Kapitola čtyřicátá – Michael Blanchard

21. června 2016 v 10:42 | Kat |  Mé jméno, má krev II
Cat pospíchala jednou z bradavických chodeb, pod paží nesla stočené plány hradu se zaznačenými hlídkami. Hodiny na věži odbily osmou hodinu večerní. Minula hlouček studentek, který si ji zvědavě prohlížel. Vyběhla hbitě pár schodů a ocitla se v kabinetu profesorky McGonagallové.

"Omlouvám se, že jdu pozdě," zvolala hned ode dveří. V jindy poněkud velké místnosti bylo dnes narváno. Za stolem seděla Minerva McGonagallová, naproti ní se v křesle rozvaloval Bill Weasley, Pošuk Moody postával u okna, Fleur Delacour se uvelebila důstojně na pohovce vedle Laury, která střídavě křísila a zabíjela prapodivnou rostlinu, kterou profesorka pěstovala v rohu místnosti.
"Tak pojďme k věci," zavrčel Pošuk a oko se mu zlostně točilo na všechny strany.
Cat rozhodila na stůl plány a zatížila okraje, aby se nekroutily.
"Bille, Fleur, vy nahradíte Artura s Remusem v horních patrech," začala vyjmenovávat. "Minervo, na vás čeká Hagrid u lesa, kolem půlnoci máte hlídku s Táňou u brány."
Profesorka se zatvářila bůhvíproč jako u umučení.
"Neměl s ní mít službu Severus?" snažila se bránit.
"Ano, měl," souhlasila Cat, "ale Brumbál si vysloveně vyžádal, aby byl Severus po ruce, musíte za něj zaskočit. To mi připomíná…Lauro, máš jít do ředitelny, a pak si hned bereš hlídku dole na nádvoří."
Laura hbitě vstala z pohovky a okázale ignorovala zvídavé pohledy ostatních. Zmizela ven dřív, než se stačil kdokoliv na cokoliv zeptat.

****

Táňa kráčela nočními uličkami Londýna. Vysoké domy se nad ní hrozivě tyčily, u země se vznášela hustá mlha. Kolem vládlo hrobové ticho, akorát v sousední ulici zaštěkal pes. Zahnula tiše mezi dvě budovy a pokračovala úzkou skulinou, kterou by obyčejný smrtelník jen tak neodhalil.
Bylo po dešti, lem šatů měla nasáklý vodou, mokré vlasy se jí lepily na obličej. Ostražitě se za sebe ohlédla, než sešla pár schodů ke sklepení jednoho z domů. Stanula před masivními železnými dveřmi mez kliky. Třikrát za sebou zabušila svou drobnou pěstí. Ten zvuk byl sotva slyšitelný, ale v mžiku slyšela zaskřípání závory a škvírou mezi dveřmi na ni shlížel vysoký a urostlý muž. Chvíli si ji zkoumavě prohlížel od hlavy k patě, a pak zavrčel: "Taťána."
Přikývla stroze na pozdrav: "Marco."
"Co potřebuješ?" měřil si ji nedůvěřivě.
"Přišla jsem pro radu," řekla věcně.
Přikývl: "A zbytek?" Hleděl někam za její záda, jakoby ještě někoho čekal.
"Dnes jsem sama."
"Pustila jsi toho psa k vodě?" blýsklo se mu v očích.
"Alex je mrtvý," odpověděla zastřeným hlasem.
Jeho chování se rázem změnilo, byl přátelštější. Otevřel dveře: "Pojď dál, rád tě uvidí. Ale pozor, má dnes špatnou náladu."
"Jako vždycky," ušklíbla se Táňa a protáhla se dovnitř.
Marco se zahleděl do tmy, mezi popelnicemi na něho zíraly zvídavé oči kočky. Vycenil hrozivé špičáky a zasyčel. Kočka poplašeně zamňoukala a odběhla. Upír se potěšeně rozesmál a zabouchl dveře.

****

Laura vyčkala na Brumbálovo vyzvání, a teprve potom vešla dovnitř pracovny. Jak řekla Cat, ředitel nebyl sám, byl s ním Severus. Stáli oba ve výklenku, a shlíželi na modravou hladinu myslánky.
"Děje se něco?" zeptala se zvídavě, když přešla až k nim.
"Harry získal poslední vzpomínku od profesora Křiklana," vysvětlil ředitel horlivě a v očích mu tančily jiskřičky, které Laura u něj dlouho nezažila. Vyměnila si kývnutí na pozdrav se Severusem.
"Prosím," vybídl ji Brumbál a natáhl zčernalou ruku k myslánce. Laura zachytila, jak sebou Severus škubl a odvrátil zrak. Pak ponořila hlavu dovnitř té prapodivné tekutiny.
Když se po několika minutách vynořila, chápala Brumbálův zápal pro věc. I ona cítila, jak jí hlavou víří miliony myšlenek a otázek. Konečně se všechno vyjasnilo!
"Takže jste měl pravdu s těmi viteály!" vykřikla horlivě.
"Ano, ano. Moje domněnky se potvrdily," souhlasil stejně nadšeně. Jen Snape se tvářil pořád zachmuřeně.
"Co chcete dělat?" ptala se Laura ředitele.
"Myslím, že vím, kde je další z nich ukrytý. Chci se tam dnes večer vydat," prozradil svůj plán.
"Harry půjde s vámi?" hádala Laura.
"Ano, přesně tak. Hrad zůstane nechráněný, proto vše záleží teď na vás dvou," obrátil se Brumbál na Lauru a Snapea. "Potřebuji, abyste dodrželi sliby, které jste mi dali."
"Samozřejmě," přikývla Laura.
"Severusi?" obrátil se ředitel na Snapea.
Severus sebou cukl: "Já nesouhlasím…"
"Severusi…," oslovil ho znovu Brumbál tvrdě. "Včera jste mi dal své slovo."
"To sice ano, ale pořád si myslím…"
"Co si myslíte, je vaše věc," zpražil ho Brumbál. "Je to mé přání. Tak tedy…?"
Chvíli na sebe mlčky hleděli:
"Dobrá," vydechl po chvíli.
Laura nechápala, co se děje, ale nehodlala se vyptávat na věci, po kterých jí nic není. Ona znala jen část pravdy, nevěděla, o čem se Snape s Brumbálem baví za jejími zády.
"Musím vás požádat ještě o jednu věc," řekl Brumbál naléhavě. "Ať se stane cokoliv, neztrácejte důvěru jeden ve druhého."
Teď se ozvala Laura: "Nelíbí se mi, jak mluvíte. Jako byste se už nikdy neměl vrátit…"
Všimla si blýsknutí v jeho očích: "Samozřejmě, že se vrátím. Jen se ujišťuji, že si věříte."
"Věříme," odpověděl za Lauru Snape, aniž by se na ni podíval.
Brumbál přikývl: "Pak tedy běžte, máte oba svou práci."
"Ale…," protestovala Laura, jenže Snape ji už svíral za loket a vedl pryč z místnosti.
U dveří se za sebe ještě ohlédla, Brumbál seděl za svým stolem a prohlížel si ve světle svíce svoji hůlku.
"Hodně štěstí!" křikla přes rameno.
Ředitel se usmál a přikývl. Pak se za nimi zabouchly dveře.

****

Táňa a Marco se ocitli na točitém schodišti, cestu po kluzkých schodech jim osvětlovaly pochodně připevněné na kamenné zdi. Když stála na posledním schodu, Marco jí pokynul: "Cestu znáš, ne?"
Vykročila skrz malou kruhovitou místnost k dalším dveřím. Znovu třikrát zaklepala a v malém okýnku se objevil strohý ženský obličej. Další upírka.
"Co potřebuješ, mládě?" zeptala se otráveně.
"Jdu za Michaelem,"odpověděla.
"To každej," ušklíbla se žena. "Jméno?"
"Táňa."
Upírka jí na okamžik zmizela z očí, ale pak zarachotil zámek a dveře se otevřely.
"Tak pojď, je vzadu," kývla za sebe a pustila ji dovnitř.
Objevila se v zšeřelé místnosti bez oken, všude vysely těžké rudé závěsy a rozdělovaly pokoj na několik samostatných kójí. Okamžitě ji do nosu udeřil zápach krve. Potlačila svoje choutky a vykročila. Proplouvala místností a rozhlížela se kolem. Za jedním ze závěsů spatřila dva postarší upíry, jak hrají poker. Naproti nich se jeden novorozený krmil na bezvládném těle mladičké dívky. Za dalším ze závěsů probíhaly zcela jistě orgie, opodál na pohovce ležela polonahá upírka a bavila se pohledem na líbající se pár mladíků. Táňa odsunula rychle další ze závěsů a objevila se na samém konci místnosti. Tohle byla největší část pokoje, a taky zde bylo více upírů. Několik jich popíjelo krev z honosných číší, jiní polehávali různě na přepychových pohovkách s nadýchanými polštáři a bavili se. Táňa však zamířila dopředu k vyvýšenému stupínku s vysokým křeslem, na kterém seděl nepochybně vůdce celé téhle party a bavil se pohledem na ostatní.
Michael Blanchard odvrátil své pichlavě modré oči od společnice, která mu ležela u nohou, a zadíval se na Táňu. V dokonalé bledé tváři se mu objevil překvapený výraz a pokynul dívce, ať jde blíž. Dál seděl pohodlně rozvalený, oděný jen v tmavých kalhotách, vypracovanou hruď vystavoval na obdiv. Měl plavé rozcuchané vlasy, vypadal sotva na třicet, ale ve skutečnosti byl nejstarším upírem v širém okolí.
"Táňo!" zvolal slavnostně. "Co tě přivádí do našeho doupěte neřesti?"
Několik upírů se pobaveně zasmálo.
"Přišla jsem se podívat na staré známé," odpověděla dívka neurčitě. Nevěděla, co všechno si může dovolit, Michael byl příliš nespoutaný živel a posledně se rozešli ve zlém.
"Pojď blíž, ať se podívám, jestli ta tvoje tvářička zestárla!" pobídl ji.
Táňa přešla až k němu, ale na stupínek nevystoupila, to bylo moc troufalé.
"Na mou duši, pořád stejná," zašeptal. "Jak dlouho nestárneš?"
"Vypadám stejně už dvanáctým rokem," odpověděla.
"Vy kříženci jste stejně fascinující," divil se. "Kolik ti je ve skutečnosti let?"
"Lidských jednatřicet."
"Kšá!" ohnal se najednou rukou po mladičké upírce, která ležela u křesla, a ta poslušně vstala a odešla.
"Můžu ti něčeho nabídnout?" pokynul velkoryse. "Máme i vegetariánskou stravu," dodal, když si všiml jejího neurčitého výrazu. "Poslední dobou lidský druh trochu šetřím."
"Snad už nestárneš," zasmála se pobaveně.
"Po čtyři sta padesáti letech?" promnul si bradku naoko zamyšleně. "Už by bylo načase."
"Vegetariánskou stravou nepohrdnu," usmála se a v mžiku jí jedna z dívenek nabízela číši plnou zvířecí krve. Táňa vděčně upila.
Michael vstal z křesla a objal Táňu přátelsky kolem ramen: "Hádám, že si chceš promluvit v soukromí."
"Potřebuji tvoji radu," přiznala.
"Tušil jsem to," řekl a popostrčil ji ke dveřím vedoucích pryč z místnosti. "Tam nahoře se dějí věci, které se ani našemu druhu nelíbí."

****

Emily obezřetně vešla do Luciusovy pracovny a zavřela za sebou dveře. Lord Voldemort seděl pohodlně v koženém křesle, Viktor stál za jeho zády.
"Děje se něco?" zeptala se, když se poslušně uklonila. Neušlo jí, že Bellatrix a pár dalších významných Smrtijedů opustilo dům.
"Ano, děje," souhlasil Voldemort a pokynul jí, aby se posadila. Učinila tak, on sám však vstal a začal přecházet po místnosti.
"Draco dnes večer splní svůj úkol," přistoupil k věci. "Víš, co to znamená?"
"Vím," souhlasila a snažila se vypadat co nejvyrovnaněji. "Brumbál zemře."
"Přesně tak! Konec toho blázna!" zvolal. "A víš, co se stane, až chcípne?"
Vyděšeně pozorovala jeho šílenství v očích. "Budeš mít volnou cestu, zničíš Pottera, ovládneš ministerstvo, celou zemi, celý svět," zašeptala sotva slyšitelně.
"Ano! Ano! Ano!" volal, jakoby se už tak stalo. "Konečně! Po tolika dlouhých letech je můj cíl nadosah! A ty, moje milá zlatá, mi v tom pomůžeš!"
Přikývla, ano, pomůže. Co jiného jí zbývá? Má se vzpírat? Ne, už to nedokáže. Musí přistoupit na jednu z jeho dalších her a doufat…
"Ale nejdřív mi dokážeš, že na to máš," namířil na ni výhružně prstem. "Chci vidět, že lituješ tvého loňského pošetilého pokusu o vzpouru. Rozumíš?"
Znovu mechanicky přikývla.
"Dokaž mi to!" zvolal šíleně.
"Jak?" zeptala se tvrdým hlasem.
Voldemort se bláznivě rozesmál a luskl prsty. Dveře za jeho zády se otevřely a dovnitř se vpotácel Červíček. Držel svou stříbrnou rukou pod krkem vzpírajícího se mladíka. Jedním hbitým pohybem s ním mrštil o zem a mladík dopadl na tvrdou podlahu. Vzlykal a mumlal: "Prosím, nechte mě být …prosím, ne…"
Voldemort se postavil těsně vedle Emily, která hbitě vyskočila z křesla, a zašeptal jí do ucha: "Je to zrádce, tvářil se jako jeden z nás, ale přitom donášel Brumbálovi."
Emily stála jako opařená, věděla, co po ní chce. Ale dokázala jen zírat na toho chlapce, jak se zoufale krčí a schovává tvář do dlaní.
"No tak," pobídl ji Voldemort. "Zab ho."
Zvedla oči k Viktorovi, ale ten jí pohled nedokázal opětovat, vytrvale se díval jiným směrem.
"Zab ho," vyzval ji Pán zla znova.
"Prosím…," plakal chlapec zoufale. "Nedělejte to…nic jsem neprovedl, přísahám…"
Emily mechanicky sáhla pro hůlku.
"Ne," zarazil ji Voldemort a hůlku jí sebral. "Takhle ne."
Pochopila. Natáhla ruku a rozevřela dlaň. V tu chvíli chlapec zvedl hlavu ze země a podíval se své vražedkyni do očí. To už však proti němu vyslala velkou ohnivou kouli a ta ho pohltila. Ozval se zoufalý výkřik a jeho tělo se zmítalo v plamenech. Voldemort se potěšeně rozesmál.
"Výborně! Dobrá práce!"
Ozvala se rána a z ohnivé koule zbyla jen hromádka popela. Emily stála pořád na stejném místě, v obličeji tupý výraz, cítila, jak jí energie proudí tělem.
"To byl Rupert Popletal," pohodil Voldemort hlavou k místu, kde ještě před chvílí ležel mladík. "Synovec Korneliuse Popletala. Už se těším, jak se bude exministr tvářit, až se dozví, že jeho chlapeček je mrtvý!"
Drž se, varoval ji Viktor. Cítil, jak se jí zmocňuje panika.
Já jsem ho zabila, pomyslela si vyděšeně.
Neodpověděl, dívali se jeden na druhého skrz místnost, kterou naplnil Voldemortův zběsilý smích.

****

Stáli uprostřed malého salónku, Michael si zapálil doutník a dolil si do poháru čerstvou krev.
"Tak prosím," pobídl Táňu, "řekni, co potřebuješ."
"Přišla jsem v zájmu přítelkyně," začala. "Loni tragicky přišla o oba rodiče."
"Čarodějka?" přimhouřil podezřívavě oči.
"Ano…," souhlasila nejistě.
Přikývl: "Vím, kam tím míříš. A říkám ti rovnou, že jsi přišla za nesprávným člověkem."
"Ale nenechal jsi mě domluvit!"
Michael zakroutil pobaveně hlavou: "Nech mě hádat, je přesvědčená, že zemřeli neprávem. Chce je zachránit."
"To přece…Jak…? Nehrab se mi v hlavě!" rozčílila se.
"Tak pozor, já se ti v hlavě nehrabu," zamračil se. "Nikdy bych si to vůči žádnému příteli nedovolil. A vůči Ivanově dceři už vůbec ne. Mimochodem, pozdravuj ho ode mne."
"Ale Michaeli!" chytla ho prosebně za paži, když se odvrátil.
"Táňo," oslovil ji rozzlobeně. "Víš, kolik lidí za mnou s tím přišlo? Čarodějů? I upírů? Za celých čtyři sta padesát let desítky! Desítky! A každý chce vědět, jak se vyhnout smrti! Nebo jak vzkřísit své milované! A já ti slušně odpovídám, že o takových věcech nemluvím!"
"Nerozčiluj se," požádala ho. "Laura nikoho křísit nechce, je si vědoma toho, že smrt se oklamat nedá."
"Dobrá," přikývl a zmačkal doutník. "Možná jsem se unáhlil. Co tedy potřebuješ?"
"Když jsem byla dítě, Ivan mi vyprávěl legendu o našem druhu," řekla. "Pravilo se v ní, že prvním upírem na světě byla žena. Koupila si od Smrti věčné mládí a krásu."
Táňa mluvila pomalu a sledovala každý Michaelův pohyb.
"Výměnou za to, jí zaprodala duše nevinných lidí," dodala. "Ty víš, o kom mluvím."
Michael přikývl a ve tváři se mu objevil tvrdý výraz.
"Jsi jediný upír, který o ní ví něco víc a ještě žije. A já se tě chci zeptat, je to pravda? Opravdu Smrt existuje?"
Michaelova tvář vypadala jako vytesaná z kamene, když odpověděl: "O tom nic nevím."
"Lžeš," obvinila ho.
"Jde z tebe cítit lidskost," odsekl. "Jsi víc obyčejným člověkem, než upírem."
"Možná," souhlasila.
"Nevíš, s čím si zahráváš," zašeptal. "Nevíš, čeho je schopná."
"Takže mi nepomůžeš?" hádala.
"Je mi líto," pokrčil rameny, ale jeho chování vypovídalo o opaku.
Táňa se kysele usmála a otočila na podpatku. Michael si ještě jednou lokl z číše a upřeně sledoval, jak odchází pryč. Znovu se rozešli ve zlém.

****

Laura a Severus se ocitli na prázdném nádvoří. Teprve tam ji pustil a nechal vydechnout.
"Co to má znamenat?" osopila se na něho.
Místo odpovědi se kolem sebe obezřetně rozhlížel. Jeho výraz v ní probudil nejistotu. Slídila očima kolem, ale nikoho neviděla.
"Buď dnes večer velice opatrná," vybídl ji.
"Budu," slíbila zaraženě.
Otočil se k odchodu.
"Pane profesore?"
"Ano?" otočil k ní půl obličeje.
"Děje se něco?"
"Ne," odporoval.
"Lžete," přimhouřila podezřívavě oči.
"Doufám, že se mýlíš," řekl tiše.
"Jak to myslíte?"
Neodpověděl, místo toho zmizel ve tmě. Zůstala stát sama uprostřed nádvoří. Vzhlédla k nebi a neviděla nic než černá mračna, ani jedna hvězda skrz ně nevysvitla.
"Co to dnes večer chystáš?" zamumlala sama pro sebe.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama