Kapitola čtvrtá - To, čím jsme byli

20. června 2016 v 10:16 | Kat |  Mé jméno, má krev II
Draco stál u zrcadla a marně se snažil uvázat si kravatu. Zápasil s ní několik minut, než se mu ji podařilo doslova zasukovat. Někdo zabušil na dveře. Nechal vázanku vázankou a ostražitě se natáhl pro hůlku.

"Kdo je tam?" zeptal se obezřetně.
"To jsem já," poznal otcův hlas.
Draco otočil klíčkem v zámku a pustil Luciuse dovnitř. Malfoy vešel a pohledem zkritizoval synův vzhled. "Snažil ses tou vázankou uškrtit?"
"Ona se snažila uškrtit mě," vysvětloval Draco rudý v obličeji.
Lucius obrátil oči v sloup a snažil se Dracovi pomoct. "Jsi připraven na menší upírskou noc?"
"Copak na něco takového se dá připravit?" odpověděl Draco otázkou.
Lucius se pousmál: "Samozřejmě. Jinak by tu Emily nepřežila bez újmy na zdraví celých čtrnáct let."
"Proč jsi mi neřekl, že je vnučkou Pána?"
"Nebyla příležitost ani důvod, proč ti to říkat."
"Chtěl jsi mi to tajit celou dobu?"
"Je čas jít," vyhnul se Lucius odpovědi a konečně dal Dracovu vázanku do pořádku.
"Ty ji nemáš moc v lásce, že?"
"Máme zpoždění," poklepal si Lucius na hodinky a vyšel z místnosti.
Draco ho následoval. "Jak to, že se neví o Pánově dceři? Copak ji skrýval?"
"Draco, teď není vhodná chvíle."
"Já to chci vědět. Proč je tajné o ní mluvit?" nechápal. "Copak Pána zradila?"
"Ano, zradila," rozhodil Lucius rukama. "Chtěl z ní vychovat svou nástupkyni, ale přidala se na druhou stranu, stačí?"
"Proto vezeme Emily zpět do Anglie? Bude z ní nová nástupkyně?"
Lucius se ostražitě rozhlédl kolem a ztišil hlas: "Pokud nebude jako Selene, tak ano."
"Kdo je její otec?" vyzvídal Draco dál.
Lucius se prudce otočil a popadl Draca za ramena: "Přestaň se vyptávat. Už tak toho víš víc, než bys měl. Nestrkej do těch věcí nos, ještě by tě to mohlo bolet."
Draco ustrašeně přikývl.
"Dobře, tak jdeme," rozhodl Lucius.
"Zapomněl jsem si sako, musím se vrátit," zamumlal Draco a vracel se. Lucius na něj nečekal a pokračoval po schodišti dolů.
Mladý Malfoy vešel do pokoje a sáhl po saku přehozeném přes opěradlo židle. Když se otočil k odchodu, stála před ním Emily. Polekaně nadskočil.
"Promiň, děsím tě," natahovala slova svým sarkastickým hlasem.
"V pořádku. Slyšela jsi…?"
"Rozhovor mezi tebou a tvým otcem?" uhádla. "Ano, slyšela. A musím dát Luciusovi za pravdu. Nestrkej do toho nos."
"Copak tebe to nezajímá?" zeptal se šokovaně. "Já být na tvém místě…"
"Tak děláš to, co já," doplnila ho. "Čekáš, na co všechno dostaneš odpověď a na co ne."
"Ivan ti řekl, kdo je tvůj otec?" pohlédl na ni Draco podezřívavě.
"Ne," zakroutila hlavou. Mluvila pravdu.
"Ale…"
"Malfoyi, proč se o to zajímáš? Nic ti do toho není!"
"Copak to nechápeš? Sem tě přivedli moji rodiče, čtrnáct let tě tajili před okolním světem. Slyšel jsem jejich rozhovor, moje matka splácela té tvojí nějaký dluh, když tě k nám vzala. Dokonce tě chtěla před Pánem zapírat a riskovat životy celé rodiny. Chci sakra vědět, co jsi zač."
Emily nedávala najevo žádné překvapení nebo údiv. "Dnešní noc bude dlouhá, budeme mít dost času na vyprávění pohádek. Teď si ale musíme pospíšit, nebo si z nás udělají večeři. Tohle si vezmi, pro všechny případy," dodala a vtiskla mu nějakou lahvičku do ruky.
"Co to je?" zatvářil se nechápavě a snažil se tekutinu odhadnout.
"Svěcená voda, docela nezbytná věc, v těchto krajích," poučila ho. "Kdyby byl nějaký problém, stačí jedna kapka, ne víc. Nechceme je rozzuřit."
"Fajn," přikývl a strčil si ji do kapsy.
"To víš, jiný kraj…"
"Jiný mrav," dořekl. "Já vím."

****

Cat ještě jednou zkoumala krátký vzkaz. Věděla, že časy se mění, a proto se snažila číst to po sobě očima nepřítele. Byla si jistá, že nikdo kromě osoby, které je adresován, zprávu nepochopí. Stočila ruličku pergamenu a přivázala ji k nožičce malé sovy, která neklidně poskakovala po kuchyňském stole.
"Cat? Kde jsi?"
Překvapeně se ohlédla, ale sovu vypustila z okna. Ještě si nezvykla, že ji Laura začala oslovovat křestním jménem. Pomalu si uvědomovala, že oslovení "mami", jí už nepatří.
"Jsem tady dole," odpověděla trochu zaraženě.
Laura opatrně nahlédla do místnosti, Cat stála opřená o kuchyňskou linku. Krátké tmavé vlasy jí lemovaly obličej, ve kterém se za poslední dny objevilo víc vrásek, než se na její věk slušelo.
"Chtěla jsem ti jen říct, že mám sbaleno," oznámila Laura tiše.
"Jasně, tak teda mazej spát, ráno brzo vstáváme."
Laura přikývla a měla se k odchodu, když ještě zamumlala: "Děkuju."
"Za co?" divila se.
"Že mě vezmeš do Anglie," pokrčila rameny.
"To je to nejmenší, co pro tebe můžu udělat," ujistila ji.
Laura se vrátila a Cat objala. "To že nejsi moje biologická matka, neznamená, že tě nebudu mít ráda."
Cat se draly slzy do očí. "Budeš vždycky moje malá holčička." Pevně ji k sobě tiskla a hladila po vlasech.
"Nechci jít spát, nemohla by sis se mnou povídat?"
"Určitě, uvařím nám čokoládu a zalezeme si do peřin, jak jsme to dělávaly, když jsi byla ještě malá," usmála se Cat.

****

Emily vešla do prostorného sálu naproti jídelny, Draco se držel v těsném závěsu za ní. Byl si jistý, že když se od ní za celý večer nevzdálí ani na krok, nic se mu nestane. Obavy o jeho krk byly na místě, když se totiž rozhlédl po místnosti, spatřil asi padesát upírů a upírek všech věkových kategorií. Okamžitě pohledem vyhledal svého otce, který stál s Ivanem zhruba uprostřed místnosti a živě diskutoval s nějakým upírem, který vypadal, jakoby se měl každou chvíli sklátit k zemi. Vyděšeně pozoroval všudypřítomné blyštící se špičáky, když se mu kolem noh propletla malá holčička. Mohlo to být podle něj tak dvouleté batole, protože mělo ještě nejistý krok, zapackovalo o vlastní nožky a spadlo na zem. Téměř okamžitě se rozbrečelo, Draco se k dítěti naklonil a postavil ho na nohy.
"Ale jdi, přece to nemohlo tak bolet," pronesl veselým tónem.
Holčička se na Draca usmála a on si všimnul, že nemá skoro žádné zuby, až na dva špičáky nahoře. Úsměv mu zmrzl na rtech a prudce se napřímil.
"Mohla jsi mi říct, že jsou tu i infikovaná malá děcka," procedil skrz zuby k Emily.
Ta se hlasitě rozesmála, bylo to vůbec poprvé, co ji viděl projevovat nějaké emoce. Byl trošku překvapený.
"Připadám ti k smíchu?" zeptal se podrážděně a snažil se ignorovat malou holčičku, která mu tahala za nohavici.
"Ne," zalhala nepřesvědčivě.
"No jasně."
"Hele pojď, seženu nám něco k jídlu," snažila si ho udobřit. "Něco, co je už mrtvé a tepelně zpracované, dobře?"
Draco nepřítomně přikývl, setřásl batole z nohy a následoval svou průvodkyni. Nevzdálil se víc, jak na jeden metr. Měl pocit, že ho hladově sleduje snad celá místnost.

****

Lord Voldemort pokynul Smrtijedům a prohlásil schůzi za ukončenou. Ozvalo se asi desetkrát hlasité prásknutí a Voldemort zůstal v temné místnosti úplně sám. Stále seděl v čele stolu, jakoby na někoho čekal. A opravdu, přesně s odbitím jednadvacáté hodiny se vedle něj přemístil Smrtijed. Nejdřív se hluboce poklonil a vyčkával, až ho Pán vyzve, aby mu sdělil nejnovější zprávy.
"Mluv, Severusi," dostal příkaz.
"Všechno proběhlo bez menších komplikací, jak jsem předpokládal, nekladla žádný odpor. Nejspíš ani nevěděla, kdo jsem. Je dole ve sklepení, chvíli jsem ji pozoroval. Sedí pořád na místě, kam jsem ji po příjezdu usadil. Zdá se, že je úplně mimo."
"Takže je to pravda, přišla o rozum," šeptal pro sebe. "Vůbec žádný náznak odporu, nenávisti, nesouhlasu?"
"Nic, pane, je mi líto."
"Tohle si s Bellatrix vyřídím. Děkuji, můžeš jít."
Snape se znovu uklonil a přehodil si přes obličej kápi.
"Severusi, nezapomeň. Nikdo se nic nesmí dozvědět."
"Buďte bez obav, můj pane."

****

Sirius seděl rozvalený na židli a hleděl někam na protější zeď přes hlavu Pošuka Moodyho, když ho do žeber dloubla Tonksová.
"Co…cože?" koktal vyplašeně. Tonksová zvrátila oči a Moody znechuceně zamlaskal.
"Ptal jsem se, Siriusi, jestli souhlasíš, aby tvůj dům sloužil jako štáb Fénixova řádu," zopakoval přísně Brumbál.
"Aha, no… Jasně," mávl rukou, "dělejte si s ním, co chcete."
Brumbál přikývl a pokračoval ve vysvětlování dalších plánů.
"Stalo se něco?" zašeptal Siriusovi do ucha Remus.
"Nic," zakroutil Tichošlápek nepřesvědčivě hlavou.
Remus se dál nevyptával. Věděl, co kamaráda trápí. Znal pravý důvod jeho útěku z Azkabanu. Siriuse sem dohnala touha najít jeho ženu a děti. Nehodlal se smířit s myšlenkou, že jsou mrtví. Jenže mohl stěží hledat, když po něm šlo ministerstvo a on se musel skrývat.
"Našim spolehlivým zvědem nadále zůstává Severus Snape," oznámil Brumbál.
"Nechápu, proč Srabusovi věří," zavrčel Sirius zlostně tak, aby ho slyšel jen Remus. "Copak nevidí, že je to Smrtijed od té mastné hlavy až dolů?"
"Co ty víš," pousmál se Remus, "třeba kdybychom měli tenkrát neumyté vlasy, mohli jsme dostávat míň školních trestů. Což ale nebylo možné, protože ty a James jste o sebe pečovali víc, než celá kolej holek dohromady."
"Záviděl jsi nám," ušklíbl se Sirius, "protože jsi měl odjakživa na hlavě pět chlupů."
"To není pravda," ohradil se Remus. "Nepotřeboval jsem alespoň krást kosmetiku na pleť spolužačkám, jako někdo."
"Kam tím míříš?"
"Remusi, Siriusi," napomenul je Brumbál hlasem, na který si pamatovali ještě ze svých školních let, "doufám, že mi věnujete patřičnou pozornost."
"Jistě," přikývl Remus, coby bývalý bradavický primus.
Sirius po něm střelil pobaveným pohledem. Co by dal za to, kdyby takhle mohl vtipkovat i s Jamesem. Vzpomínky na časy Pobertů byly to jediné, co ho ještě udržovalo při životě.

****

"Budeš se mě držet jako klíště celou dobu?" ušklíbla se Emily na Draca.
"Já se tě nedržím," ohradil se.
"Ne? Tak proč se nejdeš bavit?"
"Já si s upíry nemám co říct," pokrčil rameny.
"Ach ták, nemáš co říct…"
"Hele, nevysmívej se mi!"
"Já nic takového nedělám," ujistila ho a naložila si u stolu porci ryb.
O pár stolů dál seděl Lucius s Ivanem a zaujatě je pozorovali.
"Docela si rozumí, že?" podotkl pobaveně Ivan.
"Až moc," zavrčel Lucius.
"Copak, bojíš se, že bude po tobě?" nadzvedl upír pobaveně obočí.
Lucius naštvaně odložil příbor. "Jak to myslíš?"
"Emily je dost podobná Selene, sám jsem je obě vychovával. Nebylo by nic zvláštního na tom, kdyby se Dracovi líbila."
Lucius neodpověděl. Ivanovi ale stačila jeho zuřivost, s jakou se snažil naporcovat maso na talíři.

****

Cat s Laurou seděly zahrabané pod peřinou a prohlížely si fotografie, které Cat dlouhá léta skrývala na půdě v krabici.
"A kdo je tohle?" poklepala Laura prstem na další fotografii.
Cat odložila na noční stolek hrníček s čokoládou a zadívala se jí přes rameno. "Tohle? To je stará zmijozelská parta. V jejím čele stál Lucius Malfoy, pravou rukou mu byla Bellatrix Blacková, dneska Lestrangeová, tady ta černovláska. Samozřejmě měli pod sebou tlupu blbců. Goyle, Avery, Rokwood a tak dále. Věrně za Malfoyem pobíhala Narcissa Blacková, kterou si později vzal. Tohle je Severus Snape, odvěký nepřítel Pobertů. Učí v Bradavicích lektvary. V sedmém ročníku k nim přibyla i Selene. Díky ní na ně tvůj táta přestal tak útočit. Dřív bylo na denním pořádku nějaké to zmizení nebo zranění zmijozelských."
Laura se pobaveně usmála. Znala tyhle školní války.
"Tohle jsem předpokládám já," ukázala další fotografii.
"Jo, to baculatý mimčo vlevo. To vedle tebe je Harry. Prali jste se o dudlík."
Laura se rozesmála: "Tak na to si opravdu nepamatuju."
"On nejspíš taky ne," pokrčila Cat rameny.
"Harry si vlastně svoje rodiče taky nevzpomíná, že?"
"Myslím, že ne, přece jen byl malý."
"Viděla jsem ho," řekla Laura zamyšleně, "když jsme byli s Delacourovými navštívit Fleur při turnaji."
"Vážně? Jak vypadal?" zajímala se Cat.
"Takhle," ukázala na fotografii mladého Jamese Pottera. Cat se usmála a oči se jí po několikáté za večer zamlžily při vzpomínání.
"Co je tohle?" zeptala se Laura zvědavě a vytáhla z krabice těžký medailon.
"Pokud si dobře vzpomínám," zamyslela se Cat, "tohle dostala tvoje matka od Voldemorta. Je to Zmijozelův medailon."
"Zmijozelův? Salazara Zmijozela? Zakladatele Bradavic?"
"Přesně tak. Tvá matka říkala, že je to víc, než medailon. Jednou se ti prý bude hodit."
Laura se pochybovačně ušklíbla. "Víc než medailon? Jako že je to kouzelný nebo co?"
"Každopádně na tom Voldemortovi záleželo."
"Asi ne moc, když ho nehledá," vyvrátila Laura její tvrzení.
"Tím bych si nebyla tak jistá. Vezmi si ho, Selene nikdy neříkala nic jen tak."
Laura přikývla a položila medailon na dno šuplíku. Cat zatím posklízela všechny fotografie zpátky do krabice.
"A teď už vážně musíš spát, víš, že ti ráno dělá vstávání problém," mrkla na ni.
"Jasně, tak dobrou," zazívala Laura a zahrabala se do peřiny.
"Dobrou," popřála jí Cat, zhasla světlo a zavřela za sebou dveře.
Laura ležela nehybně v posteli, dokud si nebyla jistá, že byla Cat opravdu pryč. Když slyšela zaklapnutí dveří od ložnice, vstala a začala se přehrabovat v krabici s fotografiemi. Ta, kterou hledala, ležela skoro na dně. Zkoumavě si prohlédla ušklebující se Zmijozelskou partu a nakonec fotografii zahrabala na dno sbaleného batohu. Skryla krabici zpět pod postel a teprve šla spát. Potíž byla v tom, že nemohla usnout. V hlavě měla pořádný zmatek z toho, co se za poslední dva dny dozvěděla, celý život se jí převrátil vzhůru nohama. Když nad ránem usnula, zdál se jí sen o Voldemortovi.

****

Remus se vrátil z porady Fénixova Řádu pozdě v noci. Byl šíleně unavený, včerejší noc ještě trávil jako krvelačný vlkodlak daleko mimo lidskou civilizaci. Odemknul si dveře od bytu a vešel dovnitř. V předsíni si sundal kabát a několikrát zazíval. Chystal se rovnou do postele, když zaslechl zapraskání v krbu, jako by se snažil někdo použít Letax. Ostražitě sáhl po hůlce a vešel do kuchyně. Byla prázdná. Sklonil se nad krbem a mezi nedohořelým dřevem našel stočený pergamen.
Posadil se ke stolu, rozložil pergamen a dal se do čtení. Znal to písmo. Možná dneska bylo více úhledné, ale pamatoval si na časy, kdy musel přečíst desítky stran úkolů psané touto rukou. Na konci vzkazu nebyl podpis. Nepotřeboval ho. Četla ta slova znova a znova. Pořád dokola. Nemohl tomu uvěřit, nedoufal, že je ještě naživu. Neměl o ní zprávy celých čtrnáct let. Měl chuť plakat štěstím.

****

Cat seděla na podlaze v obývacím pokoji a upřímně hleděla do vyhaslého krbu. Doufala, že se její vzkaz dostal do správných rukou.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama