Kapitola dvaadvacátá – Pravda

21. června 2016 v 10:09 | Kat |  Mé jméno, má krev II
Cat se ujala vyprávění. Neušetřila své neteře ničeho. Obě dívky mlčky naslouchaly. Viktor mezitím ostražitě obcházel kolem a s hůlkou v ruce kontroloval okolí. Cat Emily ve stručnosti přetlumočila ten večer, co byly rozděleny, alespoň tu část, kterou ona sama znala.

Laura s divoce tlukoucím srdcem vyslechla, že Selene žije. Ať byly jejich pocity jakékoliv, přebil je fakt, že Voldemort drží Siriuse. Poslední slova výhružně visela ve vzduchu.
"Nemůžeme pro něj něco udělat?" zoufala Laura.
"Je mi líto, přes Smrtijedy se nedostanem," přiznala Cat zkroušeně.
"Vy jste Siriusova nevlastní sestra?" zeptala se Emily klidně.
"Ano, máme společného otce."
"Vaše matka je mudla?" mhouřila oči.
"Jak špatně je na tom máma?" vypálila Laura.
Cat trpělivě odpovídala na všechny dotazy. Všimla si, jak moc jsou obě dívky rozdílné. Zatímco Laura horlivě chrlila možnosti, jak zachránit Siriuse, Emily chladně a s ledovým klidem pokládala otázky ohledně minulosti. Nevypadalo to, že by ji osud jejího otce kdovíjak zajímal. Cat se obávala, že sestry si k sobě nikdy cestu nenajdou. Vždyť se jedna na druhou ani nepodívaly.
"Myslím," přerušil je Viktor, "že by to pro dnešek stačilo."
Cat se na něho tázavě zadívala, vypadalo to, že se spolu dorozumívají myšlenkami.
"To sotva," zastavila ho Laura, která zdaleka ještě neprobrala všechno, co chtěla. "Proč nezakročí Brumbál? Copak nemůže něco udělat on?"
"On všechno celou dobu věděl, že ano?" přidala se Emily. "Věděl o nás dvou celou pravdu a neobtěžoval se nám to říct?"
"Kdo všechno to ví?" vypálila Laura.
"Neobviňujte Brumbála," pokárala je Cat, i když s nimi v duchu souhlasila a byla na ředitele rozhněvaná stejně jako ony. "Určitě měl nějaký důvod, proč nám nic neřekl…"
"Kdyby tátovi řekl pravdu, nemuselo by to takhle dopadnout!" běsnila Laura. "Je to všechno jeho vina!"
"Opravdu bychom měli jít, Cat," naléhal Viktor a klid z jeho tváře se zcela vytratil.
"Na čí straně je Snape a co všechno ví?" zeptala se Emily a naléhání svého přítele ignorovala.
"Co s tím má společného Snape?" otočila se Laura překvapeně na svou sestru. Bylo to poprvé za celou dobu, co daly najevo, že vnímají přítomnost jedna druhé.
"Cat, jsou tu!" vykřikl Viktor.
Laura zaslechla vytí a štěkot psů. Dřív, než stačila nějak zareagovat, ucítila, jak ji někdo chytil za ruku, a potom ztratila pevnou půdu pod nohama.
Přemístili se na lesní mýtinu. Emily pustila Lauřinu ruku a vrhla se k Viktorovi.
"Jsi v pořádku?" ptala se úzkostlivě tichou ruštinou.
"Co to sakra bylo?!" obrátila se Laura na Cat.
"Vlkodlaci, tuším," odpověděla unaveně a dívala se někam za ni.
Laura překvapeně zamrkala a otočila se na Viktora. Seděl na pařezu a držel se za hruď. Emily u něj klečela a ochranitelsky se k němu tiskla.
"Fajn," polkla naprázdno, "co dělali vlkodlaci za bílého dne v Prasinkách?"
"Poslal je Voldemort," vysvětlil Viktor unaveným hlasem. Už vypadal o něco lépe, ale přesto raději seděl.
"Proč?" zeptala se Emily a dál ho bedlivě pozorovala, jakoby se bála, že se mu znovu objeví ten hladový výraz v očích, který před chvílí zahlédla.
"Sledovali tebe," podíval se na Lauru.
"Cože?!" vyděsila se Cat. "Jsi si jistý?"
Laura je dál neposlouchala. Voldemort ji pozoruje…ví o ní…pošle pro ni? Ne, nebála se. Byla vůbec poprvé ve svém životě ledově klidná. Ano, hodí se jí to, proč ne? Ať ji vezme k sobě! Dostane se do Voldemortova sídla, a pak už je to jen krůček k tátovi a mámě…Byla by tam užitečnější než tady…
Vítězoslavně se usmála, Voldemort jim hraje do karet! Všimla si, jak po ní Emily střelila překvapeným pohledem. Jakoby věděla, co se její sestře honí hlavou.
"Musíte zpátky do Bradavic, rychle!" popohnala je Cat.
Viktor stiskl Emily dlaň o něco pevněji. Zadíval se jí dlouze do očí a řekl tím víc, než kdyby použil stovky slov.
Cat přistoupila k Lauře a pevně ji objala. "Brzo se s vámi zase spojíme," slibovala šeptem, "ničeho se neboj, něco vymyslíme."
Apaticky přikývla, pořád ty prázdné sliby o naději a víře…ona nedokáže sedět a čekat!
"Běžte pořád rovně tímto směrem," pobízel je Viktor. "Dostanete se přímo na kraj Zapovězeného lesa."
Nemuseli je pobízet dvakrát. Obě vykročily svižným tempem po lesní pěšině. Laura se po pár krocích ohlédla, ale mýtina už byla zase opuštěná.
"Pojď," vybídla ji Emily, "oni se o sebe dokážou postarat."
Po zbytek cesty šly mlčky. Když se vynořily na kraji Zapovězeného lesa, školní pozemky byly zahalené v šeru. U hlavní brány se nenápadně připojily k davu studentů, kteří se vraceli z Prasinek
"Lauro! Tady jsi!" vykřikla Hermiona s úlevou a drapla ji za paži. "Proč jsi nepřišla?"
Laura se ohlédla po Emily, ale ta dávno splynula s davem zmiojzelských. Všimla si, jak se připojila k Dracovi a Pansy. Byly každá tak jiná. Nikdy spolu nemůžou vycházet. Nebo snad ano?
"Co se stalo?" zašeptal jí Harry do ucha, když stoupali po schodišti k hradu.
"Má Siriuse," řekla prostě a po tváři se jí skutálela první slza.

****

"Ty zasraný bastarde!"
Severus se krčil přilepený ke zdi. Do krku ho tlačila špička hůlky a po obličeji mu stékal pramínek krve.
"Cat, uklidni se," naléhal.
"To teda neuklidním!" běsnila a zatlačila mu hůlku do krku tak, že se začal doopravdy dusit.
"Proč jsi mi sakra neřekl, že má Siriuse?!"
"Protože…protože…," sípal.
"Proč?!" vybuchla a cukla hůlkou. Severus se sesunul na kolena a mnul si pohmožděné hrdlo. "Tys zešílela!" obvinil ji, když konečně nabral dech.
"Mluv," vyzvala ho a varovně mu mířila mezi oči.
"Nemohl jsem tě sehnat," odsekl, "kdybys neobskakovala někde toho prašivého psa Lupina, věděla bys to hned!"
"Neber si Remuse do té své špinavé huby," zasyčela, ale zahanbeně si musela přiznat, že má pravdu. Remus utrpěl rozsáhlá zranění při práci pro Řád a ona ho několik dní ošetřovala. K nelibosti Tonksové, která musela pracovně mimo Londýn. Právě na ministerstvu vyzvedávala od své spojky vlkodlačí lektvar, když ji zastihl Viktor a vypověděl jí celou pravdu o Emily a zadrženém Siriusovi. Nemohla tomu uvěřit, ale když Emily u Chroptící chýše spatřila, nebylo pochyb, že je dcerou svých rodičů.
"Proč jde Voldemort po Lauře?" zeptala se klidně a odklonila hůlku stranou.
"To jsem ti chtěl taky říct," pospíšil si. "Chce ji dostat zpod ochrany Brumbála, aby ji mohl přetáhnout na svoji stranu. Je posedlý myšlenkou nové generace Smrtijedů…"
"Tahle hra mě unavuje," zavrčela vztekle. "Řekni mi, na čí straně stojíš."
Severus Snape neodpověděl, stále ztěžka oddechoval.
"Pokud jsi na straně Brumbála," pokračovala, "a já věřím, že jsi, protože jinak si nedovedu představit, proč v tebe chová takovou důvěru, potřebuju tvoji pomoc."
"Jakou pomoc?" zeptal se váhavě.
"Chci dostat Siriuse z Voldemortova sídla," řekla prostě.
"Ty jsi zešílela, Whiteová," odsekl. "To není možné."

****

Sirius se opíral o chladnou zeď. Hlava mu klimbala ze strany na stranu. Byl na něho žalostný pohled. Roztrhané oblečení na něm sotva viselo, zbyly z něj spíš zakrvácené cáry. Po celém těle měl četná zranění - výsledek Voldemortových pokusů, kolik toho vydrží. Tichošlápek bojoval ze všech sil, ale zatím ho poctilo svou "návštěvou" jen pár Smrtijedů, Voldemort se držel v pozadí. Bál se chvíle, kdy přijde Pán zla osobně. Věděl, že proti němu nemá šanci.
Zarachocení klíčů v zámku ho přinutilo zvednout oči. V úzkém pruhu světla rozeznal postavu mladíka.
"Nesu vám jídlo," zamumlal Alex přívětivě a postavil mu k nohám džbán s vodou a nějaké pečivo. Bylo to vůbec první jídlo, které po několika dnech dostal, ale jeho tělo bylo zvyklé za dvanáct let v Azkabanu i na horší podmínky. Pomalu natáhl ruce po džbánu. Alexovi neušlo, že má zpřelámané prsty a okovy, kterými byl připoután ke zdi, jsou těsné.
"Ukažte, pomůžu vám," vyhrkl a naklonil mu džbán k ústům. Sirius dychtivě vyprahlými rty polykal doušky ledové vody.
"Kdo jsi?" zachraplal, když se dosyta napil.
"Alex," představil se a podal mu kousek chleba. "Viktor vám o mně určitě řekl."
Sirius přikývl a vděčně si ukousl. "Nebudeš mít nějaké problémy?"
"Ne," usmál se, "teď jsem tady dole na stráži jen já, zbytek je nahoře."
"Je něco nového?"
"Nevím," připustil váhavě, "s Viktorem a Táňou se mám sejít až za dva dny. Potom budu mít zprávy o vaší rodině."
Rodina…okamžiky, kdy byli všichni pohromadě, mu připadaly tak vzdálené…Maličká Laura v kočárku, nenarozená Emily v břichu. A Selene. Bodlo ho u srdce. Nebylo dne, aby na ni nemyslel. Celých čtrnáct let věřil, že ji ještě jednou spatří... Teď byl tak blízko a jeho šance, že se z té kobky někdy dostane, byly naprosto mizerné…
"Tady máte," vtiskl mu Alex do dlaně nějakou lahvičku, "to je kostirost, měl by vás dát trochu dohromady."
"Děkuju," zamumlal a vypil její obsah jedním dechem. Tělem mu okamžitě projela ostrá bolest. Dorůstání kostí bylo stejně bolestivé, jako jejich lámání.
"Rád bych vám pomohl víc," soucítil Alex, když viděl bolest v jeho očích, "ale neumím kouzlit, hůlku mi kdysi zabavili."
"To je v pořádku," pokusil se o veselejší tón, "už tak jsi udělal víc než dost."
"Musím jít," zamumlal rychle, když k nim dolehl seshora hluk.
"Dávej na sebe pozor, chlapče," poprosil ho Sirius, když zavíral dveře.
Zase zůstal sám ve tmě se svými vzpomínkami, které ho držely při životě. Vrátil se zpátky do dob, kdy jeho jedinou starostí bylo, jak porušit co nejlépe školní řád. Ty bezstarostné dny plné klukovin s ostatními Poberty! Kdo mohl tenkrát tušit, co si pro ně osud přichystá?

****

Ostrý listopadový vítr pročesával koruny stromů. Pár posledních lístků z vysokého dubu popadalo Lauře do vlasů. Shrábla jeden do dlaně a se zájmem si ho prohlížela v poledním slunci. Měla za sebou probdělou noc. Až do svítání seděla u vyhaslého krbu ve společenské místnosti a přemýšlela nad vším, co se od Cat včera dozvěděla. Emily je její sestra. Siriuse vězní Voldemort. Selene žije. Měla pocit, že jí brzy exploduje hlava.
Schoulila se do trávy a opřela se o kmen dubu. Sabbath si lehl k jejím nohám a nechal se drbat za ušima. Pozemky zely prázdnotou, většina studentů právě obědvala nebo trávila svůj volný čas v teple hradu. Vedle sebe měla ve sklenici nezhasínající plamínek, který ji příjemně hřál. Sotva zavřela oči, Sabbath varovně zavrčel.
"Copak?" poplácala ho po čumáku.
Od hradu se k nim blížila Emily. Seděla dál klidně v trávě a vyčkala, než její sestra přišla až k nim. Chvíli si jedna druhou mlčky prohlížely.
"Jen cvok by v takové zimě seděl venku," utrousila nakonec Emily a posadila se vedle ní.
"A jen cvok by tu cvoka hledal," namítla. "Jak jsi mě našla?"
Zamávala Pobertovým plánkem a podala jí ho: "Na, díky za půjčení. Je to popravdě moc šikovná věcička."
Laura sevřela plánek v ruce. "Je můj, stejně tak i tvůj a Harryho. Pobertův plánek nakreslil táta, James Potter, Remus Lupin a Petr Pettigrew. Máme na něj všichni tři stejné právo," řekla jemně.
Pozorovaly klidnou hladinu jezera, která se díky slunečním paprskům leskla jako tisíce diamantů.
"Tátova přezdívka je...?" nadhodila Emily.
"Tichošlápek," odpověděla Laura automaticky. "Remus Lupin je Náměsíčník, James Potter Dvanácterák a Peter Pettigrew Červíček."
"Červíček," utrousila Emily posměšně, "jak výstižné."
"Zrádce," odsekla Laura chladně. "Nebýt jeho, bylo by všechno jinak."
"Vídám ho," zašeptala Emily, "u Voldemorta."
"Zakroutila bych mu krkem," zasyčela Laura.
Emily zvědavě pozorovala, jak umí být její sestra chladná a plná nenávisti, když se neovládne. Možná si v něčem nakonec jsou podobné.
"Jednou na něj přijde řada," řekla po chvíli. Znělo to spíš jako přání.
"Jaká je máma?" zašeptala Laura hlasem plným něhy a Emily k ní pocítila náhlou vlnu náklonnosti. Obě vyrůstaly ve lži a bez mateřské lásky, jejich vlastní matka pro ně byla cizí… Alespoň něco je spojovalo.
"Nádherná," vystihla ji jedním slovem, "krásná jako anděl, ale smutná, plná bolesti."
Laura chápavě přikývla, věděla, jak to myslí. "Jsi jí moc podobná. Alespoň podle fotografií, které mám."
Emily se pousmála: "Jsem slabší, než ona. Myslíš, že bys mi mohla ty fotografie ukázat? Já mám jenom jednu. Jak vypadá táta, jsem se dozvěděla ze staré ročenky."
"Můžu ti je zítra přinést," navrhla Laura nesměle.
"To by bylo fajn," souhlasila. "A co táta? Vyprávěj mi o něm."
"Skvělý člověk," začala, "spravedlivý, chytrý, dobrosrdečný. Pořád věřil, že ty a máma jste naživu. Bojuje, vím to. Je silný, Voldemort ho nezlomí." Mluvila s jistotou, bylo vidět, že svým slovům sama pevně věří.
"Dostaneme je oba ven," řekla Emily rozhodně, "Viktor něco vymyslí, nikdy se nevzdává."
"Ten Viktor…," nadhodila, "je to tvůj kluk?"
"Přítel," opravila ji, "zachránil mi život."
Laura by ale odpřísáhla, že uviděla, jak se začervenala.
"Komu jsi o tom všem řekla?" změnila téma Emily. "Měli bychom to držet v tajnosti kvůli bezpečnosti a utajení."
"Zatím jen Harrymu," přiznala, "táta je jeho kmotr, takže si zaslouží znát pravdu. Ale budu to muset říct Ronovi a Hermioně, jsou to mí přátelé a nebylo by fér jim něco tajit. Navíc bychom mohli jednou jejich pomoc jednou potřebovat."
"Já jsem o tom mluvila s Dracem, v létě mi hodně pomáhal odhalit, kdo jsem."
"Jasně," přikývla. Nenapadlo ji nic jiného, co by na to řekla. Odvrátila tvář, aby nebylo vidět, že teď se červená ona.
"Jak to vy dva vlastně máte?" neodolala si nerýpnout.
"Co?" dělala, že nerozumí.
"Nejsem slepá," ohradila se, "vidím všechno."
"Je to přítel," pokrčila ledabyle rameny a zopakovala její slova s notnou dávkou ironie.
Obě se ulehčeně zasmály, teď už bylo jasné, že ta propast, co mezi nimi byla, je daleko menší. Emily váhavě podrbala Sabbath na hlavě. Pes zvesela zaštěkal, převalil se na záda a domáhal se pozornosti obou dívek. Laura byla poprvé v životě na svého mazlíčka hrdá, že nevyvádí jako potrhlé štěně, ale dokáže se chovat civilizovaně.
V tu chvíli Emily prudce zapálilo Znamení. Nevěnovala tomu pozornost, Voldemort bude muset pro jednou počkat.
Povídaly si celé hodiny. O minulosti. O svém dětství. Ale byla i témata, kterým se vyhýbaly, na která ještě neuzrál ten správný čas.
Strávily na pozemcích celé odpoledne. Do hradu se vracely po setmění obě na kost promrzlé, ale svým způsobem šťastné. Konečně si k sobě našly cestu. Když budou spolupracovat, stanou se pro Voldemorta větší hrozbou.

****

Potůčky vody stékaly po zdech Tajemné komnaty. Jedna větší kapka dopadla na hlavu obří žábě. Zvíře pohoršeně zakvákalo a uskočilo stranou. Odkrylo tak veliké vejce, pečlivě uložené v pokrývce. Na skořápce se objevila puklina. Uvnitř sochy Salazara Zmijozel se právě líhlo mládě baziliška.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama