Kapitola druhá - Vnučky Pána zla

20. června 2016 v 10:12 | Kat |  Mé jméno, má krev II
"Připadá vám vychované takhle na mě civět?" nadzvedla Emily tázavě obočí.
Draco okamžitě sklopil pohled, ale jeho otec se jen jízlivě usmál: "Je až zarážející, jak moc se podobáš své nebožce matce."


Emily neušla ironie vyřčených slov. "Znal jste ji?"
"Řekl bych, že je čas k obědu," přerušil jejich rozhovor Ivan a v ústech se mu hrůzostrašně zablyštily špičáky. "Emily, zaveď naše hosty do jídelny."
Dívka poslušně přikývla, položila obě kočky na zem a zmizela ve tmě. Lucius s Dracem ji následovali. Zavedla je do velké místnosti, ve které stál pouze dlouhý stůl a třináct židlí, šest po každé straně a jedna v čele.
"Prosím, posaďte se," pokynul jim Ivan. Emily zasedla po jeho pravici, Draco se posadil naproti ní vedle svého otce.
"Moc se omlouvám, k obědu budou pouze kuřata. Většinou moc mrtvého zvířectva nemáme, já raději živé," zasmál se svému vtipu Ivan. Ostatní mlčeli.
Emily si strčila pramen vlasů za ucho a probodla Draca zkoumavým pohledem. Měl nepříjemný pocit, jako by mu četla myšlenky. Raději uhnul očima a zahleděl se na velký obraz za jejími zády.
"To je autoportrét samotného Drákuly," vysvětlila mu Emily, aniž by z něj spouštěla oči. Lucius se mezitím dal s Ivanem do řeči o zařazení upírů do lidské společnosti.
"Kolik tu žije upírů?" zajímal se Draco.
"Na hradě sedm," odpověděla zamyšleně, "v okolí asi dvaceti kilometrů zhruba padesát."
Draco stěží zakrýval překvapení: "Tolik?"
"To jsou jen ti, o kterých víme. V nedalekých vesnicích je jich dokonce víc než obyčejných lidí."
"Jsi čarodějka?"
Přikývla: "Chodím do Kruvalu."
"A jsi taky… no…," znejistěl a hledal správné slova.
"Upírka?" povytáhla obočí. Opatrně přikývl. "Ne, naštěstí nejsem. Zabíjet lidi pro potravu je v dnešní době již zakázáno, proto upíři sají především zvířata. Nedovedu si představit, že bych musela sát krávám krev. Je to nechutné. A v horších časech se musíš živit krysami…"
"Emily," pokáral ji Ivan.
"Promiň, strýčku."
Dracovi neušel výsměch v jejím hlase. Cítil, že ke starému upírovi má respekt a úctu, ale na druhou stranu se nebála být drzá. Věděla, kde jsou hranice. Najednou se prudce otevřely dveře a dovnitř vešla drobná stařena s vozíkem na jídlo.
"To je Anna, naše služebná," šeptla Emily Dracovi, "dávej si na ni pozor, má ráda mladou krev. Nejednou mě chtěla doslova zakousnout. Neměla člověka asi sedmdesát let."
Když před něj stařena postavila talíř, mladý Malfoy se na ni vystrašeně podíval.
"Není mladému pánovi chladno?" zašvitořila. "Možná by si měl zahalit svůj krásný krček."
"Ztrať se," zavrčela zlostně Emily, když Anna natahovala prsty k Dracovu krku.
Služebná ji propálila zlostným pohledem, ale uposlechla. Naservírovala všem jídlo a zmizela i s vozíkem v kuchyni.
"Omlouvám se," řekl Ivan poníženě, "ale náš rod je poněkud hladový."
"Ta bába měla bačkory natáhnout už dávno, nechápu, proč ji ještě zaměstnáváš, je příšerná kuchařka."
"Emily, ještě jedno slovo a budeš spát ve sklepení!"
Draco by přísahal, že viděl, jak se zachvěla hrůzou.
"Takže, jak dlouho se hodláte zdržet?" pokračoval přátelštějším tónem ke svým hostům.
"Jen pár dní," pokrčil Lucius rameny. "Podle toho, jak se vše vydaří."
"Výborně," usmál se Ivan, "v tom případě je mi potěšením vás pozvat na zítřejší oslavu vzkříšení mého otce. Povstane po neuvěřitelných sto padesáti letech."
"Bude nám ctí," přikývl Malfoy.
Během oběda Lucius s Ivanem vedli zdvořilou konverzaci, Emily seděla shrbená nad svým talířem a mlčky vidličkou šťourala v jídle. Draco musel přiznat, že měla pravdu -Anna byla příšerná kuchařka, kuře bylo nedopečené a brambory naopak převařené. Přinutil se spolknout pár soust. O nohy se mu během jídla otíraly kočky. Někde shora k nim doléhaly ohlušující rány, obyvatelé hradu dělali, že je neslyší. Čím déle na tom místě pobýval, tím víc své horlivosti následovat otce litoval.
"Emily, zaveď prosím Draca do jeho pokoje, zdá se poněkud unaven," požádal ji Ivan, když poobědvala.
"S radostí," ušklíbla se a vstala. Draco ji následoval a oba opustili jídelnu. Zavedla ho do malé místnosti pod schody v hale.
"Tady mám spát?" zeptal se napůl vyděšeně a napůl zhnuseně.
Protočila panenky a zabouchla za nimi těžké dveře. Téměř okamžitě se jim na hlavy sesypala omítka.
"Útulné," poznamenal.
"Proč jste sem přijeli?" vyzvídala.
"Cože?" zarazil se.
"Ptám se, proč jste sem přijeli, snad mluvím srozumitelně anglicky."
"Já vážně nechápu o čem to…"
Než však stačil větu doříct, mířila mu hůlkou mezi oči.
"Hele, uhni s tím, vypíchneš si oko," zasmál se.
"Neřekla bych."
"Snad mě nechceš zaklít. Vždyť nejsi plnoletá, nemůžeš kouzlit."
"Jiný kraj, jiný mrav, Malfoyi," poučila ho. "A teď naposled: Proč jste přijeli?"
"Sám nevím," připustil.
Povzdychla si. "Tak jinak. Co víš?"
"Otec přijel pro někoho, kdo je pro Pána důležitější víc než mrtvý Potter," řekl všechno, co věděl.
"To je všechno?" změřila si ho podezřívavě.
Přikývl.
Sklopila hůlku a zamyšleně zkoumala zeď naproti sobě. "Takže Voldemort se opravdu vrátil?"
"Před pár dny."
Zastrčila si hůlku za pás a poklekla k zemi. "Posuň se trochu," strčila do Draca.
"Co to-"
Vzápětí pochopil. Nahmatala na zemi dřevěný poklop a nadzvedla ho.
"Jdeš do sklepa pro zavařeninu?" zavtipkoval, když se skláněla nad temnou dírou.
"Můžeš jít první," vybídla ho.
"Počítám, že tam dole není ten pokoj, kam mě máš zavést."
"Předpokládáš správně," přikývla, "tam dole je chodba, kterou jsem našla jako malá. Na jejím konci je tajný vchod do Ivanovy pracovny. Pokud tvůj otec řeší něco pro Pána zla, Ivan ho vezme právě tam, aby měli soukromí. My si tam dole můžeme vyslechnout celý rozhovor."
Draco uznale zahvízdal.
"Takže lezeš první," zasmála se jízlivě, "nejsem si totiž jistá, jak je to hluboký."
"Ale, snad se toho sklepa nebojíš."
"Přímo se ho děsím," ujistila ho ironicky, "a teď lez. Nebo můžeš počkat, než se vrátím. Ale nepočítej s tím, že ti něco prozradím."
Draco ji probodl nenávistným pohledem, ale přesto se posadil na okraj díry.
"Hele, co tam dole je?"
"Středověká mučírna, pár upírů a asi stovka krys," odpověděla nevzrušeně a strčila ho dolů.

****

"Jak jsi mi mohla lhát?" obvinila ji Laura.
Cat si smutně povzdychla: "Slíbila jsem tvé matce, že se o tebe postarám. Nemohla jsem tě vychovávat s tím, že tvůj otec je vrah a matka mrtvá."
"Takže pro mě bylo lepší, když jsi mi patnáct let lhala, to se mi snažíš naznačit?"
"Chtěla jsem ti to říct, až bude správný čas."
"A ten nastal, ano? Jak jsi to poznala?" vyhrkla šokovaně.
"Voldemort se vrátil," zašeptala tiše.
"No skvěle. Rodinka se nám schází."
"A je tu ještě něco, co bys měla vědět…"
"Sem s tím, dokud dýchám."
"Máš mladší sestru."
Laura se prudce zvedla ze země. "Mám jen jedny nervy. Dokonale jsi to zkazila, víš? Všechno, Cat. Jako vždycky."
"Kam jdeš?! Lauro! Vrať se!"

****

Na Grimmauldově náměstí se ozvalo hlasité prásknutí. Kdyby v okolí žili kouzelníci, poznali by, že se někdo přemístil. Ale tuhle část Londýna obývali jen mudlové.
Sirius se rozhlédl kolem. Jeho rodná čtvrť se nezměnila. Všechno vypadalo naprosto stejně, jako když odtud v předvečer svých sedmnáctých narozenin utíkal. Jen on už nebyl ten lehkomyslný mladík toužící po svobodě a novém začátku. Zapřísahal se, že se sem nikdy nevrátí, přesto tu dneska stojí a nemá na výběr. Nechal však emoce stranou a zaměřil se na jedinou myšlenku: Grimmauldovo náměstí 12.
Pořád to fungovalo. Mezi domem jedenáct a třináct se najednou objevil dům s číslem dvanáct. Teď se již vzpomínkám nebránil…

Bella zapackovala o Reguluse, za křiku "Já jsem motýl! Já letím!" a za řinkotu prázdné lahve, která jí vypadla z ruky, se svalila vedle něj.
Ticho, které doprovázely dávivé zvuky z koupelny, přerušil dvojitý smích.
"Viděls to? Já jsem letěla!" chichotala se Bellatrix.
Reguluse ovšem veselá nálada hned opustila. Jeho žaludek volal totiž z posledních sil. Rychle se vyškrábal na nohy.
",Kám jdéš, ty vólé?!"
"Já…?Blejt," vyhrkl. Přeskočil Bellu, a jelikož by to nahoru už nestihl, rozhodl se ,,pohnojit" matčin záhon begónií před domem.
To se ovšem na schodech do (dnes poněkud neklidného ) Grimmauldova náměstí 12 objevil další člověk obývající tento dům.
"Ty idiote! Koukej co to děl…"
"Bléééé…"
Bella se hlasitě rozchechtala. Regulus nabral konečně jinou než zelenou barvu a to proto, že se mu podařilo konečně dát volný průchod jeho žaludku. Jenže to přistálo někde jinde, než mělo. Hned za ním se vynořil rozzuřený Sirius. Z úst mu vypadla cigareta a zděšeně hleděl na své pozvracené nohy.
"Tos to nemoh hodit jinam!?"

Sirius se při této vzpomínce musel pousmát. Nebyl zrovna pyšný na to, jak tenkrát ta noc dopadla, ale byla to jedna z mála šťastných vzpomínek na období, která v tom domě prožil.
Příčilo se mu skrývat zrovna na tomhle místě, ale neměl na výběr. Ministerstvo i Smrtijedi mu byli v patách.

****

Lord Voldemort vešel do své pracovny. S nesmírným potěšením zjistil, že se za třináct let, co tu nebyl, se nezměnila. Hubenými prsty přejížděl po policích s knihami o černé magii, pouhým fouknutím rozsvítil svíce na psacím stole. Opatrně se posadil do koženého křesla. Někdo zaklepal.
Zpozorněl a sevřel pod hábitem hůlku. "Vstupte," přikázal ledovým hlasem.
Dovnitř vstoupil Smrtijed zahalen v plášti a uklonil se.
"Severusi?" zeptal se překvapeně.
Snape si sundal kápi, aby mu jeho Pán mohl pohlédnout do tváře. Voldemort vstal a přešel blíž k němu.
"Přece ses vrátil," zkřivil rty do něčeho, co zřejmě mělo připomínat úsměv.
"Omlouvám se, ale dřív to nešlo. Brumbál mě držel v Bradavicích do poslední chvíle. Snažil jsem se zkontaktovat Luciuse, ale prý není v Anglii."
"Ano," mávl Voldemort rukou, "odjel si vyřešit něco do Rumunska. Pověz, jak Brumbál zareagoval na můj návrat?"
Snape se jízlivě usmál: "Tak, jak se dalo očekávat. Snaží se svolat staré členy Fénixova řádu. Hodně mu pomáhá Black."
"Black?" zpozorněl Voldemort. Při vyslovení Siriusova jména se mu v hlase střídalo opovržení s nenávistí.
"Ano," přikývl, "je zpátky v Anglii."
"Jen ať se snaží," zasmál se Voldemort ledově, "dlouho mu to nevydrží. Posaď se, Severusi, máš mi toho tolik vyprávět…"

****

"Přistál jsem na měkkém."
"To budou chcíplý krysy."
"Fajn," vyštěkl Draco podrážděně, "úžasný."
Emily potlačila chuť mu jednu vrazit a zapálila pochodeň, aby lépe viděli na cestu. Stáli v uzoučké chodbě plné vody a pod nohama jim opravdu běhala krysa za krysou. Sklep spíš připomínal stoku. Také tak páchl.
"Můžeme," řekl.
"Já se tě na nic neptala," ušklíbla se a vyrazili. Po pár metrech k nim začal doléhat křik.
"Slyšíš?" vyjekl Draco vyděšeně.
"Zmlkni," doporučila mu, "to jsou jen vězni."
"Jen vězni?! Vy je tady mučíte?"
"Chceš se přidat? Tak mlč!"
Opravdu, chodba se začala rozšiřovat a pochodeň ozářila zamřížované cely před nimi.
"Nedívej se dovnitř a nezastavuj se," doporučila mu Emily.
Raději uposlechl. Klopýtal za ní s pohledem upřeným na svoje boty. Kromě křiku k nim doléhalo zoufalé volání o pomoc a nějaký zvláštní šepot. Zvědavost ho nutila opatrně pokukovat kolem, ale nic než krysy a tmu nespatřil.
Chodba se začala znovu zužovat. Byla kratší než ta první a brzy stáli na jejím konci.
"Kam teď?"
"Dolů," ukázala na malé točité schodiště. Uposlechl, přesně po stovce schodů stáli konečně u cíle.
"Za těmi dveřmi je pracovna," zašeptala. "takže když budeme zticha, možná je zaslechneme."
Draco přikývl a posadil se vedle ní ke dveřím. Seděli mlčky několik minut, než na druhé straně zaslechli hlasy. Někdo otevřel a zavřel dveře. Zpozorněli.
"Takže, Luciusi, pokud jsem pochopil správně, Pán se vrací."
"Přesně tak, svolává se stará parta, vrátíš se?"
Draco se podíval na Emily se zvědavostí v očích. Nepřipadalo mu, že by byla překvapená, že je její strýc od Voldemortových lidí.
"Víš, že si Znamení do ruky vypálit nenechám. Ale samozřejmě svoje závazky budu plnit dál."
"Výborně, bude mít radost."
"Ale proto jsi, předpokládám, nepřijel. Dáš si něčeho ostřejšího?"
"Děkuju. Máš pravdu, proto jsem nepřijel."
"Vracíš se pro Emily?"
"Ano. Je pravý čas ji vzít zpátky domů."
"Počítám, že si chceš spravit reputaci, moc ses nevyšvihnul, když ses za ta léta nepokusil svého Pána přivést zpátky."
"Vy upíři máte úžasný smysl pro věc. Kolik jsi toho Emily řekl?"
"Stačí říct a můžeš patřit k nám," nabídl mu Ivan velkoryse. "Prakticky neví nic, jen to, že matka zemřela a otec zmizel."
"Což není tak docela pravda," povzdychl si Lucius.
"Doma v Anglii o ní ví?"
"Zatím ne, nebyl čas něco takového řešit. Já i moje žena ti chceme poděkovat, že ses o ni po celá ta léta staral."
"Nemáte za co, vychovával jsem ji rád. I když toho má hodně po své matce."
"Taky si říkám, je stejně tvrdohlavá. Ovšem aroganci má po svém tatíčkovi."
"Nechci vidět, jak zareaguje," připustil Ivan.
"Na co?" nechápal Lucius.
"Až jí řeknu, že je vnučkou lorda Voldemorta."
Jak Emily zareagovala, neviděl, seděla totiž za dveřmi vedle Draca a užasle zírala do kouta. Draco se na ni překvapeně otočil. Byl zaskočený stejně jako ona.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama