, poznala písmo Cat. Na jednu stranu byla ráda, na druhou se děsila. Znamenalo to, že Sirius její dopisy nedostal. A Cat ví proč. I když opravdu návštěvu Prasinek nezamýšlela, teď neměla na výběr.
O dva stoly dál seděla Emily a v ruce držela lísteček se samým vzkazem psaný Viktorovou rukou. I ona cítila napětí a nemohla se dočkat zítřka.

****

Brzy po poledni druhého dne se studenti vydali do Prasinek.
"Stavíš se tedy později?" ujišťovala se Hermiona poněkolikáté.
"Jasně, přece jsem to slíbila," usmála se chabě Laura. Ze všeho nejvíc si přála být u Cat a konečně se dozvědět, kde je Sirius. Na setkání kvůli založení nějakého spolku vůbec nemyslela, pokud ji Hermiona nezasypávala dotazy, jestli se na schůzce ukáže.
"Tak teda zatím ahoj, hodně štěstí," rozloučila se s Harrym, Ronem a Hermionou na kraji vesnice.
"Nezapomeň, U Prasečí hlavy," připomněla Hermiona ještě jednou.
"Už toho nech," vyjel na ni Ron, "podívej se na chudáka Harryho, jak je nervózní!"
Laura nechala stát kamarády na cestě a vydala se směrem k Chroptící chýši. Ostrý vítr ji řezal do tváře a žaludek stažený nervozitou v ní vyvolával pocit na zvracení. Bála se nejhoršího, bála se o Siriuse, Cat i Remuse. Každičký den usínala s výčitkami, že odjela do bezpečí Bradavic a nechala je bojovat samotné. Co ona sama za zdmi hradu zmohla? Možná ten Hermionin nápad o výcviku studentů v kouzelnických soubojích nebyl až tak špatný nápad. Alespoň se nějak zaměstná a bude se cítit užitečná…
Než si to stačila uvědomit, stála na cestě, která vedla k Chroptící chýši. Na konci pěšiny stály dvě postavy. Srdce se jí divoce roztlouklo, že by Sirius a Cat? Rozběhla se přímo k nim, ale čím víc se přibližovala, tím si byla jistější, že to Sirius není.
"Cat!" vykřikla radostně a objala ji.
"Jsem ráda, že jsi v pořádku," řekla úlevně.
"Co se děje?" odtáhla se od ní a podezřívavě si prohlédla mladíka, který stál vedle ní. Byla si jistá, že ho nikdy na poradě Řádu neviděla. Mladík jí její podezřívavý pohled vracel.
"Ach Lauro," začala Cat, "stalo se toho tolik…je to strašné…nevím, kde mám začít…"
Bylo to, jakoby jí vrazil někdo nůž do břicha: "Kde je táta? Co se stalo?!"
Než jí Cat stačila odpovědět, přerušil ji dívčí hlas: "Viktore? Co to má znamenat?"
Laura se otočila a stála tváří tvář svojí sestře. Bylo poznat, že ani jedna tu druhou nečekala.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama