Kapitola jedenáctá – Šest šampionů (část I.)

24. června 2016 v 11:29 | Kat |  Mé jméno, má krev III
Andrej Tarkovskij seděl v okenním výklenku a s chutí si přihnul z láhve ohnivé whisky. Nelíbilo se mu, kam směřoval jeho vztah k Nikolaos Blackové. Měl ji učit a tečka. Počkat, až se objeví sampír, zjistit, proč ji chtěl zabít a vrátit se zpátky.

Kam zpátky? To bylo jedno. Hlavně pryč z Anglie. A co místo toho dělá? Tlachá s ní o svých problémech. Prostě nádhera.
Naklonil prázdnou lahev ke rtům a vypil poslední doušky. Zapálil si cigaretu a foukl kouř proti oknu. Měl ji využít, jako vždycky. Ne se s ní sbližovat. Poškrábal se zmateně ve vlasech. Nikolaos Blacková nebyla obyčejná čarodějka. A on to věděl. Poznal, že je jiná už ten večer, kdy ji potkal poprvé. Ne na famfrpálovém mistrovství. Ale tehdy, když dorazil poprvé do Anglie. Když před deseti lety hledal Viktora Gregoroviče a ta malá holka mu otevřela dveře.
Hledal Gregoroviče - jedinou stopu po jeho zmizelém bratrovi Alexandrovi. Bylo mu sotva sedm, když ho viděl naposled. Odešel zachraňovat svět a nechal je napospas bídě a hladu. Pro vyšší dobro. Patnáct let o něm nikdo nic neslyšel.
Přijel, aby mu jednu vrazil. Aby mu vyčetl všechny ty roky dětství, o které jeho vinou přišel. Jenže jeho bratr byl mrtvý.
A on byl teď a tady na místě, kde je jeho jméno natrvalo vytesáno do mramorového památníku.
Opřel se hlavou o zeď. Whisky začala působit. To bylo dobré znamení, alespoň usne bez nočních děsů.

****

Lola Blacková ležela schoulená v posteli s pevně semknutými víčky a nemohla spát. Bála se usnout, ale víc ji děsilo pomyšlení, že by otevřela oči. Byly tam, v místnosti. Cítila je pár metrů od sebe. Přízraky, duchové, zjevení mrtvých. Nechtěla se na ně dívat. Ty prosebné pohledy plné bolesti, snad jako kdyby jim mohla pomoci… Tenkrát před jednadvaceti lety. Ale copak ona za to může? Za válku? Za ty promarněné životy?
Otočila se čelem ke zdi a usilovně se snažila myslet na něco pěkného. Nedokázala to. Usnula neklidně před svítáním. Než ji vzbudila další noční můra. Pronásledoval ji v ní přízrak mrtvého Voldemorta. To nebylo dobré znamení.

****

Bylo krásné teplé nedělní ráno, jedno z posledních v září toho roku. Začal nový den plný vzrušení a očekávání. Večer měl Ohnivý pohár odhalit jména šesti šampionů a nikdo od rána nemluvil o ničem jiném.
Rose a její sestřenice seděly právě u snídaně. Ani jedna nebyla po nočním večírku zrovna výřečná, tak jen mlčely a nimraly se v jídle. Rose přepadla nervozita, každou chvíli se sem vřítí Edward a ona bude muset dostát svého slova. Tíha v žaludku se zvětšovala s každým novým příchozím. Pak se ve dveřích do Velké síně objevila Eileen, která automaticky zamířila rovnou k nim a ne ke svému kolejnímu stolu.
"Dobrý ráno," pozdravila všechny a natáhla se po vaflích. "V kolik jste to zakončily?"
"Slunce vysoko, ptáci zpívali, hlava bolí...," zamumlala Dominique ospale.
"Tady měl někdo příliš Kruvalských šampionů," ušklíbla se Eileen pobaveně.
"Nevím, kdo se vypařil s jedním z kruvalských," oplatila jí Dominique nerudně.
Eileen její poznámku přešla bez komentáře a zaměřila se na Rose. "A co ty, jak se cítíš?"
"Mizerně," odpověděla zrzka pravdivě. "A nemůže za to žádný míchaný drink."
"Existuje reálná šance, že Edward spí někde v přístěnku na košťata," chlácholila ji Eileen. "Když jsem ho viděla naposled, nevypadalo to, že trefí zpátky na kolej bez pomoci."
Ozval se šelest křídel a do Velké síně se začala slétávat pošta. Malá černá sova patřící rodině Blacků zmateně kroužila kolem zmijozelského stolu a hledala Eileen.
"Zatraceně, blbej pták," zamumala Ela, vstala od nebelvírského stolu a šla sovu nasměrovat.
Mezitím přímo před Rose přistál velký majestátní výr. Zmateně přijala obálku se svým jménem a pták zase odletěl.
"Od koho to je?" zamračila se a dopis otočila. Roztřesenými prsty rozlomila pečeť Ministerstva kouzel a vytáhla dopis.
"Kdo ti píše?" zajímala se Dominique sedící naproti.
Rose však neodpovídala, zaraženě očima přelétávala dopis tam a zase zpátky několikrát.
"Můj bože, Rose!" vyhrkla překvapeně Lily, která jí četla přes rameno. "To je paráda, gratuluju!"
"Co se děje?" zajímala se Eileen, které se podařilo sově vypáčit z drápků svůj dopis od matky, a zase se k dívkám vrátila.
Rose seděla celá zaražená a zírala do talíře před sebou. Lily jí dopis opatrně vypáčila z ruky a podala ho Dominique, aby si ho mohla také přečíst.
"Tak co je?" zopakovala Eileen netrpělivě.
"Rose dostala grant od ministerstva na svůj výzkum o karkulinkách," odpověděla za ni Lily. "Vyhrála tu soutěž!"
"Rose, to je bezvadný!" radovala se Eileen upřímně.
"Jo, to jo," zamumlala Rose dutě.
"Ty nemáš radost?" divila se Dominique, přeletěla těch pár řádků a dopis jí zase vrátila. "Celý léto jsi nežvanila o ničem jiným."
Rose neurčitě pokrčila rameny a Eileen rázem pochopila, proč se neraduje. Nezáleželo na tom, že ten grant získala. Pokud ji pohár vybere jako šampionku, bude se muset peněz vzdát a vyhraje jiný projekt. Neexistovala reálná šance, že by jí peníze nechali. Věnovat se výzkumu znamenalo pracovat každý den včetně víkendů. Eileen o tom věděla své, loni cenu vyhrála ona a mícháním lektvarů trávila celé noci. To sotva šampion zvládne, když má povinnosti vůči škole.
Lily s Dominique se pokusily Rose rozptýlit, ale marně. Eileen zamyšleně vstala od stolu a šla za Lolou, která hlídala pohár. Sestra postávala podivně shrbená těsně u věkové hranice a její ospalý výraz nasvědčoval tomu, že probděla noc.
"Ahoj," usmála se Nikolaos na mladší sestru a objala ji. "Doufám, že se nejdeš přihlásit?"
"Můžu mít na tebe prosbu?" zašeptala Ela tak, aby ji nikdo kromě Loly neslyšel.
"Cokoliv," ujistila ji sestra vážně. "O co jde?"
"Kolik bradavických dívek se přihlásilo?" zeptala se a snažila se tvářit nenápadně.
"To ti nemůžu říct," kroutila hlavou Lola. "Jinou otázku nemáš?"
"Prosím," podívala se jí pevně do očí. "Mám starost o Rose. Ed ji přinutil přihlásit se, ale já mám strach, že ji pohár může skutečně vybrat, o což vůbec nestojí."
Lola se na sestru skepticky zamračila, ale jejímu oddanému pohledu se nedalo dlouze odolávat. Spěšně proletěla poznámky, které si s Teddym během týdne vedli. O pozice bradavických šampionů usilovalo opravdu málo lidí.
"Dvě," zamumlala tiše a poznámky zase zavřela.
Eileen se zachmuřila. Dvě dívky byly málo, žalostně málo. Ohlédla se k nebelvírskému stolu. Rose stále v ruce třímala dopis z ministerstva a s útrpným výrazem zírala do prázdna. Eileen pocítila výčitky svědomí už loni, když vyhrál její projekt místo Rosina. Uklidňovala se tím, že letos přece určitě vyhraje Rose. Jenže teď je její šance malá. Přímo maličká. Pokud se do Turnaje nepřihlásí někdo lepší, nebo stejně dobrý, celý její tříletý výzkum života karkulinek půjde ke dnu.
"Doufám, že nehodláš udělat nějakou pitomost," varovala Lola svoji sestru.
"Ale jdi," mávla Eileen nepřesvědčivě rukou. "Vždyť mě znáš."
A s těmi slovy zamířila pryč, aniž by jí věnovala jediný pohled.
"No právě," povzdychla si Lola a ohlédla se k učitelskému stolu, odkud ji pozorovaly černé oči Severuse Snapea. Učitel lektvarů povytáhl obočí, Lola mu odpověděla pokrčením ramen.

****

"Hej Abe, tvůj brácha na mistráku válel!"
"Hele, tvůj táta prý taky soutěžil v Turnaji! To je paráda!"
Abe spolužáky odbyl strohým zamumláním. Ani to nevypadalo, že je doopravdy zajímá, co jim odpovídá. Celou uplynulou noc na večírku byl nucen vyprávět historky o Jamesovi, nebo o tom, jak jeho otec porazil Voldemorta. Abe byl prostě mladší bratr nové famfrpálové hvězdy. Abe byl kamarád nejvíc obdivovaného kluka na škole. Abe byl syn slavného Harryho Pottera. Vždycky ten druhý. Abe Potter měl po krk toho, být druhý.
Rozhodl se ráno, sotva otevřel oči. Možná za to mohlo několik míchaných nápojů z předešlé noci a fakt, že se Eileen z večírku vytratila s jedním kruvalským tupcem. Natáhl si džíny a tričko, ani si neobtěžoval vyčistit zuby. Vešel do Velké síně a zamířil rovnou k Ohnivému poháru. Lole Blackové přeběhl po tváři zachmuřený výraz, ale neměla právo cokoliv říkat, když překročil věkovou hranici.
Abe Potter sebevědomě vložil lístek se svým jménem do poháru před zraky všech spolužáků. Než vyšlehly modré plameny, které lístek pohltily, zachytil přísný pohled svého otce od učitelského stolu.
Harry Potter, který před malou chvílí dorazil, aby dohlédl na večerní vyhlášení šampionů, byl právě uprostřed rozhovoru s ředitelkou McGonagallovou, když si syna všiml. Prudce se otočil na patě a byl připraven Albusovi dostatečně od plic vyčinit. Minerva McGonagallová si jeho pohledu všimla a zarazila ho tím, že ho uchopila za loket.
"Je plnoletý Pottere, ví, co dělá," domlouvala mu.
"Ale-"
"Harry," oslovila ho mateřsky. "Nechte ho, ať dospěje. Potřebuje to."
Harry Potter chtěl ředitelce něco odpovědět, ale Abe se mezitím zase na místě otočil a vracel se zpátky na kolej. Koutkem oka zahlédl Eileen, jak vstala od stolu a nadechuje se. Volala jeho jméno, ale on neměl chuť s ní mluvit. Neměl chuť mluvit s nikým.

****

Scorpius Malfoy neměl ve zvyku navštěvovat Gregorovičovy soukromé večírky, ale ten včerejší byl výjimkou. Edwardovi se před ním výjimečně nepodařilo místo a čas konání zatajit a nehodlal riskovat, že by na něj Scorpius donášel některému z profesorů. Jeden respektoval přítomnost toho druhého s nelibostí. Scorpius však šel na večírek jen kvůli Francoisovi Dellucovi, vytáhlému chlapci z Krásnohůlek, kterého znal od dětství. Vyrůstali od sebe sotva o pár domů a jejich rodiny se léta přátelily.
Nakonec to nebyla až tak špatná noc, Francois ho seznámil s pár spolužáky a spolužačkami a užili si fajn večírek. Scorpius s nimi navíc dokázal hovořit plynule v jejich rodném jazyce, což krásnohůlští ocenili tím, že ho přijali rychle mezi sebe. Scorpiuse napadlo, jak by byl jeho školní život jednodušší, kdyby tehdy poslechl otce a nastoupil ke studiu v Krásnohůlkách. Zřejmě by tam zapadl lépe, než tady v Bradavicích.
Ráno Malfoy seděl u snídaně déle než obvykle a jako zbytek sedmáků čekal na historickou chvíli, kdy Edward Gregorovič přinutí Rose Weasleyovou potlačit svou hrdost a společně se přihlásí do Turnaje tří kouzelnických škol.
Ta chvíle nastala pár minut po deváté. Edward Gregorovič nakráčel do Velké síně pro mnohé jako král. Od kolejních stolů se ozvalo pár zahvízdnutí a potlesk, čímž ho spolužáci nejen podporovali, ale ti starší mu také nenápadně děkovali za včerejší večer.
"Ten tvůj bratranec," naklonila se Soňa k Eileen, "je učebnicový příklad narcise."
Eileen jí sotva věnovala pozornost, vstala od své nedojedené snídaně a šla podpořit svoji kamarádku. Rose s křídově bílým obličejem odložila příbor a kráčela vstříc svému osudu se vztyčenou hlavou.
"Tady je moje Rosie!" halekal Edward. "Tak co, připravena?"
Teatrálně ji objal kolem ramen, Rose však jeho ruku netrpělivě setřásla.
"To je naposledy, cos na mě promluvil, Gregoroviči," pronesla klidným hlasem.
"Hohó," zasmál se Edward a několik studentů se k němu připojilo. "Dáma má přednost," pobídl ji směrem k poháru.
Rose roztřesenýma rukama vytáhla z kapsy lísteček, kde bylo úhledným rukopisem napsáno její jméno. Cítila na sobě pohledy doslova celé Velké síně. Pár lidí se na ni povzbudivě usmálo. Několik spolužáků dokonce od stolů vstalo a utvořili kolem Ohnivého poháru něco jako kruh.
"Do toho, Rose!" ozval se odněkud výkřik.
"Natři mu to!"
Lola Blacková celé představení sledovala s jistou nelibostí, měla Edwarda ráda jako vlastního bratra, ale někdy se choval jako úplný tupec. Ani trochu se jí nelíbilo, že Rose přinutil k něčemu, co doopravdy sama nechtěla. Ale stejně jako u Albuse, ani teď neměla právo cokoliv říkat. Byli koneckonců dospělí, ponesou následky za svá rozhodnutí sami.
Rose zbýval poslední malý krůček kvěkové hranici, když se z davu vynořil Scorpius Malfoy. Hrubě do ní strčil, přišel rázně přímo k Poháru a vhodil do něj svůj lístek, který okamžitě pohltily modré plameny.
"Malfoyi, zbytečně tam zabíráš místo!" houkl na něj Edward posměšně.
Scorpius svého odvěkého nepřítele okázale ignoroval, vyměnil si s Rose jeden pohled a zase zmizel v davu.
"Hej!" ohradila se nějaká dívka, do které vrazil.
Rose byla tak nervózní, že když natahovala ruku k Poháru, lístek jí upadl a snesl se na zem. Hbitě se vedle ní objevila Eileen, která zvedla lístek ze země a podala jí ho. Pevně jí přitom stiskla ruku a povzbudivě se na kamarádku usmála.
Rose se zhluboka nadechla a zatajila dech, když modrý plamen lístek přijal.
Několik studentů, převážně dívek, které s Rose soucítily, povzbudivě zatleskalo. Potom přišel na řadu Edward a za hlasitých ovací se i on přihlásil o post bradavického šampiona.
Ve všem tom veselí a jásotu kolem poháru Lola našla svoji sestru a surově ji drapla za paži. Odvlekla ji daleko od oslavujícího davu, aby je nikdo neslyšel.
"Viděla jsem to," sykla jí do ucha.
Eileen se jí vykroutila ze sevření. "Nevidělas nic," odsekla tiše.
Než stačila její sestra říct ještě něco, zmizela zpátky v hloučku studentů.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama