Kapitola čtvrtá – Cizinec (část II.)

24. června 2016 v 11:08 | Kat |  Mé jméno, má krev III
Po zápase se Lola se svými kolegy postarala o bezpečnou cestu lesem pro rozjařené fanoušky. Několik bystrozorů zůstalo na hlídce v hlavním táboře, kde se předpokládal výskyt bouřlivých oslav a nechtěně podpálených stanů.

Lola by daleko raději hlídala pár oslavujících kouzelníků, než aby pokračovala s ministerskými úředníky na večírek, který se konal ve velkém stanu pro vybranou společnost. Bohužel neměla na výběr, její služba končila až se svítáním, a tak než nezbývalo přetrpět celou noc plnou strojených lidí a nezbytných úsměvů.
"Máš v obličeji křeč," napomenul vnučku Sirius láskyplně.
Lola se proti své vůli doopravdy usmála a letmo dědečka objala. "Jak sis užil zápas?" zeptala se. Její otázka však byla naprosto zbytečná, Siriusův úsměv napovídal, že ho čeká bouřlivá oslava výhry domácího týmu.
"Bylo to naprosto fenomenální," přiznal. "Tak skvělý famfrpál jsem naposledy viděl, když jsem byl ještě kluk. A co ty, nedře tě Harry příliš? Sotva se ukážeš doma."
"Ale ne," ujistila ho. "Všechno je v pořádku. Kde jsou ostatní?"
Sirius se bezděčně rozhlédl kolem. "Emily musela jít pózovat na nějaké fotografie s týmem. Babička hlídá támhle u stolu dvojčata a Eileen s Edwardem se někam vypařili s kamarády," povzdychl si. "A tvoje matka samozřejmě předstírá, že tu vůbec není a krčí se někde v rohu pečlivě ukrytá a odpočítává minuty do chvíle, kdy se zdvořile vypaří."
Lola se ušklíbla: "To se tak někdo má."
"Rád bych s tebou chvíli pobyl," připustil Tichošlápek, "ale támhle jde Harry s Ronem, a pokud se nemýlím, nesou pořádně velkou láhev ohnivé whisky. Měl bych jim s tím pomoct."
"Jen běž," pobídla ho pobaveně. "A dej si i za mě."
Rozhodla se, že na chvíli opustí rozveselený stan. Uvnitř beztak zahlédla několik kolegů, kteří bedlivě drželi stráž, a trocha čerstvého vzduchu by jí prospěla. Mezi dvěma stany našla hihňající se Vicky a Teddyho, který měl držet stráž v severní části tábora. Zběžně jim zamávala, ale zřejmě si jí nevšimli. Z dálky k ní doléhal smích, popěvky anglické hymny a ozvěny několika odpálených rachejtlí.
To, že je od tábora příliš daleko, postřehla, když okolní hluk najednou utichl. Zůstala stát na kraji lesní pěšiny a zapraskání větve ve tmě ji vrátilo zpět do reality. Hbitě vytáhla z kapsy hůlku a posvítila mezi stromy.
"Je tam někdo?" zvolala pevným hlasem a litovala, že kdy stan opustila.
Nejspíš to budou jen opíjející se děti v křoví, co chtěly utéct rodičům, uklidňovala se. Ale v mysli jí vyplul obraz havrana z rána. Ten se neobjevil jen tak náhodou.
"Je tam někdo?" zopakovala a rozhodla se pro ústup.
"Nikolaos…," zašeptal jí chladný hlas u ucha.

****

Sirius přinesl Selene sklenici vody ke stolu, kde společně hlídali dvojčata, která odmítala jít spát.
"Remusi, nech toho," napomenula Selene vnuka unaveně, když úmyslně podpaloval ubrus a bavil tím svého bratra.
"Musíš uznat, že jsou nadaní," zastal se jich Tichošlápek.
"Regulusi, neopakuj po něm! Ještě jednou a půjdete oba spát!"
"Selene, Siriusi? Jste to vy?"
U jejich stolu se najednou zjevila Narcissa Malfoyová. Neviděli se celých jednadvacet let, co u nich večeřela během Vánoc. Několikrát se ji ještě pokoušeli pozvat, ale Narcissa se stála do ústraní a nereagovala na žádný z jejich dopisů.
"Narcisso?" zeptali se oba překvapeně najednou.
"Tolik let jsme se neviděli!" zvolala Narcissa teatrálně a oba zběžně objala. "Jak se vám daří? Ale samozřejmě, že výborně, to je zřejmé. Viděla jsem vás ve Věštci, musím Emily pogratulovat. Ministryně kouzel, to musíte být pyšní!"
"Ano, to jsme. A jak se máš ty?" zeptala se zmateně Selene.
"Ach, výborně," souhlasila Narcissa. "Támhle je můj Draco, velmi se mu kariérně daří, je prvním náměstkem francouzského ministra kouzel."
Ukázala pár metrů od nich a oba Blackovi se tím směrem zadívali. Draco Malfoy hovořil právě s několika kouzelníky a vypadal u toho patřičně důležitě. Vedle něj postával Scorpius a tvářil se, že je mu okolní společnost velmi nepříjemná.
"Máš už skoro dospělého vnuka," poznamenala Selene spěšně, jelikož jí tón rozhovoru začínal být nepříjemný.
"Ano, to mám," přitakala Cissy. "Vy máte také okouzlující potomky," zkřivila rty do úsměvu a pokynula ke klukům, kteří se pošťuchovali.
"No a kde žiješ?" pokusil se o konverzaci Sirius, když překonal počáteční překvapení. "Dlouho jsme o tobě neslyšeli."
"Obzvláště ta nejstarší," pokračovala Cissy po svém. "Jak že se jen jmenuje? Nikolaos? To je velice zajímavé děvče."
Sirius si s ženou vyměnil rychlý pohled. Oba tedy Narcissin záměr odhadli správně, samozřejmě, že se nezjevila jen tak náhodou.
"Ano, na Lolu jsme pyšní," souhlasil Tichošlápek nakonec nahlas.
"Já jsem také na svou rodinu pyšná," oznámila Narcissa. "Můj syn je doopravdy šťastný. Nerada bych viděla, že jeho rodinu něco zničilo. Řekněme, kdyby například na povrch vyplulo nějaké ošklivé tajemství z minulosti. Rozumíme si?"
Sirius chtěl vyštěknout, že jeho vnučka není žádné ošklivé tajemství, ale Selene ho umlčela jediným pohledem.
"Rozumíme," odpověděla stejně chladně a probodla Narcissu očima plnýma zloby. "Dokonale."
Pokud mezi nimi někdy existovalo nějaké přátelství, bylo teď pryč.

****

Emily se svoji sestru snažila před přítomností Draca varovat, ale po zápase se strhl kolotoč rozhovorů, fotografií a gratulování týmu. Byla v jednom kole a než se dostala na večírek, Laura byla dávno někde v davu.
Lépe řečeno se držela mimo dav. Prohodila několik slov s Ginny, která odběhla sepisovat reportáž o zápase, i s Harrym, který bouřlivě oslavoval synům triumf a slavil víc, než samotný James, který byl z výhry spíš překvapený, než nadšený. A při nejbližší příležitosti se v doprovodu svého bratra, sestry a Eileen s Edwardem vypařil na večírek bez dospělých.
Laura se posadila na jednu z laviček před stanem a promnula si bolavé nohy. Nesnášela společenské akce, daleko raději byla zahrabaná do své práce v tichu a klidu Odboru záhad. Navíc se tady zbytečně zdržovala, nejen že jí na stole leželo půl tuctu nedodělaných lektvarů, ale stále nezjistila, co jsou zač ty Stíny, co pronásledují Lolu.
Hlavou se jí vířily tisíce úvah jako pokaždé, když osaměla. Nevšila si, že už není sama.
"Můžu si přisednout?" zeptal se někdo najednou.
"Prosím," mávla rukou neurčitě k místu vedle sebe, stále zabraná do svých myšlenek zírala kamsi do země skrz svou sklenici.
Muž se posadil vedle ní a zadíval se stejným směrem.
"Čekáte na někoho?" zeptal se zdvořile.
"Dávno ne," pokusila se o vtip a lokla si ze sklenice.
"Ani na mě?" zeptal se zvědavě a přinutil Lauru otočit hlavu.
Hlt šampusu jí uvízl v krku a málem ji udusil. Oči jí vyletěly z důlků a při zalapání dechu se rozkašlala. "Draco?!" vydrala ze sebe překvapeně a při pohledu do těch šedomodrých očí, Loliných očí, jí srdce vynechalo několik úderů.

****

Nikolaos sebou trhla, ale nikdo za ní nestál, ostatně jako vždy. Z lesa se ozvaly další zvuky. Znělo to jako sténání. Rozhodla se jednat. Vykročila s hůlkou připravenou, potichu, ale rychle si razila cestu křovím. Sténání utichlo, ale cítila, že je blízko.
Srdce jí bušilo do spánků, nemohla se pořádně soustředit. Hbitě se přehoupla přes povalený kmen, cítila, jak si roztrhla kůži na lýtku.
Do nosu ji udeřil nepříjemný zápach a na zádech ucítila mrazení. Zpoza stromů proti ní vyletěla rychle jako šíp nějaká postava zahalená v plášti.
"Mdloby na tebe!" vykřikla pohotově a prudká záře osvítila celou mýtinu.
Přízrak ze sebe vydal zvláštní skřek a stáhl se před paprskem světla mezi stromy. Ten vřískot jí drnčel v uších tak, až to bolelo a ucítila, jak jí z uší po krku něco vytéká. Byla to krev. Zřejmě jí praskly bubínky.
"Mdloby na tebe!" zavřeštěla ještě jednou a postava zmizela mezi stromy nadobro.
Přitiskla si dlaň k bolavým uším, ale pozorně hůlkou zasvítila do trávy před sebou. Přímo pod jejíma nohama se choulil člověk.
"Proboha! Stalo se vám něco?" vyhrkla a už k němu natahovala ruku, když jí mezi oči někdo namířil hůlkou.
"Ať tě to ani nenapadne," sykl mužský hlas. "Nesahej na ni a pomalu ustup."
Lola zvedla ruce v obraně a opatrně se napřímila. Sotva však byla na nohou, uskočila o krok a připravila si hůlku k boji.
"Kdo jste?" štěkla na cizince.
Muž s hůlkou sehnutou k zemi se nezaujatě skláněl nad nehybným tělem. Mohlo mu být něco kolem třiceti. Tmavě hnědé vlasy mu spadaly těsně nad ramena, záře z hůlky mu osvětlovala několikadenní strniště. Lola si všimla několika tetování na krku a na kloubech prstů, kterými si odhrnoval vlasy z obličeje. Muž se skláněl v podřepu nad bezvládným tělem a očima ho zkoumal.
"Je mrtvá" řekl suše a bez špetky zájmu.
"Zabil jste ji?" zeptala se Lola a nenápadně se špičkou hůlky dotkla pravého zápěstí, kde měla vypálený znak bystrozorů, pomocí něho volala ostatní o posilu. Kingsley se zdráhal použít stejného způsobu, jaký k dorozumívání na dálku používali Smrtijedi, ale musel časem usoudit, že funguje nejlépe.
"Nezabil," odsekl a napřímil se. "A ty tu nacvičuješ jako co? Přivolalas kamarády?"
Přimhouřila zlostně oči. Nikdy muže neviděla, tím si byla jistá, ale zdál se jí povědomý.
"Jsi bystrozorka?" zeptal se nevěřícně, když si ji chvíli prohlížel.
"Jak to víte?" hrála o čas a nepřestala na něho mířit hůlkou.
"Máš jejich typicky prkenej postoj," ušklíbl se. "Nejsi na to trochu mladá?"
"Vy nejste zdejší, co?" vyslovila svoji domněnku nahlas. Něco v jeho přízvuku jí připomínalo východ.
"Bod pro tebe. Zpackala jsi moji práci," obvinil ji.
"Já?" hájila se. "Vy tady zabíjíte nevinné lidi!"
"Nikoho jsem nezabil, jasný?" Udělal několik kroků vpřed.
"Nehýbejte se!" varovala ho. "Nebo vás omráčím!"
"Kdybys mě chtěla omráčit, udělala bys to dávno," ignoroval její varování a klidně přecházel z místa na místo. "Vyplašilas ho."
"Koho?" nechápala.
"Sampíra," vysvětlil.
"Vy jste ten přízrak taky viděl?" podivila se a na chvilku polevila v pozornosti. Myslela si, že je to jen další z jejich přeludů.
"Já toho upíra pronásleduju šest týdnů z Albánie, a pak mi ho nějaký mládě jako ty vyplaší!"
"Já nejsem žádný mládě a nikoho jsem nevyplašila!" bránila se. "Já jsem tu věc slyšela, přišla jsem sem a…"
"To není věc, je to sampír," poučil ji.
"Myslela jsem, že tenhle druh upírů dávno vyhynul."
"To sis myslela špatně," usadil ji. "Pár jich zbylo a tys právě dalšímu dopřála pěknej náskok."
"Nečekejte, že se vám omluvím," zavrčela vztekle. Ten arogantní chlap jí pěkně lezl krkem.
Jejich rozhovor přerušilo trojnásobné tiché lupnutí a muže okamžitě obstoupili tři bystrozorové.
"Jen klid, hoši," zvedl cizinec ruce ve znamení míru. "Tady mladá zbytečně plaší."
"V pořádku, Lolo?" houkl Harry Potter jejím směrem. "Co se tu stalo?
"V pohodě," souhlasila a spustila ruce. "Máme tu jednu mrtvou."
"Zatraceně," ulevil si Harry a sklonil se nad mrtvou dívkou. Chtěl jí odhrnout vlasy za čela, aby se jí podíval do tváře, když tu cizinec bystře přiskočil a zastavil jeho prsty pár milimetrů od její kůže.
"Nesahejte na ni," varoval ho. "Je infikovaná."
"Infikovaná?" zopakoval Potter pochybovačně.
"Kousl ji sampír, vidíte?" ukázal posunkem k rozervanému hrdlu. "Její kůže je nasáklá jeho jedem. Jeden dotyk a otrávíte se. Věřte mi, není to pěkný zážitek."
Lole přeběhl mráz po zádech při pomyšlení, že sama na ni málem sáhla.
"A vy jste kdo?" zeptal se Harry, když si uvědomil, že muže nezná.
"Andrej Tarkovskij," představil se cizinec.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama