Kapitola čtyřiapadesátá - Oběti temnoty

22. června 2016 v 11:48 | Kat |  Mé jméno, má krev II
Cat se objevila na poradě jako poslední. Zarazilo ji, že je jich opět méně než posledně. Zatímco na začátku bylo nadšenců v Řádu nespočet, strach nebo smrt jejich počet razantně snížila. Všichni seděli s ustaranými výrazy kolem stolu a nervózně po sobě pošilhávali. Nikdo se neodvážil začít mluvit o tom, kolik čarodějek a kouzelníku padlo tentokrát. Cat jejich bolest a utrpení chápala, ale nehodlala zdrceně sedět na místě, když její neteře byly v nebezpečí. Usadila se v už tak přeplněné jídelně u Tonksových ke stolu.

"V úterý mě zajali Smrtijedi," řekla jen tak mimochodem.
Všichni kromě Remuse, který o všem věděl, se na ni překvapeně otočili.
"Nejsem si jistá proč, ale nejspíš to mělo co dělat s tím, že Pán zla drží Lauru jako rukojmí."
"Vidělas něco? Kam tě vedli? Kde se skrývá?" zeptal se Kingsley horlivě.
"Měla jsem na očích pásku," odpověděla Cat. "Lidi, posloucháte mě vůbec? Drží Lauru!"
"Všichni jsme tě slyšeli," poklepal jí Remus chlácholivě na rameno. "Zajímá nás, co máš za plán."
"Vysvobodit ji!" vyhrkla šokovaně. "Co jiného?"
Několik lidí ji sjelo pohledem jako blázna, někdo se dokonce uchechtl.
"Zlatíčko," oslovila ji Molly Weasleyová chlácholivě, "vždyť je to hloupost."
"Nevíme, kde ji hledat," přidal se Artur ke své ženě. "Podívej se, kolik nás zbylo. Je čiré bláznovství si myslet, že se někdo vydá na tak sebevražednou misi."
"To ji necháte umřít?" obvinila je.
Nikdo neodpověděl, klopili provinile oči.
Nevěřícně se zasmála: "Víte, jaká je to ironie? Laura by za vás bojovala, za každého z vás. Kdyby byla na vašem místě, ona by vás zachránit šla, i kdyby ji to stálo život."
"Cat," řekla Andromeda Tonsková jemně, "tohle po nás nemůžeš chtít."
"Řád už dlouho nevydrží," přidal se Kingsley.
"Nejspíš je konec," vyslovil Artur Weasley nahlas slova, která je všechny napadla.
Jejich pochmurnou náladu na okamžik zahnala Nymfradora Tonsková, která vešla namáhavě do místnosti a vypadala, že každým dnem brzy porodí.
Pro Cat to bylo jako políček do tváře za její zpackaný život.
Možná měli pravdu, možná je skutečně konec.
Zůstala sama, anebo ne? Třeba přeci jen existoval jeden člověk, který by jí pomohl.

****

Draco se zapojil znovu do bradavického koloběhu. Každé ráno vstal, šel na snídani, měl vyučování, poobědval, odseděl si odpolední vyučování, zbytek dne trávil zíráním do některého z koutů a šel spát. Jeho život připomínal noční můru. Nicnedělání ho ubíjelo a vytáčelo k nepříčetnosti. Zuřil na matku, že odhalila jeho vztah s Laurou, zuřil na Luciuse, že se vůbec kdy stal Smrtijedem, zuřil na Snapea, který se mu vyhýbal a zuřil hlavně sám na sebe, že je takový slaboch a nedokáže se svému otci postavit.
Tahle noc byla jiná. Večer si šel lehnout brzo jako každý den od svého návratu. Několik hodin se převaloval ze strany na stranu a pokoušel se usnout. Myslel na Lauru, ale ne na to, jak sedí ve svém žaláři, ale na dny, kdy byli všichni ještě v Bradavicích a byli téměř šťastní.
Usnul někdy nad ránem. Nejdřív si myslel, že je to obyčejný sen. Byl v tajné pracovně Salazara Zmijozela. Stál u jedné z těch vysokých polic plných knih, když se objevila ona.
"Emily?" zeptal se překvapeně.
"Draco," usmála se vřele a jeho napadlo, že takhle veselou ji za poslední dva roky neviděl.
"Co tady děláš?" nechápal. "Tohle je můj sen."
"Zkouším s tebou navázat spojení," vysvětlila a opřela se o zábradlí a shlížela dolů do Zmijozelovy laboratoře. "Páni, pamatuješ si to se všemi detaily!"
"O čem to mluvíš?" nechápal a postavil se vedle ní.
"Využívám svou moc, vlezla jsem ti ve spánku do hlavy," řekla jednoduše.
"Ale jak?" potřásl nechápavě svými blond vlasy.
"To nevím," připustila. "Ale Laura to dokázala se mnou, tak jsem to zkusila na tobě. Ty jsi jediný člověk mimo nebezpečí, kterému můžu důvěřovat."
"Nechala jsi mě tu," obvinil ji uraženě, "pláchla jsi bůhvíkam."
"Musela jsem, je mi to líto," stiskla mu omluvně ruku. "Šel po mně."
"Vím o tom," připustil, "hledali tě tu Smrtijedi."
"Cos jim řekl?" zajímala se a zkoumala ho svýma velkýma očima.
"Že nic nevím, což je ostatně pravda. Ne že by ses obtěžovala napsat, nebo tak něco."
"Ještě jednou se omlouvám," zaúpěla prosebně, "ale vážně to nešlo. Posadíš se na zadek, až ti povím novinky." Vypadala nadšeně jako dítě pod vánočním stromečkem.
"Hm," zamručel, měl po náladě.
"Hej!" šťouchla ho. "Nechceš slyšet o tom, jak buduju upírskou armádu?"
"No to je paráda," zamumlal, "co třeba kdybys vysvobodila svoji sestru, než z ní Ty-víš-kdo vychlemtá všecku krev?"
Emily se blýsklo zlostně v očích, jeho slova ji ranila. "Myslela jsem, že budeš mít radost," řekla chladně.
"Myslel jsem, že někde pomáháš Lauře," ohradil se.
"To není tak snadný," zašeptala.
"Jasně," posměšně si odfrkl.
"Možná bys mohl zvednout ten svůj rozmazlenej zadek z úchvatnýho teploučka společenské místnosti a zkusit si bojovat sám!" odsekla rázně.
"Moc době víš, že bych bojoval rád!" štěkl na ni Draco vztekle. Tentokrát se trefila do slabin ona.
"Tak bojuj," vmetla mu do tváře a sen se rozplynul.
Draco se probudil a prudce se posadil na posteli. Ten sen ho pořádně vytočil, ale byl to vůbec sen? Na tom mu příliš nezáleželo, bylo půl deváté, takže bylo víc než zřejmé, že zaspal snídani. Vstal, oblékl se a vyrazil přímo na hodinu obrany proti černé magii. Teď už vlastně jen na černou magii, žádnou obranu proti ní necvičili.
Dorazil do třídy jako poslední, ale jejich učitel ještě za katedrou neseděl. Posadil se do lavice, vytáhl učebnici a zadumaně ignoroval spolužáky kolem, což nebylo nic těžkého, protože od té doby, co v Bradavicích vládl nový režim, si každý hleděl svého. Ve škole byl tíživý klid, nikdo se nesmál, nevtipkoval, nepostrkoval se. Všichni se chovali automaticky jako roboti. Hlavně žádné emoce.
Amycus Carrowe, Smrtijed, který vyučoval tento předmět, dorazil s několikaminutovým zpožděním. Byl vysoký, měl dlouhé ulíznuté vlasy dozadu a bradku. Vypadal prolhaně a mrštně jako lasička. Draco tupě zíral do lavice a snažil se na sebe zbytečně neupozorňovat.
Amycus začal výklad typickou frází, že největším nepřítelem čistokrevných kouzelníků jsou mudlové. Draco ani nedokázal spočítat, kolikrát tuhle větu už slyšel.
"Je to havěť," jeho slova šlehla jako bič, když pomalu procházel mezi lavicemi, "je neslýchané a odporné, když se ta chátra snaží křížit s námi."
Draco viděl, jak Neville zaťal ruce na lavici v pěst.
"Pachtovat se s mudly je stejné zlo, jako pomáhat Nežádoucímu číslo jedna," pronesl znechuceně. "A trestné. Můžeme jen doufat, že brzy Nežádoucího dopadneme, ať se zbavíme alespoň jednoho malého švába." Hlasitě se zasmál vlastnímu vtipu.
"Harryho nikdy nedostanete!" vyštěkl Neville a vyskočil ze židle.
Celá třída zalapala po dechu, Amycus ztuhl na místě a otočil se na podpatku. Z očí mu sršely blesky.
"Longbottome!" zaburácel. "Svá slova okamžitě odvoláš!"
Neville s velkým úsilím nehnul ani brvou. "Neodvolám," řekl hrdě. "Stojím na Harryho straně."
Několik lidí souhlasně zamručelo. Jenže v tu chvíli Amycus vytáhl hůlku a namířil s ní na Nevilla.
Draco odvrátil oči právě ve chvíli, kdy ho zasáhl paprsek světla a Neville se zhroutil v hrozných bolestech k zemi. Jeho křik zněl všem v uších celý den.

****

Laura ležela zbídačená na kamenné dlažbě. Byla příliš slabá, aby se zvedla a lehla si na deku. Nedokázala se soustředit na své myšlenky, celým tělem jí projížděly záškuby. Měla hlad, měla žízeň, byla vyčerpaná, ale žádné pomoci se nedočkala.
Nejvíc ji ubíjelo, že neovládala svou moc. Pokusila se o nějaká kouzla, ale živly ji opustily. Neměla dostatek energie vůbec na nic. Dny a noci jí splývaly, ale kdykoliv byť jen na chviličku usnula, děsily ji noční můry. Vídala v nich své blízké mrtvé. Emily, Harry, Draco, Cat, rodiče, všichni byli mrtví. Zůstala sama.
Ležela obličejem v kaluži vody, jak ji tam jeden ze Smrtijedů pohodil. Dívala se unaveně na svůj zbídačený odraz. Jenže její tvář se najednou změnila a byl tam on. Nebo ona byla jím?
S vyjeknutím se posadila a promnula si spánky, šíleně ji rozbolela hlava.
"Vypadni!" zaječela.
"Lauro," šeptal hlas v její hlavě. "Lauro…má sladká Lauro…"
"Přestaň se ve mně hrabat!" křičela. "Vypadni!"
Voldemortův hlas se zasmál a najednou promluvil jejími vlastními ústy: "Já si s tebou můžu dělat, co chci."
Vyděšeně se chytila za ústa, jako by tím mohla ta slova vzít zpět. Trhavě házela hlavou ze strany na stranu, jizva na tváři ji děsivě pálila.
"Já nejsem ty! Já nejsem ty!" opakovala nahlas zoufale.
"Ne," zašeptal Voldemort. "Já jsem tvou součástí! Mám tvou moc! Brzy ti ukradnu každičkou myšlenku v tvé hlavě a zcela tě ovládnu!"
Nabrala zbytek síly, co v sobě měla a soustředila se na to, aby ho z hlavy vypudila. Podařilo se, zmizel, ale jeho vítězoslavný smích jí zněl v hlavě pořád. Zmateně se rozhlížela kolem sebe. Byla to pravda, nebo se dočista bláznila? Jedno věděla jistě - musí se dostat okamžitě pryč. Dřív, než jí Voldemort pronikne do nejhlubších myšlenek. Dřív, než zjistí, že jim Viktor celou dobu pomáhal. Dřív, než odhalí její city k Dracovi. Dřív, než se dozví, že Harry pátrá po viteálech…
Protože kdyby tohle všechno odhalil, byli by okamžitě mrtví. A byla by to jen její vina.

****

Emily stála zády k vysokému renesančnímu oknu a na plány, které měla před sebou rozložené, jí dopadaly paprsky zapadajícího slunce. Ospale zazívala, teprve před chvíli vstala z postele. Naběhla na obrácený režim, spala přes den, fungovala v noci, aby udržela krok s upíry.
Stáhla si své havraní vlasy do vysokého culíku, aby jí nezavazely. Naverbovat pomstychtivé upíry byla hračka. Už jich bylo něco málo přes dvacet, a to na pár Smrtijedů naprosto stačí. Měla se vlastně radovat, že všechno běží jako na drátcích, ale byla příliš rozladěná z hádky s Dracem. Mrzelo ji, že na ni byl tak sprostý, na druhou stranu ho chápala. Na jeho místě by se chovala stejně.
Někdo zaklepal na dveře, aniž by se pohnula, máchla rukou a svou mocí dveře rozrazila.
"Dobré ráno," pozdravila ji Táňa upřímně.
"Ráno?" povytáhla Emily pobaveně obočí. "To je nějaký upírský žert?"
Táňa se zasmála: "Jen zkouším, jak dlouho ještě vydržíš žít podle nás. Nemůžeš nás dohonit, víš, že nepotřebujeme spát vůbec."
"To já taky ne," zatvářila se Emily naoko hrdinsky.
"Jsem ráda, že spolu vycházíme," vyhrkla Táňa najednou. "Všechny ty roky rivality kvůli Ivanovi a Viktorovi mě mrzí."
"Mě taky," souhlasila Emily. "Bylo dětinské na sebe žárlit."
Táňa si úlevně oddychla a podala jí pár svitků, které přinesla. "Tohle je pár jmen, které Tymian sehnal. Jsou to významní upíři, jejich přízeň by se nám mohla hodit."
"Díky, mrknu se na to," souhlasila Emily. Ani si nevšimla, kdy přesně se stala hlavou celé akce, ale evidentně nikomu nevadilo, že se toho ujala. Michael je ochotně nechal bydlet u sebe v sídle a poskytl jim prostory pro nové bojovníky. Sama Táňa přiznala, že je raději v terénu a nechala vedení na Emily.
Jejich rozhovor přerušil Michael Blanchard osobně. Vypadal vážně.
"Co se stalo?" zeptala se Emily vyděšeně.
"Mám to dost ze spolehlivých zdrojů," povzdychl si. "Dostali Ivana. Zabili tři jeho stráže a zajali ho."
"Smrtijedi?" ujistila se Emily chladně a sevřela ztuhlé Táni dlaň.
Michael pouze přikývl. Vyměnili si rozzuřené pohledy.
"To je poslední kapka," sykla Táňa. "Je načase ukázat, kdo je silnější."

****

Laura seděla opřená o chladnou zeď a neklidně dřímala, když ji probudil hluk. Někdo scházel dolů. Instinktivně se přikrčila strachy. Ale tentokrát si nešli pro ni, někoho vedli. Byl to muž a byl v bezvědomí, ale víc neviděla. Zavřeli ho do vedlejší cely a zase odešli.
Vyškrábala se na všechny čtyři a doplazila se do míst, kde ji od vedlejší kobky oddělovaly mříže. Muž ležel zhroucený na boku, měl rozbitou hlavu, ze které mu stékala krev, a z hrudi mu trčel dřevěný kůl.
Ležel jen metr od ní. Natáhla ruku mezi mřížemi a uchopila kůl. Pokusila se ho vytáhnout, ale byla příliš slabá. Stálo ji to další tři pokusy a hodně sil, než s tím kusem dřeva pohnula. Kolík s hlasitým zarachocením spadl a muž se téměř okamžitě probral.
A potom jí došlo, že to není muž. Rána na tváři mu před jejíma očima srostla a díra na hrudi taky. Byl to upír.
Ivan se s námahou posadil a snažil se zorientovat v přítmí kolem sebe. Potom uviděl Lauru, jak sedí u mříží.
"Zachránila jsi mi život, čarodějko," řekl překvapeně.
"Tím si nejsem jistá," řekla chabě.
"Jsem tvým dlužníkem."
Pokrčila rameny: "To nebudete mít těžké. Jak vidíte, nijak mi tady nepomůžete."
Ivan rozhodil rukama v pochybovačném gestu: "Teď možná ne, ale jindy…Cesty Páně jsou nevyzpytatelné."
"Smí vůbec upíři citovat Bibli?" zajímala se.
"Je to jen kniha, Lauro Blacková," odpověděl Ivan věcně. "Neshořím na prach, ani kdybys mě pokropila litry svěcené vody."
"Vy mě znáte?" divila se. "Jsem terno i v upířím světě?"
"Tebe zná každý," řekl a zkoumal ji pichlavýma očima.
Něco zabručela a vyčerpaně zívla, ale zvědavost byla silnější. "Za co může upíra Pán zla zavřít do sklepení?"
"Copak jsi neslyšela o jeho zběsilém plánu?" povytáhl obočí.
"O kterém přesně?" zeptala se sarkasticky.
"Chce se stát upírem, aby byl doopravdy nesmrtelný."
"A jak to souvisí s vámi?" nechápala.
"Já jsem jeden z nejmocnějších upírů, která zná," vysvětlil.
"Chtěl po vás přeměnu a vy jste odmítl," přikývla chápavě. "Co s vámi hodlá udělat?"
"Nejspíš mě nechá vyhladovět," konstatoval a s úšklebkem si prohlížel kolík, který mu před chvílí trčel z hrudi.
"To jde?" zeptala se otřeseně.
"Skoro. Neumřu úplně, ale při vědomí taky nezůstanu. Nejsem si jistý, jak přesně to funguje, ještě jsem to za ty stovky let své upíří kariéry nezkoušel."
"To je…," hledala správné slovo, "…odporné…"
"Odporné je, že vězní tebe," odpověděl klidně, "pije tvou krev."
Ani se nezeptala, jak o tom ví. Koneckonců, řezné rány měla po celém těle. A upíři vědí zřejmě všechno.
"Jsem Ivan Dimitrijevič," podal jí ruku přes mříže. "Myslím, že stojíme na stejné straně, velká čarodějko."
"Vy jste Tánin otec!" vyhrkla překvapeně. "To u vás vyrůstala moje sestra!"
"Už to tak bude," souhlasil Ivan. "A když už jsme u nich, mám pro tebe dobrou zprávu. Táňa s Emily budují armádu upírů."

****

Narcissa se tiše plížila domem. V posledních dnech bylo těžké se k Lauře dostat, Smrtijedi byli příliš ostražití. Procházela opuštěnou chodbou, sotva viděla ve tmě na krok, když ji někdo zezadu popadl. Chtěla zaječet, ale něčí ruka jí zacpala ústa. Byl to Lucius.
"Co si myslíš, že děláš?" vyjel na ni vztekle. "Chceš, aby naše rodina upadla zase v nemilost?!"
Narcissa se mu vyrvala ze sevření. "Nech mě být," odsekla. "Můžu si dělat, co chci."
"To teda nemůžeš!" obořil se na ni šeptem. "Zabije nás, jestli se dozví, že jí pomáháš!"
"Bojíš se akorát o svůj zadek, Luciusi," obvinila ho. "Já jsem ti ukradená. Můžu si dělat, co chi."
"A když tě prozradím?" vyhrožoval. "Řeknu to Pánovi."
"Běž," vyzvala ho, "běž mu líbat nohy, mně je to jedno!"
Otočila se na podpatku a pokračovala ve své cestě. Před dveřmi do sklepení se otočila a věnovala svému muži chladný pohled. "Až tahle válka skončí, chci rozvod," oznámila mu hrdě a otevřela dveře.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama